Piotr Marecki (nar. 1976) vystudoval polonistiku a filmovou vědu na UJ, v současné době je doktorandem v Institutu audiovizuálního umění v Krakově. Šéfredaktor kulturní revue Ha!art, redaktor internetového Liternetu, vydavatel, "člověk - instituce". Otec mnohých akcí a festivalů spojených s literaturou a jeden ze tří tvůrců literárního sborníku "Tekstylia - Roczniki siedemdziesiąte" (P. Marecki, Igor Stokfiszewski, Michał Witkowski).

Piotr bydlí na krakovské koleji Zaczek, v proslulém pokoji 467, jehož rozměry 7 metrů čtverečních slouží nejen jako obytný prostor, ale i jako kancelář, redakce, sklad a ubytovna pro případné příchozí a průchozí návštěvy. (Udělat fotografickou dokumentaci je i přes nenáročnost prostoru vzhledem k množství různých předmětů v pokoji naprosto nemožné a ještě se to nikdy nikomu nepodařilo.)
Náš únorový rozhovor bohužel neprobíhal na hromadě "pracovního pořádku", leč v kolejní hospodě Kropka. (Proslulé též, přeci jen však o trochu méně než pokoj 467.)

Bára Gregorová: Jsi jedním z hlavních tvůrců téměř sedmisetstránkového literárního almanachu. Kde byl ten počáteční impuls k tomu, abyste s Michalem a Igorem něco podobného udělali?
Piotr Marecki: Polsko po roce ´89 je takovým jedním velkým monolitem, který se rozkládá na dva menší monolity - ten první bychom mohli nazvat pokolením bruLionu (generace autorů jako Olga Tokarczuková, Andrzej Stasiuk, Natasza Goerke - pozn.aut.). To jsou autoři, kteří se narodili v letech šedesátých, dnes jim je tedy okolo 40. O nich se mluví jako o nové polské literatuře. Nějak si ten status zarezervovali a na začátku let 90. z něj hodně čerpali, všechno jim hrálo do noty. Vedle nich se ale objevuje ještě druhá formace, tzv. "ročníky sedmdesáté", které jsou charakterizovány jako "děti horší konjunktury". Mají problémy s trhem, protože ho absolutně nezajímají, a díky tomu i se čtenářem a s médii. Je to začarovaný kruh, protože to, co se nepropaguje, se samozřejmě neprodává. A i když třeba autoři, kteří jsou v Textiliích prezentováni, už svoji vlastní knihu vydali, pořád se jejich jména pohybují jen v úzkém kruhu kritiků a známých... Počátečním impulsem k Textiliím byla tedy snaha pokusit se dát tuto roztroušenou formaci do kupy a představit ji čtenáři ve specifickém úhlu pohledu třech naratorů.

Bára Gregorová: S nepropustností nekomerční, nevýdělečné literatury mezi širší čtenářské publikum je to dost podobné i u nás, a určitě i v dalších zemích. Výjimku potvrzující pravidlo tvoří v Polsku třeba devatenáctiletá debutantka Dorota Masłowska, jejíž knihy se prodalo za půl roku neuvěřitelných 60 000 výtisků...
Piotr Marecki: To je pravda. Poměrně velkého úspěchu dosáhli prozaici, kteří se nějakým způsobem dotýkají současné společnosti, a ti, kteří hovoří o mladých - mám teď na mysli Heroin Tomasze Piątka, tedy knihu o drogách, nebo, jak říkáš, Masłowskou, která píše o "dresařích" (termín do češtiny těžko přeložitelný - jedná se o sídlištní "teplákovou" mládež, v Polsku velice rozřířenou - pozn. aut.).

Bára Gregorová: Mně osobně Piątek přijde oproti Masłowské dost konzervativní a zařadila bych ho spíš k té starší generaci, přestože mu je teprve 30... Pokus se teď ale o charakteristiku současné polské literatury jako takové.
Piotr Marecki: Je potřeba si uvědomit, že u nás byla a je trochu jiná situace než třeba v Čechách. Doménu v naší literatuře tvoří především poezie. Nobelovu cenu dostali v posledních letech básníci - Szymborska, Miłosz - a i další ve světě známí spisovatelé jako Różewicz nebo Herbert píšou poezii. Patří už to tak trochu k polské mentalitě, k té naší ochraně národa. Na začátku 90. let měli úspěch opět básníci - Marcin Świetlicki, Jacek Podsiadło..., a i další, kteří dnes píšou prózu, poezií začínali... (V Čechách vyšla asi před třema lety antologie Bílé propasti, kde byli tito a mnozí další autoři bruLionu prezentováni - pozn. aut.)

Bára Gregorová: Dobře, pořád se mi ale zdá, že kdykoli se o této generaci "čtyřicátníků" zmíníš, hovoříš o ní s určitým despektem. Vzniká tedy ve vašem případě něco jako antiBruLion?
Piotr Marecki: Nevzniká. To, co tu vzniká, není vzpoura nebo válka dvou generací, jde spíš o kontinuitu, o recyklaci a opakování těch autorů, kteří už tu byli. Jde o velký textový svět literatury z literatury. Ale tvrdit třeba o Stasiukovi, že jde o reprezentanta současné mladé polské literatury, a opomíjet to, co tu vzniká...? To se mi zkrátka nelíbí.

Bára Gregorová: Vraťme se ale k Masłowské, která doslova vytírá zrak nejen polskému čtenáři (sám jsi přesvědčen, že takových 80% lidí, kteří si knihu koupili, skončilo na straně 30 a znechuceně či s nepochopením její postavantgardní prózu odložili), ale především potom samotným literárním kritikům, kteří nevědí, "kam s ní".
Piotr Marecki: Její knížka je ohromným reklamním strojem, mediálním šumem, nemluví se ani tak tolik o autorce nebo o literárním proudu, jako o jistém jevu. Měla výbornou propagaci, podpořenou tím, že její autorce je teprve 19 let a tak dál, a média z ní udělala hvězdu číslo 1, objevila se na obálkách všech důležitých periodik. O její knize se ale začíná mluvit jako o důležité události v celé polské literární historii. Je v ní přítomen nejen odvěký prvek naší literatury a mentality, jakým je ona "polskost", ale třeba i zánik duchovnosti a přechod ke konzumní společnosti. Hlavním hrdinou je 17letý dresař Silnej, jehož smyslem života je šukat slečny, brát drogy a studovat management. To je všechno.

Bára Gregorová: Já myslím, že docela úspěšně navazuje i na takové autory jako Gombrowicz a že spoustu kozervativních a slušně vychovaných Poláků musí svým neotřelým způsobem vyjadřování a nekonformním přístupem k realitě neskutečným způsobem štvát...
Piotr Marecki: No, určitě, zároveň však reprezentuje novou literaturu... Do roku 1989 se mluvilo o literatuře polské, po tomto roce už se mluví o literatuře v Polsku. Její kniha je velice důležitou událostí, důležitým mezníkem. Dorota sama se stala velkou módou, mohu-li to tak nazvat, ve školách se mluví jejím jazykem, dokonce se objevilo několik -náctiletých autorek, které píšou jako ona. V posledním čísle Ha!artu jsme uveřejnili jejich úryvky, říkáme tomu "start pěti Lolitek". Ty holky píšou stejně jako ona a věří, že mohou mít stejný úspěch. Což je samozřejmě nesmysl.

Bára Gregorová: A co sama Dorota, myslíš, že zůstane autorkou jednoho literárního "úletu", nebo se z ní vyklube něco dalšího, co potvrdí její skutečnou literární schopnost?
Piotr Marecki: Masłowska ohlásila druhou knihu, která bude o tom, jak z ní média udělala hvězdu velkého formátu. Myslím si ale, že i kdyby už nenapsala ani řádek, už teď se stala polskou literární klasikou, protože se jí podařilo vytvořit hrdinu naší doby, a to navíc v úplně novém jazyce. Takové knihy zůstávají... Vážně. Masłowska je v Polsku reprezentantkou něčeho úplně nového, byla vychovaná výlučně ve společnosti reklam atd., z let komunismu už si nepamatuje prakticky nic... Z tohoto hlediska by se k ní dali přiřadit ještě Marcin Cecko a Piotr Czerski. Czerski je básníkem multimediálním, v případě Cecka jde o básníka s charismatem - má svůj web, pořady, na kterých dívky učůrávají, jen ho vidí...

Bára Gregorová: Konzumní literární proud docela úspěšně reprezentuje, i když úplně jinými cestami než výše jmenovaní, i třicetiletý Sławomir Shuty, svým způsobem srovnatelný s naším Blumfeldem nebo s Michalem Hvoreckým na Slovensku. Ten si toho z let komunismu pamatuje poměrně hodně...
Piotr Marecki: Shuty je autor parazitující na médiích, na masové kultuře a konzumním způsobu života, i proto si dal ke svému jménu onu značku TM. Stejně jako Masłowska je reprezentantem tzv. "avant-popu". Snaží se rozkódovat jazyk médií a vyprávět o něm pomocí umění, a to nejen prostřednictvím literatury, ale i prostřednictvím hudby, filmu, internetu... Snaží se odevzdat mnohovrstevnatý produkt. Shuty je opravdu ideálním příkladem "avant-popu". Je autorem disco-polo opery, internetového hypertextového komiksu, pořádá performance. Například na jednom ze svých čtení postavil arénu a s jedním známým zrealizoval opravdový zápas v boxu, na jiném zase házel do lidí kyselé okurky...

(pauza na koupi dalšího piva a obrat rozhovoru o 179 stupňů)

Bára Gregorová: Víš, co mi na Polsku vadí? Že polský pivo, ať už mi jakkoli chutná, nebo nechutná, nemá pěnu... Proto si vždycky beru brčko, abych si ji sama udělala. Otázka zní: Proč tomu tak je?
Piotr Marecki: Protože podváděj.

Bára Gregorová: Já myslím, že ho prostě neumíte točit. Ale zpátky k našemu rozhovoru, co si vůbec myslíš o Češích?
Piotr Marecki: V Polsku se mluví o Čechách jako o národu, který sedí u piva a knedíků a který se za každé situace přizpůsobí (teď mluvím o historii národa). Naproti tomu Poláci jsou schopní pokoušet se o nemožné (od dob barské konfederace proběhne během jedné generace minimálně jedno povstání, nebo alespoň hromadná vzpoura).... V Polsku je současná česká kutura známá. Proslulá Revolver Revue, autoři jako Topol, Doležal..., inspirující je pro Poláky české kino (i přes staré, a mezi Poláky stále velice často užívané rčení: "Je to jak w czeskim filmie", které s oblibou používají, když něčemu ani trochu nerozumí - pozn. aut.). Např. Agnieszka Holland studovala na pražské FAMU a vlivy české Nové vlny jsou u ní viditelné. Můj dobrý kamarád Jakub Pacześniak nedávno přeložil Hrabalovu prózu Autíčko, která na pultech knih doslova zastiňuje zbytek zahraničních knih - jde o opravdovou událost. Hrabala Poláci milují. Já sám jsem si, když jsem byl v Čechách, udělal okruh po místech, kde Hrabal žil a bydlel. Byl jsem i u té jeho proslulé pamětní desky, která byla k jeho cti přibitá do takové výšky, aby na ni mohli čůrat psi. To je úžasné, protože Hrabal je klasikem a tady v Polsku by takové žerty na úřadech, které rozhodují o pamětních deskách, určitě neprošly.

Bára Gregorová: O literatuře jsme toho napovídali až až. Co třeba polský film?
Piotr Marecki: Polsko si po změnách v roce 1989 s volným trhem neporadilo příliš dobře. Velcí tvůrci jako Has, Kawalerowicz, Wajda, Kutt, Hoffman... byli v 90. letech unaveni a dělali spíš podprůměrné věci. Někteří z nich ale znovu získali formu. Andrzej Wajda v romantických adaptacích Pana Tadeáše nebo Pomsty nebo Hoffman ve filmové adaptaci Sinkiewicze Ohněm a mečem, o kterou vedl válku už po několik let. Další, jako např. Kawalerowicz, doznali uměleckou prohru - mám teď na mysli Quo Vadis. Je dobré připomenout, že v 90. letech se polské kino uchytilo i ve světě - Wajdův Oskar za celoživotní dílo, populárnost "třech barev" Kieślowského na plátnech po celé Evropě, Glińského Ahoj, Terezko, nebo Krauzeho Dluh, a především Pianista naší filmové legendy Romana Polańského, točený v Polsku. I režisér o něm mluví jako o polském. A po obdržení Zlaté palmy v Cannes francouzský tisk napsal: "Palme pour Pologne"...

Bára Gregorová: Dobrá, ale to jsou režiséři světoznámí... Co polská nezávislá produkce? V Čechách velice dobře funguje jako jedno z center mladých režisérů FAMU, v Polsku žádnou takovou "centrálu" nemáte...
Piotr Marecki: Mým oblíbeným režisérem 90.let je Marek Koterski, jehož tvorba je o frustraci polské inteligence. Myslím, že polské filmové superprodukce musí existovat, ale nesmí blokovat cestu "čerstvé krvi", tedy autorům "beze jména". A že takových v Polsku je... Dva tvůrci, též ročníky sedmdesáté, byli nominováni na Oskara (Sławomir Fabicki za "Mužskou záležitost" a Tomek Bagiński za "Katedrálu"), film Marcina Wrony (1973) "Člověk Magnet" vyhrál cenu Tribeka a tleskali mu i Martin Scorsese a Robert de Niro. Tito a další tvůrci teď studují na Umělecké Škole Režie Andrzeje Wajdy ve Varšavě a každý z nich chce v krátké době debutovat celovečerním filmem.

Bára Gregorová: Co znáš z našich filmů? Mimojiné, proč jsou v Polsku tolik populární Samotáři?
Piotr Marecki: Já znám to, co se objevuje na polském plátně - tedy bezpochyby málo. Ale myslím, že jste si v 90. letech s nově vzniklou situací poradili lépe, pustili jste ke slovu "čerstvou krev" a vaše kinematografie zůstala v evropském kontextu stále důležitá. Nejsem příznivcem Samotářů, tento dotěrný generační film je pro mě symbolem stáří mladého filmu. Zbožňuju staršího Svěráka (Jízda, Obecná škola, Ropáci).

Bára Gregorová: A co hudba? Mnoho Čechů zná nejen legendární polský punk, ale ví, že máte dobrý hip-hop.
Piotr Marecki: Polskou hip-hopovou legendou je Paktofonika, jejíž MC Magik mimojiné před dvěma lety o vánocích spáchal sebevraždu. Já osobně hip-hop poslouchám, protože je to umění, které nejlépe vypovídá o nové polské realitě. V době stagnace polského kina to jsou právě hip-hop, literatura, sochařství a komiks, co o ní vypovídají nejlépe.

Bára Gregorová: Z úplně jiného soudku... Krakov je v Polsku místem dost specifickým a ojedinělým. Pokus se vysvětlit, proč.
Piotr Marecki: Všichni Poláci Krakov milují, protože čas tu plyne pomaleji, protože je to magické místo, protože tu je Rynek, na kterém je možné potkat dva laureáty Nobelovy ceny (Szymborskou a Milosze), džitele Oskara (Wajdu) a velmi známé spisovatele (Lema, Mrożka, Zagajewského, Venclowu) nebo bruLionovskou legendu Marcina Świetlického. Krakov je zamilovaným městem Papeže - Poláka - Poety, kterému teď chtějí dát Nobelovu cenu za jeho "Římský triptych". Je tu akademické centrum, Jagelonská univerzita a více než sto kulturních festivalů během celého roku. Je tu taky Visla Krakov, která si v prvních kolech UEFA vedla velice dobře...

Bára Gregorová: Pražané jsou často obviňováni z pragocentrismu. Existuje něco podobného i tady v Polsku? Je známo, že Krakovani nemají rádi Varšaváky, a naopak, a sám si říkal, že i Textiliím kritici vytýkají vysokou koncentraci krakovských umělců.
Piotr Marecki: V Polsku existuje zásada, že ve Varšavě se vydělává a o víkendech se potom jezdí utrácet peníze na Kazimierz (židovská čtvrť v Krakově, plná útulných a magických hospod a míst - pozn. aut.). Varšaváci říkají, že si sem jedou zapařit... Mladí lidé se tu navíc zaangažovali v revitalizaci dalšího krakovského místa - skanzenu komunistického Polska - Nová Huť, která se může stát cílem dalších výletů. Každopádně si myslím, že Krakov i Praha mají šanci stát se kulturními centry celé Střední Evropy.