Koncem 60. či počátkem 70. let se začali ozývat homosexuálové - nejznámější z nich je Reinaldo Arenas (1943-1990; č. vyšel r. 1994 jeho autobiografický román Než se setmí) a skupina jeho přátel, s nimiž se scházíval v Havaně v Leninově parku: bratři Abreuovi, Carlos Victoria, Roberto Valero. Psali, bouřili se, byli pronásledováni, vězněni, ponižováni a nakonec roku 1980 po krizi na peruánské ambasádě "vypuzeni" z ostrova přes přístav Mariel. Nakonec převzaly štafetu ženy. Mezi nimi Zoé Valdésová (nar. v Havaně r. 1959), novinářka, básnířka a autorka řady románů napsaných bohatým jazykem nabitým erotikou a ironií, "eronií", jak sama říká. Za knihu Velvyslancova dcera (La hija del embajador) získala roku 1995 španělskou cenu Juan March Cencillo a upoutala pozornost čtenářů i kritiky na ženy mezi autory, kterým se v posledních letech dostalo nálepky "nová generace" či "nový latinskoamerický boom". Podobně jako třeba Daína Chavianová (nar. 1957) také Valdésová psala, protestovala, byla cenzurována. Až nakonec obě odešly, otrávené a přetékající hněvem, s potřebou rozzlobeně vykřičet veřejné tajemství o zemi v troskách.

Román Každý den nic (La nada cotidiana, šp. 1995) Zoé Valdésové je jedním z těch zuřivých, lapidárních výkřiků. Toto malé velké dílo zdobí barokismus typický pro kubánskou literaturu. Jeho expresivita nabitá lyrikou, erotikou, černým humorem a ironií připomíná poetiku José Lezamy Limy (1910-1976; román Paradiso, Ráj, je z roku 1966). Není náhoda, že osmá kapitola, z hlediska smyslnosti nejzdařilejší, odkazuje na osmou iniciační kapitolu Ráje. Autorčina představivost, její různorodé hyperboly, ohromné nadání na slovní hříčky, bohatství přívlastků - rysy vlastní karibské poetice vůbec - nám pomáhají vcítit se do vyprávění, které je pro autorku podle jejích vlastních slov "románem-katarzí". Díky živému jazyku, hovorově hyperbolickému, který je v překladu výborně vystižen, čtenář vklouzne do struktury havanské symboliky. Postavy nabývají alegorických rozměrů a v neustálé hře se skutečností, fatalitou a groteskností nás přenášejí do dramatu uvězněné společnosti, kde lidé žijí v zajetí politiky a povinností, které je zotročují hned od úsvitu (například musí řešit absurdní otázku přežívání).

Na rozdíl od syrové, drastické autobiografie Reinalda Arenase či novinářsko-svědeckého stylu mnoha exilových kubánských autorů Zoé Valdésová dokázala najít přímo v popisu nekonečně monotónních všedních situací krásu literárního zážitku. Všední situace se u ní propojují v příběh bohatý na každodenní anekdoty, jak světácké, tak smyslné, jejichž středem je postava protagonistky "Patrie", "Vlasti", a její chaotická existence. Vyprávění začíná i končí silnou, existenčně zavazující větou, jež předznamenává nevyhnutelnou frustraci a stálý boj: "Pochází z ostrova, který chtěl vybudovat ráj…" (str. 9 a 119). Hned od narození je hrdinka, kterou pojmenovali Patria, protože se narodila během slavnostního projevu Fidela Castra na prvomájové manifestaci, zatížena všudypřítomnou povinností být soudružkou všeho a všech. Havana má však ke slíbenému ráji daleko a Patria, která se dokonce rozhodne změnit si jméno, aby se tím symbolicky očistila a mohla poznat lásku, pohlíží na skutečnost nelítostnýma demytizujícíma očima a brzy prohlédne oficiální frašku, jež uspořádává její každodennost na základě onoho všudypřítomného "nic", které se ji snaží ochromit, otrávit, politicky uvědomit. Její živoření ze dne na den se mění ve zvláštní hru, v níž Patria chvílemi nevinně, jindy sarkasticky nejen strhává postavám, které ji obklopují, masky, ale přímo je i přejmenovává, takže alegoricky nabývají komického, existenčního rozměru. Z nejbližšího Patriina okolí je to "Zrádce", její manžel spisovatel, který není schopný psát a s nímž se dostane až do Paříže; další figurou je "Rys", kamarád malíř, který vyhraje malířskou soutěž v Japonsku a je uvězněn za to, že dostal cenu v dolarech. S "Nihilistou", další ze svých symbolických postav, hledá autorka únik z okolního dusna a nakonec tento únik po setkání Nihilisty se Zrádcem nalézá v psaní chápaném jako jakási pomsta.

Románem Každý den nic se Zoé Valdésová rázem stala nejčtenější autorkou roku 1995 ve Francii; od té doby jsou její romány téměř kultovní. V románu Modrá krev (Sangre azul, 1996) zachycuje hledání lásky a bolest s tím spojenou surrealistickým jazykem; Dala jsem ti celý život (Te di la vida entera, 1996) líčí příběh ženy z venkova, která se musí záhy po svém příjezdu do Havany vyrovnat nejen s revolucí, ale i s reálným exilem blízkých lidí a s vnitřním exilem samoty. Označení, že je spisovatelkou nostalgie, Zoé Valdésová sama potvrdila dalším úspěšným románem Kavárna Nostalgie (1997), který je zasazen do Paříže a jehož hrdinka Marcela retrospektivně hledá svou ztracenou emigrantskou identitu prostřednictvím smyslů.

Touto neustálou projekcí do minulosti se Valdésová liší například od své také velmi úspěšné kolegyně Daíny Chavianové, jejíž hrdinka (v románu Havana blues, čes. MF 2001) sice také vzpomíná, ale zároveň se pokouší snít o budoucnosti Kuby: "Kdyby se všechno změnilo, mohla bych…, kdyby se všechno změnilo, koupila bych si…, kdyby se všechno změnilo, odjela bych…" atd. (str. 74). V románu Každý den nic protagonistka naopak prostřednictvím vzpomínky črtá obraz současného úpadku: "Pamatuješ se na makaróny? … Pamatuješ se na knihkupectví? … Pamatuješ se na světlo? … Pamatuješ se na kubánskou měnu? Teď máme konvertibilní peso a nikdo mu nedůvěřuje." (str. 65-66).

Jedním z aspektů románu, rozhodně ne nejméně důležitým, je náboženský synkretismus a překrývající se kulturní roviny. Velkou roli tu hrají afro-kubánské kulty, které procházejí každodenním nic a dodávají mu osvobozující mytický rozměr, jsou znamením, že existuje cosi mnohem silnějšího, než je oficiální propaganda. Zoé Valdésová určitě zná nepostradatelné dílo velké kubánské folkloristky a sběratelky lidové slovesnosti Lydie Cabrerové (1919-1991; čes. vyšly r. 1945 její Černošské pohádky z Kuby, Cuentos negros de Cuba, 1936), jejíž přínos k poznání kubánské černošské kultury a náboženského synkretismu je nedocenitelný.

V oblasti ženské latinskoamerické literatury jsme zvyklí spíš na psaní postavené na různých klišé (metaforách magického realismu, pověrách, kýčích exotiky, antimachistické přecitlivělosti), která nacházíme u spisovatelek, jako je třeba Mexičanka Ángeles Mastretta nebo Chilanky Isabel Allende a Marcela Serrano. Konečně se tedy českému čtenáři dostává do rukou dílo ženy, která dokáže jít dál za genderové vymezení svých postav. Na otázku "Existuje ženská literatura?" Zoé Valdésová odpovídá: "Existuje dobrá a špatná literatura. Existuje ženská a mužská citlivost, což ovšem nezabránilo Flaubertovi napsat Paní Bovaryovou a Marguerite Yourcenarové Hadriánovy paměti." V přímé, pevné próze kubánských žen je přítomna tradice kultu přesného jazyka, který nejen osvobozuje, ale též předznamenává. Zoé Valdésová žádá: "Neobhajujme chudobu, ale vyjděme z ní."