Protiklady se přitahují, říká jedno staré přísloví. A skutečně. Hans Bojler a Franz Špíz si byli podobní asi jako sud s hřebíkem. Hans byl tlusťoučký, věčně zpocený a při mluvení bublal a klokotal. Franz byl naopak hubený čahoun s dlouhým krkem a špičatým nosem. Tito nerozluční přátelé měli jednu velikou, převelikou společnou vášeň: touhu po dobrodružství! Měli však také jednu malou, téměř nepatrnou společnou starost: šíleně se báli letecké dopravy! Pouhá představa startujícího letadla odlepujícího se od matičky Země je oba naplňovala nevýslovnou hrůzou. Propocený Hans se zapotil ještě pětkrát tolik, zatímco chudák Franz se napínal jako naježený chlup. Jistě si teď správně říkáte, že dobrodružství a bázlivost nejdou dvakrát dohromady. Jak se ti dva chlapíci vlastně mohli stát dobrodruhy?
My jsme totiž zapomněli na důležitou věc. Kromě neohrožených Batmanů a Supermanů existuje ještě jeden druh dobrodruhů. Jsou stejně zanícení a svým způsobem i stateční jako ti první. Jsou to dobrodružní snílci! Ano, Hansovi a Franzovi se sice ježí kůže při pomyšlení na letadlo, ale ve snu už přeletěli mnohé světadíly a oceány. Ti dva jsou totiž pravými následníky Karla Maye. Duchovní otec nesmrtelných hrdinů Vinnetoua a Old Shatterhanda se také nikdy nepodíval na Divoký západ, ale dokázal jím okouzlit sebe a miliony malých i velkých čtenářů po celém světě.
Herr Bojler a Herr Špíz mají slabost pro vše neobyčejné a vzdálené. A pro všechno, o čem se může snít. Nejraději mají příběhy o bytosti jménem Panthera Felis Tigris. Neboli po našem - o tygrovi! Celé hodiny tráví v zoologické zahradě před klecí této překrásné šelmy, která ani v zajetí neztrácí nic ze své mrštnosti, elegance a síly. Říkají mu Šér Chán. Tak se jmenuje strašlivý vládce džungle z Mauglího.
- Ten náš Šér kloklo Chán je úžasný! začal se Herr Bojler zahřívat. - Podívej se, Frankloklozi, jaký je to klo blum fešák. Jak si vyklokračuje, jak klodůstojně blum nese hlaklovu!
- Až se z toho celý třesu! To se jen tak nevidí! vypískl rozrušeně Herr Špíz tenkým vysokým hláskem. - Kdybychom se tak mohli vypravit - ale bez letadla! - do Šér Chánovy džungle a osobně se s ním seznámit, potřást si s ním tlapou!
- Jenže co kdyby klo po nás skokločil?
- Nějak už bychom si poradili, uklidňoval svého břichatého společníka Herr Špíz. Byl totiž tou praktičtější a průbojnější polovinou, vlastně spíš čtvrtinou páru. - Stejně si ale myslím, že se s Šér Chánem skamarádíme. Snad můžeme rozhodovat alespoň o vlastním snu!
Už jsme si říkali, že Hans a Franz jsou pravými mistry ve snění. Bez bázně se vrhají do těch nejbláznivějších snů. Využívají přitom metody "oči zavřené, duše dokořán" a podle vlastního uvážení jen tají dech a nechávají rozbušit srdce.
Silná touha a bohaté sny jsou nejlepším důkazem bytí. Té hvězdné podzimní noci Hans a Franz tak usilovně mysleli na Šér Chána, až se konečně ocitli v hustém pralese. Uviděli kolem sebe vysoké stromy obtočené liánami, uslyšeli koncert podivných zvuků, hlasy ptáků a šelem a bzukot tropického hmyzu. Přímo před nimi, byl to asi metr nebo dva, ležela ve stínu mohutného baobabu veliká mourovatá kočka a každou chvíli žalostně zamňoukala. Dovedete si asi představit, jak byli Hans a Franz rozrušení! Ono to totiž vypadá, jako že si klidně vyspávají ve svých měkkých teplých postýlkách, jenže ve skutečnosti ti dva stojí v samotném srdci divoké džungle, tisíce kilometrů od domova. A přímo před nosem jim leží veliká poraněná kočka a prosí je o pomoc.
Je to on! Panthera Felis Tigris, okouzlující samotář, hladká žlutooranžová srst s charakteristickými černými pruhy. Tváří se však zoufale a natahuje k nim bolavou tlapu.
Herr Bojler se jako obvykle zapotí a ztratí hlavu: - To je blum ale klopech! Chuklodák tyblumgr!
Herr Špíz je jako vždy praktičtější: - Tak moc neokouněj a do práce! Přece ho v tom nenecháme!
A jak už to jistě znáte z jiných pohádek, vytáhli mu z tlapy trn. Tentokrát to však nebyl obyčejný trn, ale rezavý hřebík, který v džungli vytrousil nějaký nepozorný turista.
Věděli jste, že tygr přede jako kočka? Nevěděli to ani naši milí přátelé, ale přesvědčili se o tom na vlastní uši. Šér Chánek jim je nesmírně vděčný a přede tygřím jazykem: Alka prokuk probuk, halka buňka ruňka, malka fafka hafka (v překladu to znamená: Díky, hoši, za laskavost, chci vám též udělat radost. Ať už vás nic neděsí, tygři ani závěsy!)
To se rozumí, že ve snu uměli Hans a Franz pěkně po tygrovsku odpovědět: Hana jana suk racka, mama lama muk facka (v překladu: Obdivujem vaše vlohy, veliká k vám naše láska! Vyndat vám ten hřebík z nohy bylo snadné jako facka!)
Objali se s tygrem jako nejlepší přátelé a vydali se vstříc novým dobrodružstvím. A po tygrovsku si zpívali: Ou hari kari ble, akademi uča pche, lalala, o-pá hahaha, i-há brekeke, e-lá hiphophop, haus klaus maus, míky fíky špajz (na překladu této písničky se stále ještě pracuje, protože, jak jste se mohli sami přesvědčit, tygrovština je velice nesnadný exotický jazyk).
A tak, díky metodě "oči zavřené, duše dokořán" a hlavně díky přesvědčení, že sen je semínko, z něhož vyroste nejkrásnější a nejmilejší květina, se naši nerozluční snílci Hans Bojler a Franz Špíz setkali a spřátelili se svým Šér Chánem. Všichni tři se teď společně vypravili za dalšími příběhy. Když je pustíte dál, přijdou se podívat i do některého z vašich snů.
Tak to je celá pohádka. Nebo je to jen její začátek…?

O Alíku a Rexovi
Každou sobotu a neděli ráno, vždycky pět minut před nebo pět minut po desáté hodině, se Rex schází v městském parku u kašny s Alíkem.
Rex je čistokrevný vlčák se skvělým rodokmenem, je hezký, ale trochu domýšlivý. Alík je toulavý pes, oříšek. Vypadá jako kříženec několika psích ras. Je moc hodný, ale trochu plachý. Rex má pána (vlastně obráceně, pán má Rexe), takže pyšně nosí na krku obojek se známkou. Alík nemá domov. Spává venku v parku, ale velké domy ho zdálky vábí. Za těmi osvětlenými okny je jistě teplo a dobré jídlo. Jenže jsou tam také zdi, které jsou vyšší než ta nejvyšší ohrada, jakou Alík dokáže přeskočit. Rex má svou vlastní boudu. Stojí na veliké terase jednoho z nejhezčích domů ve městě. Když svítí slunce, prochází se vlčák s hladkou pěstěnou srstí pyšně po terase, občas shora velitelsky přehlédne kolemjdoucí, párkrát štěkne, jako by si odkašlával. Každé ráno se Rex probouzí pod hedvábnou duchnou, na níž je zlatou nitkou vyšito písmeno R, protáhne se a spořádá svůj obvyklý ranní řízek servírovaný na jeho vlastním čistě umytém talířku.
Ve stejnou dobu Alík v hustém křoví hryže suchou kost, kterou objevil u popelnic za parkem. Když Rexovi páníci pijí dopolední kávu, dostane vždycky sladkou sušenku máčenou v teplém mléku. Alík uhasí žízeň z louže na silnici, ale pije rychle, bojí se, aby ho nesrazilo auto.
Rex už nervózně přebíhá po perských kobercích a měkkých gaučích. V zubech drží vodítko a to je jasné znamení, že je čas na procházku. A tady začínají jeho drobné každodenní starosti. Rexův pán patří k podivuhodnému druhu lidí, kterým se říká byznysmeni. V posledních letech je u nás takových pánů jako žížal po dešti. Rexův pán, jako každý správný byznysmen, stále telefonuje. Telefonuje v obýváku, v koupelně, u Rexe na terase, dokonce i v autě, když stojí na červenou, a taky v parku, když se Rex radostně prohání po trávníku.
Chudák páník musí do telefonu stále hrozně křičet a namáhat řádně mluvidla, aby ten na druhém konci dobře pochopil, co má dělat. Rexovi je pána vždycky moc líto, když vidí, jak se musí trápit a zlobit kvůli telefonu. Navíc ty proklaté telefonáty obtěžují i Rexe, nemůže se ani v klidu proběhnout, protože jeho pán musí být stále dostupný.
Ale teď už dost o lidech. A dost o ubohém byznysmenovi, který si vysloužil lítost svého věrného Rexe. Tohle je přece pohádka o dvou psech. A kromě toho, když se Alík s Rexem v sobotu a v neděli potkávají, snaží se ctěný vlčák zapomenout na bezvýznamné lidské trampoty a radši Alíkovi vypráví všechny podrobnosti ze svého královského života. Když to tak Alík poslouchá, musí sám sebe litovat.
- Ach jo, kdybych tak patřil k nějaké lepší rase. Kdybych byl třeba kokršpaněl, německý ovčák nebo třeba i vypelichaný pudl. Měl bych pořád plný žaludek, byl bych do růžova vyspaný a rozumí se samo sebou, že bych byl stále veselý. Kdyby se mi tak zjevila nějaká psí víla a mávnutím kouzelného proutku by mi změnila život! Tohle si Alík říká každou sobotu a každou neděli, když po pětačtyřicetiminutovém rozhovoru vyprovází pyšného Rexe s jeho pánem a telefonem domů, do jeho boudy na terase jednoho z nejhezčích domů ve městě. Večer, když usíná ve křoví, přicházejí na něj děsivé sny o strašidelnějších věcech, než je síť městského rasa. Zdává se mu, že po něm něco skočí, honí ho to a nakonec ho to chytí a Alík se s tím pere až do umdlení. I když je Alík ve snu v bezvědomí, spí a stále sní a neklidně při tom škube nohou. Už vidí i tu hroznou věc, která ho chytila. Je to ohromný tygr, desetkrát větší než ten největší kocour. Alík leží na lopatkách a tygr se ho chystá zakousnout. A vtom na scénu přichází, jak již jistě správně tušíte, Rex! Vrhá se na tygra ve svém purpurovém plášti jako Superpes z televizního seriálu. Zkušeným hmatem z juda udeří tygrem o zem, nejdříve přes levé a potom přes pravé rameno.
Alík se probouzí ještě zoufalejší než byl. Takže Rex vyhrává už i ve snu! Jenže co s tím nadělá? Takový už je zkrátka život toulavého hafana bez domova.
Došoural se ke své louži, aby si svlažil hrdlo. Noc byla chladná, nebe plné hvězd. U louže hopsá vrabec, který zapomněl, že se v noci chodí spát, a rychlými doušky pije vodu. Pozdravili se. Alík se napil, olízal si tlapky a podíval se na nebe. A vida, to je přece hvězda s ocasem, lidé jí říkají kometa. Toužebně sleduje její let. Od teď bude jeho kmotrou. A zatímco se vrabčák chystá frnknout, Alík přivírá oči a usilovně myslí na své největší Přání. - Chtěl bych být…
Otvírá oči. Už je den. Připadá si nějaký jiný, taky nějak divně chodí. Vykračuje si hrdě a pevně, jako nějaký generál. Míří si to ke kašně, když vtom zaslechne zděšený křik. A co nevidí: rodiče, děti, psi, všichni vyděšeně pobíhají sem tam.
Zrychluje krok. U kašny stojí ten příšerný tygr ze sna a hrozivě řve. Alík se ještě naposled podívá na nebe a vrhne se odvážně na tygra. V oslnivém světle slunečních paprsků ještě zahlédl bělavou stopu hvězdného ocasu. Za okamžik už viděl jen sám sebe v purpurovém plášti, který ve snu vlál na ramenou Rexovi.
Alík skočil na rozzuřeného tygra. Strhl ho na zem, popadl do zubů jeho dříve uhlazené, nyní však naježené chlupy a zatočil s ním ve vzduchu. Potom ho levou zadní tlapou elegantně vyprášil. Tygr nešťastně fňukal a mňoukal, ale to až když přišel k sobě v sanitce, která ho odvážela neznámo kam.
Alík se narovnal a oprášil si z pláště tygří chlupy. Jeho Haf bylo přijato bouřlivým Bravó. Stovky dospělých, dětí a psů okolo něj skandovaly jeho jméno. Překvapený Alík mezi nimi zahlédl také svého přítele Rexe, jak nadšeně a ze všech sil křičí: - A-lík! A-lík! A-lík!

Jak se Měsíc ztratil v Dolní Lhotě
U Měsíců doma už zase zvoní telefon.
- Prosím, kdo volá? ptá se Měsíc vlídně, jak už má ve zvyku.
- Haló, to je pan Měsíc? Hlásek ve sluchátku přichází zdaleka, až ze Země. A stejně jako hlásky předchozích volajících zní nějak vyděšeně a vůbec ne ospale. To je u lidí volajících k Měsícům neobvyklé. Nejčastěji volají zamilovaní, kteří chtějí Měsíci složit poklonu za krásnou romantickou noc, nebo děti děkující za uklidňující stříbrné světlo, které jim svítí do postýlek. Díky Měsíci tak mají měkkou peřinu a klidné spaní, protože se nemusejí ničeho bát.
- Ano, to jsem já, Měsíc. S kým mám tu čest, prosím?
- Kdepak jsi, Měsíčku? Víš, jaká je venku tma? Já tě hledám po celém nebi, můžu si oči vykoukat, ale ty tam prostě nejsi, vyhrklo jedním dechem dítě, které se samým rozrušením zapomnělo představit. - Kdy už se ukážeš? Chci tě vidět!
- Můžu se tě taky na něco zeptat? přerušil ho vlídně Měsíček a tiše se smál pod vousy, protože už mu bylo všechno jasné. - Že ty jsi z Dolní Lhoty?
- Jak to víš? vyhrkl udiveně klučina a potom, aby zase nezapomněl, vysypal ze sebe o překot: - Jmenuji se Honzík Jánů a bydlím v Dolní Lhotě, číslo popisné 99.
- Tak poslouchej, Honzíku. Dnes v noci už mi sem telefonovalo deset kluků a holek z Dolní Lhoty. A všichni si stěžovali, že mě na obloze nemůžou najít.
- Ale jak to, že tě nevidíme? Nejsi nemocný, Měsíčku?
- Kdepak, Honzíku. Jsem zdravý jako ryba, musím to zaklepat. Zprávy z Dolní Lhoty mě ale dost znepokojily. Vzal jsem tedy dalekohled a podíval se, co se to tam vlastně děje. A víš, co jsem zjistil?
- Co jsi zjistil?
- Zjistil jsem, že přímo nad Dolní Lhotou se usadily těžké bachraté mraky. Zakryly vám celou oblohu a proto mě vůbec nevidíte. Ty mraky jsou však tak těžké, že se samy nemohou ani pohnout. Odmítají dokonce ťuknout jeden do druhého a osvěžit tak vaše městečko jemným deštíkem.
- Co s tím budeme dělat?
- Neboj se, Honzíku, všechno bude jako dřív. Už jsem zavolal svému bratranci z druhého kolene Jižnímu Větru. Slíbil mi, že do rána ty mraky nad Dolní Lhotou rozežene. Takže zítra večer se určitě uvidíme.
- Víš to jistě?
- Spolehni se, Honzíku. Slibuji, že zítra večer, přesně v devět hodin, na tebe a na všechny ostatní kluky a holky z Dolní Lhoty mrknu na dobrou noc. A nezapomeň, že i když jsem schovaný za mraky, myslím na tebe a přeji ti sladké sny.
- Tak dobrou noc, Měsíčku…, zívá chlapec.
- Dobrou, Honzíku.

Tanec kostkovaných kapesníků
Jednoho dne se jeden malý hedvábný kostkovaný kapesníček pohádal se svou maminkou a utekl do světa hledat kluka s mokrým nosem. Byl ještě malý a vůbec nevěděl, jak se takovým malým klukům vlastně utírá nos. On ani nevěděl, jak takový malý kluk vypadá, přesto se však vydal na dalekou cestu.
Šel a šel, až přišel ke krásné žluté chaloupce s červeným komínem, který vypouštěl obláčky kouře. Statečný kapesníček si pomyslel, že chaloupka je kluk a komín že je jeho nos.
- Ale kdepak, já jsem přece chaloupka, vysvětlil mu laskavě domeček. - Pojď dál, třeba uvnitř nějakého kluka najdeš.
Kapesníček vešel rovnou do velkého světlého pokoje s velkou starodávnou lampou v rohu.
- Tohle musí být klučičí hlava! Jenže kde má nos? mudroval nahlas náš hrdina a hledal na hladké lampě nějaký výčnělek.
- Já přece nejsem kluk, já jsem lampa! Náš Pája se ale každou chvilku vrátí ze školy, můžeš na něho počkat.
A opravdu. Za okamžik do pokoje nakoukla rozcuchaná kudrnatá hlava s veselým úsměvem z bílých perliček a s nosem jako okurka, přímo stvořeným ke smrkání.
- Tak jsem tě přece našel! vykřikl kapesníček. - Rychle pojď dál, ať ti můžu utřít nos!
Pája popotáhl, usmál se a popadl kapesník. - Tebe jsem zrovna potřeboval! Ale ne na smrkání, pomůžeš mi čarovat!
Oba si potom sedli ke krbu a Pája svému novému kamarádovi celý večer vyprávěl o svém tatínkovi, cirkusovém kouzelníku Petroniovi. Od zítřka prý budou společně zkoušet nové číslo. Bude se jmenovat Tanec kostkovaných kapesníků.
Tak se z našeho neposedného kapesníčku stala hvězda cirkusových manéží. Večer co večer mizel před nadšenými diváky v kouzelnickém klobouku a měnil se tam v bílého holuba. Vedl vzrušující život se vším komfortem. V cirkuse o něj totiž bylo perfektně postaráno, v jednom kuse ho prali, žehlili a dokonce ho i voněli exotickými parfémy.
Každou noc usínal Pájovi na srdci, v levé náprsní kapse jeho žonglérského saka. S maminkou se mezitím usmířil, takže na jeho úspěchy mohla být právem pyšná. Už se nikdy nezlobila, že tak brzy odešel z domova.
Přesto však, i v okamžicích největší slávy, kdy se šapitó rozléhal bouřlivý potlesk, pošilhával náš hedvábný kostkovaný kapesníček toužebně po Pájově nose. - Ach jo, kdyby se do mě aspoň jednou vysmrkal!

Jak vtipálek Březen napálil císaře Srpna
Měsíc Srpen, který si nechával říkat Vaše císařské Veličenstvo, se vsadil se známým filutou Březnem. Ptáte se, o co se vsadili? Jen si to představte: ten drzoun Březen tvrdí, že je nejdelším měsícem v roce! "Císař" se nemůže ubránit pohrdavému úsměšku. Je přece jasné, že 7, slovy sedm, měsíců v roce má 31 dní: Leden, ten směšný Březen, Květen, Červenec, potom samotné Jeho Veličenstvo, Říjen a Prosinec. A nikdo na světě nemůže dokázat, že je tomu jinak. "Císař" tedy sázku přijal s naprostou jistotou ve svou výhru. Kdo prohraje, dostane na celý příští rok nějakou ošklivou přezdívku.
- Budu ti říkat Oslí hlavo, posmíval se už dopředu Srpen.
Březen neříkal nic. Jen očka mu svítila jako žhavé uhlíky a radostně mžikala.
Uhádli jste, ten chytrák Březen už měl dopředu nachystaný plán. Tady je: věděl, že letos bude přestupný rok, takže jeho roztržitý kamarád Únor bude mít místo dvaceti osmi celých dvacet devět dní. Bylo mu jasné, že Únor má jako vždy hlavu v oblacích. A skutečně, Únor byl celý rozrušený, protože se právě trápil se závěrem svého nejnovějšího básnického díla s názvem Nekonečná romance. Básnil v ní o překrásné, leč těžko uskutečnitelné lásce sněhové vločky a slunečního paprsku. Pořád nebyl spokojen s posledním čtyřverším. Zdálo se mu příliš smutné a plné beznaděje.
Bílá vločka s horkým sluncem
milují se hluboce.
Přečká jejich láska léto,
setkají se po roce?
- Proč to nezkusíš jinak? vložil se do práce Březen a tvářil se při tom jako znalec a milovník poezie.
Byli jak milenci veronští
pro lásku však neumřeli.
Odletěli za štěstím
a už nikdy nepřijeli.
- To je skvělé! Úžasné! chválil svého přítele Únor a vůbec si nevšiml, že se mu ztratil poslední den.
Březnův soused z druhé strany, Duben, si právě přečetl příběh o legračním živočichu jménem Krokočka - napůl kočka a napůl krokodýl. Tolik se mu to zalíbilo, že také hned začal různá zvířata spojovat dohromady po dvou. Vynalezl tak zvíře jménem Orsel, křížence orla a osla, Vůlkos, okřídleného vola s rohy a zobákem, a ještě spoustu dalších roztodivných příšerek. Březen se do této hry rád zapojil a přispěl Dubnu svou troškou do mlýna. Slonečnice - to je slunečnice s chobotem.
- To se ti povedlo! Chachá, chachachá! Duben se mohl smíchy potrhat.
- Cheché, checheché! chechtal se Březen. - Vezmu si tvůj první den, sousedéé, chechéé!
A za bujarého smíchu si odnesl první dubnový den.
Teď se podívejte, jak to vlastně dopadlo. Březen má teď 33, no ano, přesně třicet tři dní!
- Není vám dobře, Vaše Jasnosti? Snad jste nezapomněl na naši sázku? vykukuje Březen zpoza kamen. - Jakpak ti teď mám říkat? Muškátový truhlíku? Nebo Měchu nadívaná? Mohl bych, ale nechci. Proč bychom se uráželi? Vážím si tvé udatnosti, Srpne, císaři. Ale pamatuj si, že nikdo nevyhrává věčně!