Před 18 lety vyšla v nakladatelství Odeon kniha s názvem Zápisky z volných chvil, která obsahuje tři klasická díla japonské literatury zápiskového žánru zuihicu. Vedle Důvěrných sešitů od dvorní dámy Sei Šónagon z konce 10.století a Zápisků z poustevny napsaných mnichem Kamo no Čómeiem z počátku století třináctého se ve výše uvedené knize nacházejí i Zápisky z dlouhé chvíle, jejichž autorem je mnich ze starobylé rodiny šintoistických kněží Jošida Kenkó.

Rozjímání nad životem - Záznamy z poustevny Kamo no Čómeie
Záznamy z poustevny, Hódžóki, dokončil mnich Ren'in (Kamo no Čómei) roku 1212 ve své poustevnické chýši v horách v okolí Kjóta. Kamo no Čómei pocházel z rodu, jenž byl dědičně pověřován vyšší šintoistickou kněžskou hodností a ještě před tím, než se zřekl světa a odešel do hor, zastával nižší úřad u císařského dvora. Byl také uznávaným básníkem formy tanka a svým dílem si získal oblibu i u excísaře Gotoby. Díky tomu se stal členem úřadu pro poezii a podílel se na sestavování osmé císařské sbírky Šinkokinšú. Po několika životních zklamáních se odebral do hor, aby zde žil jako poustevník.

Svým, ač nepříliš rozsáhlým dílem navázal na řadu děl oblíbeného zápiskového žánru zuihicu. Prvním významným dílem tohoto žánru jsou Důvěrné sešity paní Sei Šónagon, dvorní dámy císařovny Sadako. Důvěrné sešity i dnes zaujmou bystrým pohledem a důvtipem, se kterým autorka popisuje život u dvora konce desátého století. Mezi popisy různých příhod a svoje postřehy vkládá i výčty jako "Co se nehodí", "Co je vzácné", "Co je půvabné", ale také výčty druhů ptáků, hmyzu, květin, atp. Je proto cenným zdrojem informací o tehdejší dvorské společnosti, ale také o tom, jak bylo pohlíženo na různé situace, věci či zvířata.

Dá se však říci, že, ač Záznamy z poustevny jsou napsány ve stejném žánru jako Důvěrné sešity paní Sei Šónagon, nemají příliš společného. Skýtají nám dva zcela odlišné pohledy na svět a na dění v něm. Sei Šónagon nám ukazuje rozmařilý, někdy až malicherný život u dvora, Kamo no Čómei naopak vnímá dění ze svého pohledu buddhistického mnicha, neomezeného jen na dění na čtverečném sáhu své chýše. Sei Šónagon, využívajíce svého pozorovatelského talentu a smyslu pro detail, mistrně popisuje situace i své pocity ( tak, jak to dokáží ženy ). Kamo no Čómei nevyjadřuje své myšlenky přímo, ale jen popisem událostí, celé dílo je prodchnuto buddhistickým pojetím života. S hory, kde si postavil svoji skromnou chýši, jako by sledoval lidské hemžení tam dole s větším odstupem. Před tím, než odešel do bezdomoví, žil v pěkném domě "hustě obrostlém vzpomínkami", když už o něj nemohl pečovat, postavil si menší. "Postavil jsem jen přístřeší pro sebe, zbudovat skutečný dům jsem nebyl s to. … Když padal sníh a vál vítr, míval jsem často pocit nejistoty. Protože dům stál nedaleko říčního břehu, hrozila mi pohroma od vody a také mě neopouštěl strach z lupičů. … Za stálého vzdorování nevlídnému světu a utrpení mysli jsem strávil přes tři desítky let.(1)" S tím, jak postupně zmenšoval svůj příbytek, odhazoval tím více svůj neklid plynoucí z neustálého strachu o majetek i dům samotný. O svém mnišském životě v horské chýši píše: "…když vidím, že jeleni z hor si zvykli přicházet až ke mně, poznávám, jak vzdálen jsem světu. …Krab poustevník si za obydlí vybírá malé mušle. To proto, že ví, jak je velký. Mořský orel sídlí na drsném pobřeží. To z důvodu, že se obává lidí. Se mnou je to také tak.(2)" Příroda a mnoho přirovnání k jejím jevům mu slouží k vyjádření respektu a obdivu k přírodě často v kontrastu k malosti člověka. Vyjadřuje obdiv k té krásné a plodné přírodě, jejíž scenérie mu činila "výzdobu" jeho skromného příbytku, měnící se se střídáním ročních období a poskytovala mu stravu a vodu pro přežití, ale také respekt k přírodě kruté a destruktivní, kterou vnímá jako následek špatných skutků lidí, což odpovídá buddhistickému učení.

Lidský příbytek zde lze vnímat jako symbol lidského snažení (schopnost postavit jej), symbol rodiny, ale také společenského postavení, to podle toho, jak je honosný. Symbolizuje tedy lidský život. Kamo no Čómei o lidech a jejich příbytcích píše: "Jak se obyvatel a obydlí předstihují v pomíjejícnosti, podobá se to rose na svlačci. Někdy rosa sejde a květ zůstane. Přestože však zůstal, zvadne na ranním slunci. Jindy zase květ uvadne, rosa však nesejde. I když však nesejde, nestane se, že by se dočkala večera.(3)" Domy i lidé samotní jsou zde konfrontováni se všemi přírodními živly. Popisuje zkázu, kterou přináší prudký vítr ve spojení s ohněm. Tanec dvou živlů, zvláštní podívaná, která přináší zkázu "… v nestálém větru se oheň přenášel z místa na místo a stále se šířil jako rozevřený vějíř. Vzdálenější domy vítr zahaloval kouřem, v blízkém okolí tiskl plameny až k samé zemi. Když vynesl popel až k obloze, odrážela se na ní ohnivá záře, že vše kolem zrudlo. Plameny se pod náporem větru trhaly a jakoby skokem se přenesly o desítky sáhů dále. A lidé tam nevěděli co se s nimi děje. Někteří klesli omámeni kouřem, jiní zahynuli v mžiku zahaleni v plamenech.(4)" V souboji s těmito živly se člověk svojí bezmocností nelišil od hmyzu při vypalování trávy. Stejně tak vyjadřuje marnou snahu člověka bojovat se zkázou, když popisuje, jak mnoho lidí bylo zmrzačeno a zraněno, když se snažili udržet své domy za prudké vichřice (lidský příbytek skoro nic nevydrží, natož pak člověk sám). Nejstrašnější zkázu pak přináší zemětřesení, o němž píše: "Bylo to něco zcela nevídaného. Hory se hroutily a zasypávaly řeky. Moře se zvedlo a zaplavilo zemi. Půda pukala a tryskala z ní voda, srázy se odlamovaly a řítily do údolí. Lodi veslující při pobřeží se zmítaly na vlnách, koně jdoucí po cestách ztráceli půdu pod nohama. … Pohyby půdy a hluk hroutících se domů zněly nejinak než jako hřmění. Kdo byl uvnitř domu, byl rázem rozmačkán. Kdo vyběhl ven, zem se před ním rozevřela. … Poznal jsem, že ze všech hrůz ta nejhroznější je právě zemětřesení.(5)" To, jak popisuje řádění přírodních živlů, je velmi působivé a evokuje představu mocné přírody, reprezentovanou horskými masívy a člověka malého tak, jako bývají nepatrné postavy čínských mudrců na starých čínských svitcích monumentální severosungské krajinomalby.

Příroda byla k lidem krutá i nepřízní počasí, jež způsobovala neúrodu a po které následovaly kruté hladomory. V těchto časech "… lidé nabízeli všechny své poklady, jakoby to byla maličkost k zahození, ale nikdo o ně nedbal. Často bylo při směně zlato shledáno lehčím než zrno. … nedostávalo se také dřeva na topení a ti, kdo neměli žádnou obživu, bourali své domy a nosili dřevo na trh na prodej. To, co jeden člověk utržil za svůj náklad, nestačilo však ani na jeden den života.(6)" Dokonce i dům, na kterém lidé tak lpí a plahočí se kvůli němu, má nakonec hodnotu jednoho dne života. Vyzývá k prožívání každého jednotlivého dne bez trápení se myšlenkami na tužby, které přinášejí neklid, a předkládá mnoho životních zkušeností, které svědčí o tom, že všechno lidské snažení je zbytečné. Není to však nihilismus, jde jen o poznání, které by mohlo lidem ulehčit nelpět tolik na věcech i na skutečnostech. Člověk by tak mohl žít klidněji. "Kdo má bohatství, zažije mnoho strachu, kdo je chudý, nemálo vytrpí. Kdo spoléhá na druhé, stane se jejich majetkem. Kdo pečuje o jiné, je v moci svých citů. Kdo se řídí zvyklostmi světa, má jen samé trápení. Kdo se jimi neřídí, vypadá jako blázen.(7)" Mnohdy člověka uvrhne do reality, až když se musí postarat o zajištění svých nejzákladnějších potřeb. Může to však být i očistná procedura, díky které si člověk lépe ujasní, co je a co není důležité. Většinou, když nebezpečí pomine, mysl se zase ponoří do představ a tužeb. "Také tehdy po oné pohromě mluvili všichni o marnosti vášně a zkalené mysli se poněkud projasnily, ale jak se vršily dny a měsíce a pak uplynula léta, už nebylo nikoho, kdo by se o tom i jen slovem zmínil.(8)" Člověku, který chce najít klid, snad zbývá jen žít sám se sebou v současnosti a duchovním tréninkem se udržovat v každodenní realitě, protože "kam by se měl člověk podít a co by měl dělat, aby aspoň načas dal spočinout svému tělu a aspoň na chvilku dopřál úlevy své mysli?(9)"

V závěru zpochybňuje, je-li sám na správné duchovní cestě, a říká: "Podstatou Buddhova učení je: neulpívej na ničem. Ale pak ovšem to, že mám rád svou chýši, je také prohřeškem. A to, že jsem ulpěl na samotě a klidu, bude mi překážkou v nastoupení pravé cesty. Jak důležitý čas jsem promarnil tím povídáním o svém prázdném potěšení! … Odvrátit se od světa, žít v horách a lesích znamená ovládnout svou mysl a cvičit se v pravé cestě. Jenže ty vypadáš sice jako světec, ale tvá mysl je potřísněna bahnem. …je to tím, že jsi upadl do největšího bludu a tvůj správný záměr se zvrátil?(10)" Naznačuje tak nelehký úděl člověka, který přesto, že se vzdá všech jistot, aby nastoupil cestu duchovního hledání, může začít lpět i na tom nejskromnějším živobytí.

Záznamy z poustevny Kamo no Čómeie nejsou otevřenou filozofickou úvahou, nýbrž přimějí čtenáře k zamyšlení nad světem i vlastním životem. Dá se říci, že každý může v těchto zápiscích najít něco, co se týká jeho samotného, protože jsou zde řečeny všechny základní pravdy o životě. Forma zápiskového žánru, která umožňuje volné řazení popisů a myšlenek i bez hlubší analýzy, umocňuje výsledný efekt. Je to žánr, jež se v japonské literatuře vždy těšil oblibě, snad proto, že je blízký japonské duši. Zachycuje postřehy ze života, myšlenky, popisy, a proto je i cenným dobovým svědectvím o tehdejších lidech a společnosti.

Pozn.:
(1) Sei Šónagon, Kamo no Čómei, Jošida Kenkó: Zápisky z volných chvil, Praha, Odeon, 1984, str. 210
(2) tamtéž, str. 212
(3) tamtéž, str. 204
(4) tamtéž, str. 205
(5) tamtéž, str. 208
(6) tamtéž, str. 207
(7) tamtéž, str. 209
(8) tamtéž
(9) tamtéž
(10) tamtéž, str. 214