„V autobuse jsem přemýšlel o tom, že mi v životě vycházejí tak neobyčejné věci. A rychle jsem to pochopil. Neboť vše, co jsem dělal, dělal jsem s klidem. Vždycky jsem se snažil zachovat absolutní klid. A nepochybně proto jsem objevil heroin. On mi dovolil dosáhnout toho klidu v tak čisté, dokonalé formě,“ přiznává se ve svém knižním debutu Heroina Tomasz Piątek (1974). Přestože byl v letech 1997–1999 skutečně závislý na heroinu, tvrdí, že jeho kniha je autobiografická asi tak z jedné třetiny. Ze dvou třetin jde prý potom o smyšlený příběh o tom, „co by se mohlo stát, kdybych nepřestal fetovat“.

Piątek je v současné době především novinář (dříve též pracoval jako psychoanalytik zkoumající lidskou osobnost na základě výslovnosti jednotlivých hlásek...) a je pravda, že i oba jeho romány, především potom druhý, přebírají jisté publicistické a dokumentární prvky. Vždy je však z jeho próz cítit lehkou ironii a nadsázku, které čtenáře nenechají na pochybách, že jde svým způsobem o skrytě rafinovanou literární fikci.

Ve své prvotině autor neprosí o odpuštění ani nehledá východisko, pouze konstatuje, jak to mezi lidmi závislými na heroinu (kteří mohu být navíc mediálně známí a mohou přicházet i do styku s veřejností) chodí. Hrdinou Heroiny není pouze on sám, ale především dvě neustále se střídající stránky jeho rozdvojené osobnosti – Tomek č. 1 – agresivní, chladný a hledající drogu, Tomek č. 2 – milý, teplý, hladký a milující. Dalším naratorem příběhu je během rozkladu osobnosti, která ztrácí nejdříve práci, potom rodinu i přátele, i Heroin samotný – respektive ona – krásná, teplá a milující své děti. „Znova jsem esencí absolutně šťastnou a klidnou jako smrt,“ končí kniha právě těmito slovy a je myslím více než jasné, která část hrdinova alter ega nakonec vítězí.

Druhá Piątkova kniha s názvem Kilka nocy poza domem (Několik nocí mimo domov) je debutu stylisticky podobná – ne však již žánrově a tematicky – jejím hrdinou je novinář bulvárního deníku Maciek Niklański, který se pomalu ale jistě zaplétá do série podivných vražd (jedním ze zavražděných je i jeho přítel, hudebník a satanista Rabin). Čím více se jim však snaží přijít na kloub, tím víc se ztrácí nejen v jednotlivých případech, ale i v okolním světě. A především sám v sobě.

Piątek si pohrává, ba přímo koketuje s ideou napsat poutavý, čtivý a polobulvární román plný senzací, vražd a nevyjasněných a nedořečených událostí. A do velké míry se mu to i daří. (Příkladem bulvarizace je třeba jeho podivný vztah s kolegyní Ankou, který jako by z oka vypadl příběhům z TV soap-oper nebo červené knihovny.) Ač se však může po celou dobu jeho kniha tvářit jako regulérní komerční román s detektivními prvky, z posledních stránek a až nadrealisticky vyfabulovaného konce nelze nevyčíst, že jde především o cílenou parodii a satiru. Parodii na současná média, ale v důsledku i na konzumní společnost vyhledávající senzační příběhy plné násilí a brutality. Parodii na svět, ve kterém stejně každý nakonec hraje sám za sebe, na sebe a nikdo a nic ho z této klece beznaděje a osamocení nevysvobodí. Ani fiktivní novinová smrt.