O titulu knihy Jidášova díra
Původně se kniha měla jmenovat Memória de Elefante (Sloní paměť), ale teto název nakonec dostala Antunesova prvotina, a v pořadí druhá vydaná kniha dostala název Os cus de Judas, čímž vznikl poněkud zapeklitý problém pro pozdější překladatele...
V říjnu se v knihkupectvích objevila další kniha zdařilé edice Román z produkce nakladatelství Mladá fronta. Jedná se o překlad románu dnes světově proslulého portugalského spisovatel Antónia Loba Antunese pod názvem Jidášova díra. Autor, který letos oslavil šedesátiny, má dnes své čtenáře ve Spojených státech, v německy mluvících zemích, ve Švédsku, ve Francii i jinde, kteří čekají na každou jeho novou knihu. Ovšem v době, kdy psal Jidášovu díru, byla situace dost odlišná.
Kniha Os cus de Judas vyšla jako druhá publikace tohoto autora v roce 1979 a nakladatel měl o jejím osudu velké pochybnosti. Nevím, v jak vysokém nákladu se ji podařilo vydat, ale fakt, že český překlad byl pořízen podle originálu, na jehož přebalu se píše, že jde o 17. vydání, je jistě dost výmluvný. Původně se kniha měla jmenovat Memória de Elefante (Sloní paměť), ale teto název nakonec dostala Antunesova prvotina, a v pořadí druhá vydaná kniha dostala název Os cus de Judas, čímž vznikl poněkud zapeklitý problém pro pozdější překladatele. Na vysvětlenou je třeba uvést, že výraz "cu" se používá pro razantní označení té partie lidského těla, kterou opatrnější nazývají "zadek". Ale nejen to; "os cus de Judas" označuje i místo Bohem zapomenuté, bezvýznamné, kde končí všechny naděje, a to v konkrétním i abstraktním smyslu. Dále tu je symbolika Jidáše, jako zosobnění zrádce a křiváka. A Lobo Antunes v jednom z rozhovorů zmiňuje ještě další význam, a totiž, že v Angole tak pokřikovali místní obyvatelé po běloších, kteří tam v uniformách portugalské armády vedli naprosto šílenou válku. Angolané tím chtěli vyjádřit, že tihle vojáci, jsou ještě většími zrádci než Jidáš, že lezou Jidášovi do zadku.
V duchu jiného autorova kréda, a totiž, že v literatuře neexistují zakázaná slova, jsme s redaktorkou Anežkou Charvátovou zvolily jako nejlepší variantu překladu přímočarou Jidášovu prdel. Jenže jsme narazily na nesouhlas odpovědných míst. A nastala velmi zajímavá fáze vymýšlení synonym k onomu tabuizovanému slovu. S překvapením jsme zjistily, kolika synonymy se slovíčko "prdel" může pyšnit. Ale s každým synonymem přišla řada asociací, které ho nakonec vyřadily jako nepoužitelné. Nakonec jsme tedy skončily...u "díry", ačkoliv v některých dokladech, které v souvislosti s překladem vznikly, se zachovalo i spojení Jidášova řiť.
Kniha je věnována Danielu Sampaiovi, kterého autor označuje za nejlepšího portugalského psychiatra. Tím vzdává holt kolegovi z oboru, protože i Antunes, který pochází z rodiny lékaře, vystudoval medicínu se specializací na psychiatrii a do začátku 90. let jako psychiatr pracoval. Dnes věnuje veškerý čas literatuře a prý pracuje až dvanáct hodin denně.
Na počet tohoto dnes světového autora proběhla v listopadu na portugalské Universidade de Évora konference věnovaná jeho tvorbě. Jedním z protagonistů zde byl i ve Francii žijící Eduardo Lourenço. Ten řekl na adresu Antónia Loba Antunese několik vět, které považuji za velmi pravdivé a vhodné na závěr: "Pokud by příští generace chtěly vědět, co je naše země zač, mohou si přečíst knihy Loba Antunese. V nich to všechno je... jsou jako mapa reálného světa, kterou nám jejich autor nabízí."