Bernardo Atxaga: Výbor z poezie

Ježek
Ježek se konečně probudil v hnízdě ze suchého listí
a všechna slova, co zná, mu začnou probíhat hlavou,
není jich mnoho, včetně sloves snad pětadvacet.

Přemítá: Skončila zima,
Jsem ježek, Dva orli nade mnou letí,
Žábo, Šnečku, Pavouku, Žížalo, Brouku,
Kdepak se asi na kopci schováváte?
Tady je řeka, Mé území, Mám hlad.

A přemítá dál: Mé území, Mám hlad,
Žábo, Šnečku, Pavouku, Žížalo, Brouku,
Kdepak se asi na kopci schováváte?

Však nadále v klidu si leží jak další spadaný list,
je totiž poledne a pradávný zákon mu brání
uvidět orly, slunce a blankytné nebe.

Stmívá se, už zmizeli orli, a ježek,
Žábo, Šnečku, Pavouku, Žížalo, Brouku,
obejde řeku a stoupá po kopci vzhůru,
svým bodlinám věří tak jako kdysi
válečník štítu v Korintu či Spartě.
A náhle překročí hranici, čáru,
jež od sebe dělí vozovku a trávu se zemí,
a jediným krokem se jeho čas zkříží s tím tvým i mým.
Ten jeho obecný slovník se nezměnil,
nezvětšil za šest tisíc posledních let,
ježek nerozezná světla našeho auta,
snad ani netuší, jak blízká je jeho smrt.
1988

Výsek z let sedmdesátých
To bylo tenkrát, kdy život házel
po lidech šváby plnými hrstmi
a po všech bytech se ozýval nářek
buď ve stylu Škyt, nebo ve stylu Bú;
a lidé se tenkrát báli, křičeli,
když ozval se po ránu zvonek či výstřel
tam ve třetím podlaží,
snad to byl jen omyl.

To bylo tenkrát, kdy jsme byli mladí a četli
pornografické časopisy před bílou zdí
vykachlíčkovaných veřejných záchodů,
kde občas nám z rozbitých nosů tekla krev;
to bylo tenkrát, kdy se blížila zima
s příslibem smrti, často ne přirozené,
kdy na dně srdcí jsme toužili, že
snad zavolá, napíše, vždyť i já také.

A přišla zima a s ní i husy,
po nebi letěly ve tvaru dvojitého vé.
A byla zima, byl sníh, generální stávka
a do toho nákaza asijské chřipky;
vzpomínám, jak do jednoho baru zakázali vstoupit
kvůli tržbě dvěma homosexuálům,
žebráci se opevnili v příbytcích z papíru,
a z lesa se vydaly veverky ven do města
a vzaly útokem obchodňák, Ruce vzhůru!,
Ve které pokladně schováváte oříšky?

A poté přijely vagóny naložené tichem
a v ulicích, po domech byl sveden lítý boj
proti Příslovcům, proti Podstatným jménům.
A já tam také byl, byla to hrůza, ach, běda;
tehdy se začaly užívat pilulky proti početí
a banky vydaly prospekty v barvách s heslem
Modli se, jistě, ale hlavně Pracuj.
A jednou večer mi konečně zavolala
odkudsi z dálky a její slova mi zněla
zamilovaně, trochu byl z nich cítit med;
to bylo tenkrát, kdy po nás házel
život šváby plnými hrstmi
a po všech bytech se ozýval nářek
buď ve stylu Škyt, nebo ve stylu Bú.
1988

Desolatio
V mém slovníku stojí,
že slovo žal
se latinsky poví desolatio
genitiv desolationis.
A že v roce šestnáctistém jedenáctém
jej někdo napsal
poprvé
pečlivě seříznutým brkem
bílé husy.
A také tam stojí,
že neštěstí, bolest a osamění
jsou jeho hlavní významy.
Ale v slovníku nic není
o srdci lidí,
lidí z ulic,
nic tam není o nás,
nic o nádvořích
kasáren a věznic…
1988