Luděk Janda: Své práce nepodepisujete občanským jménem. Užíváte pseudonym Bernardo Atxaga. Proč jste se rozhodl právě pro toto jméno?
Bernardo Atxaga: Nevím, jestli důvody existují v čistém stavu. Myslím, že ne. Za každým naším rozhodnutím vždy stojí spousta různých důvodů, a když o tom pak přemýšlíme, tak si vybereme ten nejvznešenější důvod, co se nám právě hodí do krámu, a jen ten zpravidla uvádíme. Nebudu si moc vymýšlet, když řeknu, že jsem se pro pseudonym rozhodl ze dvou důvodů: za frankismu byl pronásledován každý, kdo baskicky napsal jen slovo, a navíc jsem jako osmnáctiletý měl hlavu plnou romantických blbostí. Myslel jsem si, že s pseudonymem budu zajímavější a že jsem tím pádem už urazil půl cesty na své spisovatelské dráze. Pokud jde o samotný pseudonym: Bernardo se jmenoval spolužák, co mi půjčil psací stroj, na kterém jsem napsal svůj první článek, a Atxaga je jedno mé příjmení. Řekl jsem si, že když mám dvě, tak se mi jedno pro psaní hodí.

Luděk Janda: Už v první odpovědi jsme se dotkli politiky - je vůbec možné dělat rozhovor s baskicky píšícím spisovatelem a nedotknout se této oblasti? Jistě se vás v cizině lidé často ptají na politickou situaci ve vaší zemi. Jak to snášíte?
Bernardo Atxaga: Snáším to špatně nebo vůbec ne. Upřímně si myslím, že ta největší část naší práce spočívá v tom, že si člověk sedne za stůl a píše, a všecko ostatní, ta slavná sociální funkce spisovatele, je přítěž, která sedne akorát spisovatelům s duší politika. Když ze sebe někdy dělám vyslance, když například jedu do Helsinek a mluvím tam o baskičtině nebo o politické situaci ve své zemi, vždycky tak činím jako soukromá osoba s vlastními zkušenostmi a osobními názory, a ty se vždycky liší od těch, které zastávají lidé u moci. Často, když se pak vracím do hotelu po nějakém takovém prohlášení, mě bolí hlava z toho, když si pomyslím, že lidi dnes nejvíc zajímá na autorovi a jeho díle to mimoliterární a že takzvaná povinnost hovořit ve jménu vlasti je spíše známkou marginality. Spisovatele ze Spojených států nebo z Itálie nikdo neposuzuje podle toho, odkud jsou.

Luděk Janda: Jak byste definoval pojem baskická literatura? Je to literatura psaná baskicky, nebo se jedná o knihy, jejichž autoři v Baskicku žijí a mohou být napsány třeba španělsky?
Bernardo Atxaga: Ve skutečnosti to je jen ztráta času, jako ten známý problém s vajíčkem a slepicí. Definice není dána od Pánaboha, nýbrž vzniká tady dole, na zemi, v tom propletenci zájmů, tužeb, potřeb a jiných věcí. Můžeme například říci, že voda je látka tvořená dvěma molekulami vodíku a jednou molekulou kyslíku, stejně dobře jako ji někdo jiný může popsat jako látku bez barvy, zápachu a chuti, nebo básník může tvrdit, že voda je zdrojem života. Každá definice je sama o sobě platná a všechny dohromady nám jen připomínají, jak je skutečnost zamotaná. Pokud jde o literaturu, kdybych já byl knihovníkem a měl roztřídit knihy, jedno z prvních kritérií by byl jazyk, v němž jsou napsány, a tak bych dal k sobě všecky knihy napsané baskicky nezávisle na místě narození nebo pobytu spisovatele. Ale na druhou stranu, kdybych měl učit na škole baskickou literaturu, tak bych mluvil o Odysseji, o Bibli a o spoustě jiných knih, protože pokud jde o literaturu a kulturu, tak si myslím, že jediné měřítko je celosvětové. Vše ostatní je kulturní nacionalismus, hrůza. Hrůza v Baskicku nebo v Katalánsku, a hrůza ve Francii nebo ve Španělsku. Dokonce je zvěrstvo mluvit o evropské kultuře. Ani do Evropy se nevejde něco tak velkého jako literatura, dějiny živých bytostí vyprávěné jimi samými.

Luděk Janda: Baskickou literaturu tedy definujete jejím jazykem. V sedmdesátých letech, kdy jste začínal psát, však baskičtina jako jazyk vlastně neexistovala, pouze několik odlišných dialektů.
Bernardo Atxaga: Baskičtina se ve společnosti skoro nepoužívala. Baskicky se mluvilo mezi čtyřmi stěnami doma nebo v kostele, a tím to všecko haslo. Za takových okolností literatura nemohla vzniknout. Ani omylem. Literatura potřebuje systém, který ji nastartuje, a když tento systém neexistuje, když nejsou vydavatelství, čtenáři, prestiž a jiné záležitosti, mohou dobré knihy vzniknout leda zázrakem. My jsme v té situaci byli a skutečně to nejhorší bylo, že chyběla nějaká jazyková norma. Ale ne z důvodů, jaké se obvykle uvádějí, nemožnost vyjádřit v jazyce některé věci, ne z důvodů vnitřních, nýbrž společenských, protože se tím narušovala smlouva, v literatuře základní, mezi spisovatelem a čtenářem. Po dlouhou dobu se spisovatel a čtenář nemohli dohodnout. Čtenář dlouho nemohl přistoupit na to, že se to a to slovo píše tak a tak a navíc že se používá například pro popis fotbalového hřiště. Jinak řečeno, těch pár čtenářů, co v Baskicku byli v šedesátých a sedmdesátých letech, říkalo to, co Brecht svým hercům, když něco při zkoušce neklapalo: Tomu já nevěřím.
Já jsem to osobně nějak neprožíval. Bral jsem to, jak to bylo. Měl jsem to snazší než Aresti a jeho vrstevníci, ale horší než spisovatelé, kteří teď začínají, ti přišli už vlastně k hotovému. Kdyby Aresti vstal z mrtvých a viděl by, že ta smlouva funguje a že jsou knihy, co mají víc než dvacet tisíc čtenářů, tak by padl na zadek. Tím chci říct, že se víceméně vytvořil jistý systém a ten prozatím funguje.

Luděk Janda: Jak je pro vaši tvorbu důležitá sama skutečnost, že píšete baskicky, jazykem s větnou skladbou odlišnou od většiny evropských jazyků?
Bernardo Atxaga: Nemyslím si, že by jazyková stránka byla pro literaturu rozhodující. Pro spisovatele může být důležité psát v tom či onom jazyce, a to z důvodů citových, ideologických nebo ryze komerčních, ne z důvodů vlastních samotné spisovatelské profesi. Při psaní je nejdůležitější kvalitní pohled na věc nebo spisovatelova schopnost zaujmout, zručnost při nakládání s formou, což nemá mnoho společného s konkrétním jazykem, který používá. Připadá mi, a četba mě v tom utvrzuje, že všechny literární jazyky mají společný původ, latinskou rétoriku, a všechny se podobají. Proč hledat tajemství tam, kde žádné není? Nemůže existovat spisovatel, který by nevycházel z tradice, a ta tradice je patrná dokonce i na větné skladbě. Klidně se zeptejte překladatelů.

Luděk Janda: Kromě jazyka jsou vaše knihy spojeny s Baskickem i svou tematikou. Hlavním hrdinou vaší nejslavnější knihy Lidé z Obaby je vlastně malá baskická vesnice Obaba, v níž se odehrává i většina vaší prozaické tvorby osmdesátých let...
Bernardo Atxaga: Kdesi, už nevím kde, jsem tvrdil, že žijeme ve stereotyposféře, a myslím, že to je pravda. V životě se člověk setkává především se stereotypy, utkvělými představami. O Lidech z Obaby (Obabakoak) skutečně spousta lidí mluvila jako o obraze baskického venkova, jako by literatura obecně a tato kniha zvlášť nebyla ničím jiným než tím, co tu již bylo dříve, něčím, co již předtím existovalo, jako existuje skříň ještě předtím, než ji nalakují. Ale jak řekl Nietzsche, neexistují fakta, existují pouze interpretace. To jest: není skutečnost, je pouze skutečnost, tisíce skutečností stvořených. Uvedu jednoduchý příklad: naše životy jsou řeky, které se vlévají do moře, naší smrti, to není výplod skutečnosti, nýbrž básníka. Kdybych chtěl psát o baskickém venkově - a z té představy mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě -, tak bych byl celý děj umístil do Asteasu nebo Zizurkilu, dvou nejdůležitějších vesnic mého dětství.
To neznamená, že by má kniha neměla nic společného s dobou mého dětství nebo dospívání. Vždy existuje vztah mezi životem a dílem. Tento vztah je však velmi složitý a nelze do něj vtěsnat rovnítko. Uvedu příklad, aby ten vztah byl jasnější - v příběhu Kamila Lizardiho jsem vyšel z banální příhody. Dozvěděl jsem se, že z hor sestoupil kanec a s naprostým klidem proběhl hlavní ulicí v Asteasu. Událost jsem si zaznamenal, protože divoká zvířata mě od útlého dětství fascinovala, takže mám spíš tendenci na ně pohlížet ze strany mytologie, legendy, než zoologie. Ale pak, když máte napsat povídku, všechno se komplikuje. Kanec v mé povídce má bílou barvu. Proč? Protože chlapci, který je v něm ukrytý, myslím bílá barva, symbolicky řečeno, sedne, a navíc je to barva Moby Dicka; ne proto, že by kanec, co sestoupil k nám do vesnice, byl bílý. Na druhou stranu hlavní hrdina má nějaké vlastnosti Viktora z Aveyronu, dítěte divočiny, mimo jiné proto, že téma dětí divočiny mě v mládí uchvacovalo poté, co jsem si přečetl práce doktora Ytarda. Ty práce mě zase zajímaly z osobních důvodů, chtěl jsem se dozvědět, jak to je s mým autistickým bratrancem. A tak dále. Celé hodiny bych o té povídce mohl vyprávět, a stejně bychom to klubko nerozmotali.

Luděk Janda: Po Lidech z Obaby následuje pětiletá pauza a v roce 1983 vydáváte politický román Sám za sebe. Co vás vedlo k tomu opustit imaginární svět městečka Obaba a zaměřit se na téma ze současnosti?
Bernardo Atxaga: Napsal jsem Sám za sebe, když mě přešla chuť pohybovat se pořád po Obabě a minulosti. Já dost dám na touhu a snažím se s ní nebojovat, jako jsem to dělal za mlada. Když je člověk mladý, tak se zarputile snaží dělat něco, co se mu ani dělat nechce. Nechce pít, ale dělá všechno pro to, aby se přesvědčil o opaku, a nakonec se taky opije. Nechce už dál chodit se svou holkou nebo klukem, ale odmítá tomu věřit a odkládá rozhodnutí o další týden, rok... A tak je to se vším. Souhlasím, snad tak trochu mluvím o sobě, jak si vzpomínám na své mládí. Ale chci tím jen podtrhnout, jak je touha důležitá.
Prostě jsem přestal mít chuť pohybovat se po Obabě, a tak jsem si sedl ke svému poznámkovému sešitu a hledal jsem jiné cesty, jak jinak hovořit o životě. Vtom jsem padl na revoluci, toto téma se objevuje už v mých raných básních, a řekl jsem si, že bych mohl vyjít z něho. Začal jsem románem Sám za sebe, potom jsem napsal Zdejší nebesa a teď pracuji na třetím románu z této řady. Ve všech se soustředím na postavy, ty jsou pro mě nejdůležitější, nikoliv na téma. Literatura se neodehrává ve vzduchoprázdnu. Abstrakce, úvahy a ostatní patří do jiných oborů.