Nakladatelství Mladá fronta se v poslední době výrazně orientuje na latinskoamerickou literaturu - zejména na střední a mladší generaci prozaiků, kteří se na světové literární scéně objevili po obrovském úspěchu dnes už klasiků formátu Cortázara či Márqueze. Právě klasické dílo prvního jmenovaného Nebe, peklo, ráj se před nějakou dobou objevilo v nové kapesní románové edici, teď jej doprovodila i nejproslulejší kniha Daíny Chavianové Havana Blues a v edici Moderní světová próza román Zoé Valdésové Každý den nic - v překladu Blanky Stárkové a s vyčerpávajícím doslovem hispanistky Anežky Charvátové, jíž coby redaktorce nakladatelství patří jistě velká zásluha za obohacení překladové literatury o tato nová jména.

Každý den nic začíná - snad i v souladu s názvem - fádně, dokonce by šlo říci klišovitě. Po nevšedním "andělském" preludiu, kdy se hrdinka ocitá v očistci, a krátké první kapitole, téměř legendě, líčící dramatické okolnosti hrdinčina narození, kdy její rodící matku zakryl vlajkou sám Che Guevara, přichází kapitola třetí, tolik podobná stovkám současných románů: rozednilo se, hrdinka sedí u stolu a chystá se vypovědět svůj příběh, na jehož konci vezme do ruky pero a začne psát. Toto Proustem inspirované schéma, v literatuře druhé poloviny dvacátého století tak časté, je ovšem dvojsečná zbraň. Ano, na jedné straně hodně čtenářů je dnes ochotných - i díky velkým modernistům jako právě Proust, Joyce nebo Kafka - přijmout premisu, že psaní je cosi jako bytostná potřeba, něco, k čemu se vyplatí směřovat život. Na druhé straně čtenář takto laděného díla vždy chtě nechtě porovnává. A žádný ze současných autorů se nedokázal v síle slova, která právě ono životní směřování k psaní vysvětluje a ospravedlňuje, Proustovi vyrovnat. Ani Valdésová ne - naštěstí její psaní má v sobě cosi, co celou knihu zachraňuje, a záhy rozptýlí dojem ze zmíněné fádnosti, totiž úžasný autorský odstup, vytříbený a vždy překvapující černý humor a hlavně hodně sebeironie.

Poměrně krátký román skýtá skutečně zajímavou četbu a osvěžující zážitek. Vypravěčka (narozena ve stejném roce jako Valdésová, takže se nelze ubránit podezření, že mnohé z vyprávěného je autobiografické povahy) načrtává portrét života na Kubě v posledních několika desetiletích - namísto sáhodlouhých a nezajímavých popisů využívá drobných, humorných, výstižných a leckdy i bizarních historek. Její próza se do nich vlastně drobí, takže se zachycovanou realitou se seznamujeme skrze ně. Valdésová dobře pracuje zejména s absurditou danou už samotnou přítomností totalitního režimu: Fidelovy imbecilní proslovy, všudypřítomné špiclování, úpadek vkusu, korupce a protekcionářství, ale také obrovská vůle ničit, ubližovat a zadupat do prachu vše, co by mohlo jen náznakem odrážet svobodného lidského ducha. Mnohé z toho je nám samozřejmě dobře známo. Až příliš dobře. Známe však spíše tu duchovní stránku věci. V případě Kuby je zde ještě materiální, a i té se Valdésová se zájmem věnuje: dílo vypravěčky románu se rodí ze skutečně nuzných poměrů, inspiruje se pařížskou literární scénou, ovšem základ, z něhož vyrůstá, je nesrovnatelný - na jedné straně autoři dobře zaopatření, ba protěžovaní štědrou pařížskou kulturní politikou, na straně druhé prostředí nedostatkem sužované Havany, kde knihy netisknou nejen proto, že by byly protirežimní, ale také kvůli tomu, že jednoduše není na co tisknout.

Ovšem hlavním problémem zůstává duchovní marast - jediným způsobem, jak v něm přežít, je ironie. Valdésová sama - jak píše Anežka Charvátová v doslovu - přichází s pojmem "eronická" literatura, tedy kombinace erotiky a ironie. A tento pojem velmi výstižně vystihuje i ladění románu Každý den nic. Jeho vypravěčka není politická rebelka: zajímá ji umění, to ano, ale také ji baví sex a chce si v rámci poměrně strohých omezení užít co nejvíce svobody - kombinace erotiky a literární ironie se jí stává cestou, jak životem proplout, aniž by se na jedné straně zkompromitovala kolaborací s nemocným režimem, na druhé straně se vystavila přímé perzekuci. Proti režimu staví literaturu, psaní, věčně dvojznačné, v němž se erotická vášeň stává psaním a psaní naopak vášní.