Českým čtenářům se poprvé představuje argentinská spisovatelka Agustina Bazterrica, jejíž román Znamenitá mrtvola byl přeložen již do patnácti světových jazyků a za který autorka také obdržela v roce 2017 Premio Clarín. Nápad napsat tento román údajně dostala, když jednou procházela kolem řeznictví, kde viděla viset těla mrtvých zvířat. Jak se svěřila v rozhovoru pro Irish Times, řekla si tehdy: proč by zde nemohly viset mrtvoly lidí? Počáteční myšlenka vedla k vytvoření světa, v němž se lidstvo musí kvůli viru vyrovnat se ztrátou masa. Co se po tzv. velké změně ve společnosti odehrává? A kam až může lidstvo dohnat touha po masu? Bazterrica, která je sama vegetariánkou, nabízí svéráznou odpověď.

Mrazivá jízda mrazír-námi

Protagonistou příběhu, v němž vplujeme do světa lidských pečínek a jiných lahůdek, je Marcos Tejo, kdysi zaměstnanec jatek El Ciprés, který se po velké změně přeučil: přešel z jednoho typu masa na druhý. Po smrti syna ho opustila žena, svou práci – tedy dohled nad mrazírnami, kde dochází k porážce lidí – nesnáší, ale vykonává ji, protože mu dává dost prostředků k tomu, aby zaplatil drahý pečovatelský ústav pro svého otce, který se s velkou změnou a vším, co přinesla, nedokázal vyrovnat. Nespokojenost s prací i světem okolo ještě umocňuje Marcosův vztah k sestře, jež se současné situaci přizpůsobila raz dva a bez větších potíží přijímá vše, co nový svět nabízí. Marcos sice s tím, co se kolem něj děje, nesouhlasí, stejně jako nesouhlasí s chováním sestry, která s mnohými výmluvami nepomáhá s péčí o otce, ale aby dostál svým povinnostem, vše skousne. Víceméně (i když jen na oko) dodržuje, co se od něj v nové společnosti očekává. Vše se však začne měnit v okamžiku, kdy se k němu dostane chovná samice, navíc PČG (tedy první čistá generace). Může se tedy z lidí opravdu stát pouze maso, nebo se ještě najde člověk schopný vzepřít se konvencím nového světa?

Na rozdíl například od románu Michela Fabera Pod kůží, kde si na naši planetu pro lidské (neboli vodselské) maso přijíždějí vesmírní návštěvníci, Bazterrica vytváří svět, kde lidské bytosti požírají lidi. Nezůstává „jen“ u naplnění Skromného návrhu Jonathana Swifta, jenž ve své satiře navrhoval konzumaci nemluvňat: ve fikčním světě Znamenité mrtvoly není „diskriminován“ nikdo – na porážku může jít člověk každého věku. Marcos je v příběhu jakýmsi průvodcem, díky němu se s tímto světem budoucnosti můžeme blíže seznámit. Stará se nejen o chod mrazíren, ale dojíždí i k dodavatelům tzv. speciálního masa, jak se lidskému masu začalo říkat, a tak se při jeho inspekcích dozvíme o tom, jak se toto speciální maso chová a jaké jsou mezi jednotlivými kusy rozdíly. Má toho však na práci ještě víc – potýká se na jedné straně s tvory z okraje společnosti, mrchožrouty, kteří sežerou i „nemocné maso“, ale i se členy tzv. Církve obětování, jež se řídí heslem: „Jak pravil Ježíš, vezměte a jezte; toto je mé tělo.“ (s. 150) Autorka ovšem zachází ještě dál a Marcose zavádí i do loveckých klubů, které vznikly, kdy už zvířata přestala existovat, či laboratoří, kde dochází k experimentům na lidech. Bazterrica tak čtenářům v podstatě onou hyperbolou – tedy nahrazením člověka za zvíře – ukazuje, čeho všeho jsme jako lidé schopni a co nevnímáme jako problematické, protože se přece jedná „jen“ o zvířata. Nakonec však přemíra témat, která autorka v knize otevírá, je největší slabinou románu: snaha o co největší odsouzení drsných praktik se totiž při četbě dost zajídá. Když se zdá, že už námi nic dalšího neotřese, protože jsme si na bezcitný svět budoucnosti takřka zvykli, představuje se ještě hrůznější prostředí a Bazterrica se ve své snaze šokovat pouští do stále nechutnějších popisků. Román lze na druhou stranu však číst i jako alegorii současné společnosti, jako kritiku konzumerismu a toho, co autorka nazývá „symbolický kanibalismus, kapitalismus“, kdy se jako lidé požíráme navzájem, i když přeneseně, v alegorickém slova smyslu.

Síla (výživného) jazyka

Co však v textu nelze přehlédnout a díky čemu si lze knihu vychutnat, je od všech vnějškovostí oproštěný, vykostěný, velmi prostý styl vyprávění v přítomném čase, v němž o to více vyniká použití slov a jejich ohýbání, nálepkování věcí, tak aby změnily realitu. Zásadní se tak stává hned první citace Gillese Deleuze, uvádějící první část: „To, co je vidět, nikdy neodpovídá tomu, jak se o tom mluví.“ (s. 7) Právě slova totiž nakonec mají největší sílu a jsou největší zbraní, která může nově nastalou realitu přetvořit, učinit ji stravitelnější. Textem se vinou opozitní dvojice slov, jež napomáhají překroutit pravý stav věcí: lidé se „porážejí“ místo toho, aby se „vraždili“, „člověk“ se stává „výrobkem, masem, potravinou“, „prsa“ jsou „vemena“, „ruka“ je „horní končetina“ a posléze „zlidoví“ na „ramínko“, stejně tak „noha“ je „dolní končetina“ a nakonec „kolínko“. Zaměření na slova a na to, co se za nimi skrývá, se v textu repetitivně objevuje i v zamyšleních Marcose, který podle způsobu vyjadřování člověka často odhaluje jeho povahu nebo duševní stav. Slova Marcosovy ženy byla jako „řeka světel, vzdušný proud, podobala se zářícím světluškám“ (s. 95), kdežto „sestřina slova jsou cítit po vlhkosti v dlouho nevětrané, uzavřené místnosti, po neprostupném chladu“ (s. 110) a „slova jeho neteře jsou jako sklo, které se roztéká v žáru, jako krkavci, kteří si ve zpomaleném záběru vyklovávají oči“ (s. 115).

Stačí nám tedy slova k tomu, abychom setřeli hranici lidskosti? Je snad jazyk pro naši společnost tak zásadní? Speciálnímu masu jsou v románu odebrány hlasivky a s nimi i možnost se jakkoliv slovy vyjadřovat. „Nikdo nechce, aby mluvili, maso přece nemluví.“ (s. 28) A možná právě proto Marcos ve své chovné samici, z níž se postupně stává Jazmín, vidí něco víc: „V té bytosti, které znemožnili mluvit, se skrývá jistá čistota…“ (s. 101) Důležitost slova je rozeznatelná i v autorčiných nenápadných „vodítkách“ – pojmenováních postav nebo míst. Například majitel koželužny má velkou zálibu v lidských kůžích a jmenuje se Urami, což v překladu znamená odpor. Chovná stanice zase nese název Tod Voldelig, což naznačuje, že lidé uvnitř podstoupí násilnou smrt.

Dvojí pojmenování, určené pro lidi privilegované a lidi chovné, a obecně správná volba slov musela být náročná i při překladu: překladatelka Lenka Malinová se s tím ale vypořádala výborně. Jediným kazem na kráse je jedna reálie, která se v překladu bohužel ztratila. Marcos v příběhu vzpomíná na jatka postavená architektem Salamonem, jehož mohou čeští diváci znát ze čtyřhodinového filmu Zvláštní příběhy argentinského režiséra Mariana Llináse. Llinás věnuje část svého snímku právě architektu Salamonovi, který ve 30. letech minulého století doslova „posel“ velkou část argentinské pampy impozantními budovami jatek, zbudovaných na mnoha dnes již zapomenutých místech. „Matadero de Salamone“ však v překladu figuruje pouze jako název, tedy „jatka Salamone“. Stačilo možná spojení dovysvětlit (například „jatka architekta Salamoneho“), aby český čtenář nepřišel o odkaz, který by jej mohl přivést k objevování Salamoneho pozoruhodné architektury. Zaujme nicméně i obálka knihy, mimochodem podobná ruskému vydání románu z roku 2020.

Agustina Bazterrica svým dystopickým světem, v němž lidé prahnou po mase, upozorňuje na některé ze současných problémů dneška – přelidnění planety nebo nešetrné zacházení se zvířaty jak pro vědecké, tak pro konzumní účely. Ještě zajímavější je vnímat román jako ukázku toho, jakou moc mají slova a jak může jazyk vydatně přetvářet naši realitu.