Někde jako by existovalo spiklenecké centrum, které se rozhodlo, že už žádný literát nebude osobitý a sám sebou a že lepší pro jejich propagaci bude, když je vždycky na zadní straně obálky přirovnáme k někomu, kdo už slavný je. Pochybným výsledkem je, že prakticky téměř každého autora dneska najdete na obálce jako hybrida dvou slavných jmen. Třeba Chuck Palahniuk je Vonnegut křížený s Thomasem Pynchonem. Kdosi v marketingu si asi popletl literaturu s plemenářským závodem. Co se Michela Fabera týče, přiklepli mu strýčky hned čtyři: dočteme se, že je to Roald Dahl křížený s Franzem Kafkou a také směska Somerseta Maughama a Iana McEwana. Nicméně Michel Faber je především Michel Faber - o čemž teď máte šanci se přesvědčit sami.

Narodil se v roce 1960 v Holandsku, když mu ale bylo sedm, rodina přesídlila do Austrálie. Od roku 1992 však Faber žije ve Skotsku, na Vysočině, v Ross-shiru, který je dějištěm jeho románu Pod kůží.

V roce 1999 získal cenu za literární debut, Saltire First Book of the Year Award, za svou povídkovou sbírku Jednou určitě zaprší (Some Rain Must Fall). Mnohem širší věhlas mu vynesl jeho první román Pod kůží (Under the Skin), který byl přeložen do řady jazyků. Ten se dostal do užšího výběru na Whitbreadovu cenu pro románový debut za rok 2000 a byl také nominován na dublinskou cenu Impac. V roce 2001 vydal Michel Faber novelu Sto devadesát devět kroků (The Hundred and Ninety-Nine Steps) a o rok později dokonce dvě díla - Odvážný manžel (The Courage Consort) a Karmínový a bílý květ (The Crimson Petal and the White), historický román zasazený do prostředí viktoriánské Anglie.

Faber v sobě spojuje hned několik rysů, které se u prozaiků nejmladší generace vyskytují velmi často: kosmopolitní osud i postoj, ale především nijak nezastíranou tématickou inspiraci takzvaně triviálními literárními žánry, inspiraci, jež bývala před pouhými pár desítkami let ve vyšších literárních patrech nemyslitelná. V případě jeho nejslavnějšího díla, románu Pod kůží, jde především o SF a horor. Sám Faber se z žánrového rámce velice vehementně vyděluje, především proto, že když se v nějakém žánru uhnízdíte, nutí vás to ze všech stran respektovat klišé a postupy v onom žánru etablované, což může být svazující. Někdo zběhlejší v moderní SF může namítnout, že takový postoj svědčí o tom, že jeho nositel nepostřehl poslední vývoj v tomto žánru. Že zřejmě (a vychází to i vzhledem k jeho věku) ustrnul v době, kdy autoři respektující kánon žánru (Asimov či Clarke) byli sice zábavní, velmi erudovaní a inteligentní, ale jako umělci velké ambice neměli, a kdy každý, kdo naopak ctižádost ovlivnit vysokou literaturu měl (Bradbury či Vonnegut), to činil tak, že přerůstal z žánru do tak řečeného "mainstreamu", rozuměj obecné, nežánrové literatury. A uvedl by, že za naprostého nezájmu čtenářské i kritické veřejnosti se ve SF v posledním desetiletí 20. věku odehrál předtím nepředstavitelný zázrak: autoři, jako je třeba Neal Stephenson, Iain Banks, Orson Scott Card či Robert Holdstock, zůstali pevně uvnitř žánrového schématu, ale přesto se dobyli úrovně vysoce literární.

Na tom však nijak mimořádně nezáleží; rozhodnutí psát žánrově či nežánrově je zcela věcí toho kterého autora, přirozeně jen pokud vede k žádoucímu účinku. Ve Faberově případě se tak očividně děje, a tak si nijak nadměrně není třeba všímat skutečnosti, že ačkoli užil klasické vědeckofantastické tematické schéma, z hlediska jeho čistě racionální výstavby, jež je v žánrovém "ghettu" SF alfou i omegou, se dopouští řady vybočení a lapsů, za které by jej fanoušci tohoto žánru nemilosrdně rozervali na kusy. Už jen samotná představa, že by jeden z hrdinů, Amlis Vess, opravdu mohl navštívit planetu Zemi na několik dnů, a přitom zůstal vězet v bludu, že vodselové jsou jen zvířata bez kultury, a netrklo by ho, že mají cosi jako civilizaci (myslím, že ani na Skotské vysočině není mnoho míst, kde byste po tři dny nezahlédli na obloze jediné tryskové letadlo), by přivedla (a nejspíše i přivede) většinu fanoušků SF k zuřivosti.

A je skutečně pravdou, že tento rozpor (mezi tím, že popisovaní mimozemšťané jsou lidem tak nebetyčně psychologicky podobní, a tím, že je berou jako zvěř) je největší Achillovou patou knihy. Nezbývá nám tedy brát jej jako věc autorových priorit: očividně Faberovi tento problém nedělal vrásky, protože jej jednoznačně zastínil rámcový plán, jenž je základem románu: prokázat, jaké krutosti a necitelnosti je myslící a cítící bytost (to jest přese všechno my) schopna vinou své malosti, nevědomosti a konformnosti.

Pod kůží je román, který citlivější povahy jistě maličko rozkolísá v jejich opičím a lidském všežravcovství. Sám autor tvrdí, že lidi, kteří se rozhodli pro vegetariánství, obdivuje. Nesdílí sice pobloudilá tvrzení některých z nich, například že konzumace masa má přímou souvislost s rakovinou, ale hodnotí je vysoko jako mravní rozhodnutí. "Západní kultura pojídání masa," říká, "dosáhla takového stupně nenasytnosti, že nás zavedla k děsivé krutosti ke zvířatům a k pobuřujícícmu zneužívání vědy." Od toho už je jen pouhý krůček, abychom naši pošetilou zálibu v mase vyhodnotili jako jeden z faktorů, jež vedou k nepříjemnému poklesu citlivosti a empatie mezi průměrnými zástupci lidstva. Tady se vyjevuje pravý význam titulu: pod kůží jsme všichni v zásadě stejní: bohužel tam máme kromě jiné výbavy i dispozici k necitelnosti a krutosti a není třeba mnoho, aby se probudila a rozvinula.

Modelová situace mravně zchátralé cizí kultury, jejíž členové jsou buď zdeptanou spodinou živořící v podzemních megapolích zdevastovaných světů, nebo zhýčkanou a nemilosrdnou elitou, anebo vykořeněnými jedinci bez identity, kteří se zmítají kdesi mezi tím, poskytla autorovi možnost rozehrát celou škálu situací, v nichž jako v zrcadle zlomyslně paroduje naše vlastní, ne právě libé vlastnosti. Historicky vzniklou nerovnost pohlaví: Isserley obětovala fyzickou krásu za naději na lepší život a paradoxně dopadla podobně jako mnohé pozemské ženy, které naopak často obětují zdraví naději na větší fyzickou krásu. Neschopnost chápat cizí kulturu: ta našla groteskní výraz ve scénách, kde Isserley pozoruje pozemskou televizi, nechápe, že televize není realita, a už se vlastně ani nic nepokouší pochopit, třeba ze scény, kde dva domorodci nad hrobem podivným dialektem (opravdu vybraně hnusná narážka na nesrozumitelnost shakespearovské angličtiny) cosi melou nad vybělenou lebkou. A také neschopnost nadřadit obsah pouhé formě, ač se často žvaní právě v tom smyslu: mimozemšťané bez zábran baští pozemšťany, protože sami jsou čtvernožci, a většině z nich ani nedojde, že žerou myslící tvory, zato je ale jímá děs při pomyšlení, že by snědli ovci (ta přece má čtyři nohy a ocas jako oni!). Koneckonců i většině z nás připadá hnusné jíst opičí maso.

Jak ve své recenzi na Faberův román napsal David Soyka: "Od dob, kdy Beowulf bojoval s Grendelem, kdy doktor Frankenstein oživil pospojované části mrtvol a kdy se doktor Hyde měnil v pana Hyda, platí totéž: obluda, jež útočí zvenčí, je tatáž, jako ta, která útočí zevnitř." V této souvislosti se snad dá říct, že Pod kůží je román a samotě individua a o boji s onou obludou, jež útočí z jejího vlastního nitra. To, že se v textu románu často prostřídávají promluvy Isserley a jejích stopařů a obětí, není ničím než drasticky necitelnou kolizí dvou individuálních samot. Nikdy nerealizovaný (a nikdy fyzicky nerealizovatelný) sexuální podtext střetu dodává této kolizi další rozměr. Isserley je vskutku nevídaná figura v galerii literárních mimozemšťanů: ztroskotaný, vykořeněný jedinec postupně víc a víc drcený soukolím nemilosrdného světa. Velice špatnou a zároveň i velice dobrou, ale každopádně hodnotnou vlastností románu je, že uvědomění si tohoto stavu je věcí, se kterou se nedá mnoho udělat. Nicméně toto uvědomění může přinést aspoň vnitřní útěchu. Právě ta dodává jakousi poetickou čistotu závěru knihy, jenž by jinak byl až surově bezvýchodný; takhle nemůžeme než cítit společně s prapodivnou, nepochopitelnou a přitom tak nepříjemně povědomou hrdinkou vděk alespoň za toto řešení.

Člověk nemusí s Faberovými postoji, přinejmenším tam, kde jsou alespoň zčásti explicitně vyloženy, souhlasit. Ba co víc, pokud se mu na světě líbí a hodlá se vynasnažit, aby to tak zůstalo dál, možná by s nimi ani souhlasit neměl. Je nicméně víc než očividné, že v jednom z kritérií skutečně dobré literatury, totiž zda se autorovi povedlo položit otázky dost znepokojivé, abyste se nějakou tu noc neklidně obraceli na loži a mučili mozek, je román Pod kůží vydařený až bolestně. V této souvislosti nepřekvapí, že jako jeden ze svých vzorů uvádí Faber Kurta Vonneguta, jenž hlásal teorii umělce jako kanárka v uhelném dole, jako citlivé bytosti, jež cítí hrozbu dřív než ostatní.

V této souvislosti je víc než zajímavé, že posledním Faberovým dílem je román z viktoriánské Anglie. Jak s takovýmto postojem popisuje svět, který se naopak vyznačuje vysokou reglementací a konformností, svět, jehož rámcový názor je antitezí vzpoury a individuální vykořeněnosti, to opravdu nevím. Ale s chutí se to dozvím.