Letos už po čtyřiadvacáté se do Solothurnu, hlavního města stejnojmenného kantonu na německo-francouzské jazykové hranici v západním Švýcarsku, sjelo několik desítek domácích autorů a hostů z několika evropských zemí, aby společně s tisícovkou literárních nadšenců, od spontánních studentů až po důstojné penzisty, absolvovali každoroční literární maraton – Solothurnské literární dny (Solothurner Literaturtage, Journées Littéraires de Soleure, Giornate Lettarie di Soletta, Sentupada Litterara a Soloturn – jak zní jejich název ve čtyřech oficiálních jazycích Švýcarské konfederace). Každoročně se tu o rozšířeném víkendu od čtvrtečního svátku Nanebevstoupení Páně do následující neděle schází výkvět i naděje švýcarské literatury německého, francouzského, italského i rétorománského jazyka.

Jako germanista jsem se těšil hlavně na německy píšící autory. (Kontakt se spisovateli románské provenience ve Švýcarsku není pro germanistu jednoduchý, nepřejde-li do angličtiny. Zatímco německá inteligence ve Švýcarsku se francouzsky většinou dorozumí, až na výjimky totéž neplatí v opačném případě o inteligenci románské.) Christian Uetz, výrazný lyrik střední generace a velmi nekonvenční člověk, půl hodiny přednášel zpaměti ze svých posledních básnických sbírek tak úžasně, že stohlavé publikum doslova ani nedýchalo. První dáma německé švýcarské lyriky, osmdesátiletá Erika Burkartová, zase s výrazem kamenné sfingy a s tváří zestárlé rusalky rámovanou rozpuštěnými dlouhými vlasy pevným hlasem recitovala své básně z posledního půlstoletí (její první sbírka Temný pták vyšla v roce 1953). Těšil jsem se na Matthiase Zschokkeho, Martina Sutera, Markuse Ramseiera i Michaela Kleeberga, vedle nesmírně populární Zoë Jennyové objevy švýcarské prózy devadesátých let. Jejich nové prózy nezklamaly, tito čtyřicátníci, střídající zvolna silnou generaci autorů kolem Adolfa Muschga, Petera Bichsela, Silvia Blattera, Hermana Burgera, Eriky Pedrettiové či Gertrud Leuteneggerové, mají stále o čem psát, i když jejich téma je stále stejné: švýcarský mikrokosmos, který si každý z nich nese s sebou, ať je kdekoli (a většina z nich ve své rodné zemi nežije). Možná a proto tam tolik zaujala Nizozemka Margriet de Moorová svým novým románem Kreutzerova sonáta. Úryvky tohoto zdařilého díla, které na podzim vyjde německy, byly událostí letošního Solothurnu. Očekávaným oživením ve formě vzrušené diskuse, a musím podotknout, že poklidní a spíše apatičtí Švýcaři jsou schopni vskutku neočekávaných výkonů, bylo vystoupení politického publicisty Jürga Altwegga. Jeho nová kniha Ach du liebe Schweiz (Ach, ty milé Švýcarsko) o politických a společenských událostech (skandálech) poslední doby v některých okamžicích doslova zvedala publikum ze židlí k bouřlivým ovacím či nesouhlasnému pískotu.

Švýcarská kulturní specifika
Švýcarsko je evropským specifikem v mnoha ohledech, nejinak je tomu i v kultuře a vzdělání. Základem je jeho jazyková různost a kulturní rozmanitost. Nikdy v historii nebyly činěny pokusy ji nějakým způsobem unifikovat, na to si jednotlivé kantony žárlivě střežily a dosud střeží svou samostatnost. Proto je dodnes poměrně obtížné hovořit o švýcarské literatuře. Sami Švýcaři hovoří o čtyřech. Jednotlivé jazykové oblasti s vyjímkou rétorománské (či latinské) oblasti jihovýchodního Švýcarska inklinovaly k centrům své jazykové kultury mimo hranice státu. V oblasti francouzské to byla jednoznačně Paříž, italské severní Itálie. Pouze rozsáhlá německá oblast by vzhledem k historicky podmíněné roztříštěnosti Německa, které nevytvořilo jen jedno kulturní centrum, mohla vystupovat jako samostatná kulturní oblast. Sami švýcarští spisovatelé se však v minulosti rozhodli připojit k celoněmeckému literárnímu dědictví. Gottfried Keller, nejznámější švýcarský spisovatel 19. století, to vyjádřil slovy: „Při veškerém patriotismu neznám v tomto ohledu bratra. Jsem toho názoru, má-li tady něco vycházet, pak ať se každý autor drží velké jazykové oblasti, k níž náleží.“ Podobně se vyjádřil i další velký Švýcar 19. století Conrad Ferdinand Meyer, který švýcarskou národní literaturu považoval za „hotový nesmysl“ a vyzval německy mluvící Švýcary, aby „stejnou měrou zastupovali vědomí o jejich národních svazcích s Německem“. K zásadnější změně pohledu dochází až ve třicátých letech 20. století, kdy se němečtí Švýcaři distancují od fašistického Německa – zavádějí pravopisnou reformu, která švýcarskou němčinu odlišila od tzv.říšské (nejvýrazněji v nahrazení ostrého ß dvojitým s), a prosadí v parlamentu rétorománštinu jako čtvrtý oficiální jazyk konfederace (1938).

Problémy švýcarské společnosti dnes
Německou švýcarskou literaturu několika posledních desetiletí určovalo jakési pnutí mezi dialektem, hlavním dorozumívacím prostředkem v běžné komunikaci, spisovným německým jazykem, vnímaným sice jako zcizující faktor, ale plně ovládajícím komunikaci v psané podobě, a vícejazyčným státem. To odlišovalo švýcarskou německou literaturu od ostatních literatur německého jazykového prostoru a určovalo její vztah k dominantní literatuře německé. Tento rozpor se zdá být řešen kosmopolitním postojem, který zastává stále více německých švýcarských autorů. Hugo Loetscher nebo Adolf Muschg, střední a mladší generace autorů jsou toho dokladem. Dokladem takového kosmopolitismu je i kritický pohled na vlast, velmi často v posledním období zvenčí. Švýcary stále více zajímá, co si o nich myslí svět, protože jsou k tomu politickými a hospodářskými okolnosti nuceni. Mocná matka Evropa hrozí svému bohatému vzdorovitému dítěti trucujícímu na jejím klíně, citelnými tresty. Trucovité dítě ukazuje dobrou vůli a vyhlašuje jedno referndum za druhým – OSN, EU, společný hospodářský prostor. Stále více přestává platit deviza „není krásnější země“ – Švýcarsko je zmítáno pro ně dosud neobvyklými událostmi – světový frontální útok na švýcarské banky, krach Swissairu, psychopat chladnokrevně vraždící polovinu kantonálního zastupitelstva v Zugu -, je dobýváno politickými a hospodářskými uprchlíky, musí hledat nové místo ve změněné Evropě. To vše se odráží i v kultuře.

Solothurnský festival učí Švýcary, jak opouštět svou ulitu. Letos tam zněla řečtina, rumunština. Samostatným blokem se představila i nová literatura psaná jidiš. Tři autoři, dva z Izraele – Lev Berinski a Michael Felsenbaum, jeden z Oxfordu – Gennady Estraikh, všichni původem ze SSSR, představili zaniklý svět židovské komunity východní Evropy. Proti ostatní literatuře to byla hudba ze zaniklých světů, tklivá a sentimentální, odlišná od toho, čím žije dnešní rozbouřený svět. Ten v sále připomínala jen policie, která měla zabránit případnému útoku na čtoucí a diskutující židovské spisovatele. Člověka z oblasti, kterou kdysi ovládala ruština, zaujal ruský akcent, který po dlouhých letech života v cizině němčinu i angličtinu přítomných spisovatelů stále ovládal. Současná literatura ve Švýcarsku je mnohovrstevná, různorodá, švýcarsky typická i zcela jiná. Švýcarsko je v politickém, intelektuálním i kulturním pohybu. Netrpí nacionálními vášněmi jako my tady anebo třeba Belgičané. Staletí důsledné decentralizace a tolerance ke kultuře souseda s v této malé evropské zemi vyplatila.