W(infried) G(eorg) Sebald, německý spisovatel, který působil v Anglii, se ve své rodné zemi proslavil teprve nedávno. Tento pozoruhodný autor stál, už z důvodu svého dobrovolného exilu, mimo kulturní provoz v Německu a byl podobně jako Američan Thomas Pynchon přítomen především jako autorské jméno. (Iritace, které kniha vyvolává svým dvojznačným titulem Závrať.Pocity., začínají už u osoby autora. Kdo je tento W.G. Sebald, žijící jako univerzitní docent na západě Anglie, který skrývá své křestní jméno za iniciály?, zaznělo v recenzi této knihy z roku 1990.)

Promyšlenost Sebaldových textů a jejich jazyková virtuozita okouzlovaly čtenáře od devadesátých let. Sebald, ač na univerzitě v Norwichi založil největší britské centrum pro literární překlady, nikdy nepřestal psát německy. Spíše tajný tip než známý autor, překračující, podobně jako jeho postavy, literární a kulturní tradice, tematizuje cizost a bezdomoví. Vytvořil si vlastní literární formu, ve které se prolínají cestopis s biografií, detektivní příběh s reportáží - v Německu ne právě příliš běžné žánry. Ty slouží jeho spisovatelské obsesi evokovat minulost: autor/vypravěč rešeršuje v archivech, setkává s fiktivními osobami, přibližuje se jazyku autorů 19. století, používá autentické, jen nepatrně upravené fotografie (v Závrať. Pocity. např. vlastního cestovního pasu, který vypravěč ztratil). Vizualita, kdy kromě fotografií hraje důležitou úlohu i prostorovost architektury, je vedle rafinovaného proplétání literárních citátů prostředkem mírného posunu reality k cizotě fikce. Z tohoto odcizení plyne i melancholie většiny Sebaldových textů.

Čtyři povídky ze Závrať. Pocity. spojuje cesta (známých) autorů do italského přístavu Riva. Stendhal tuto cestu podnikl v roce 1813, Kafka 1913, Sebald opakovaně 1980 a 1987 (v knize tito autoři ovšem vystupují jako Henri Beyle, dr. Kafka a Ernst Herbeck). Riva je zároveň dějištěm Kafkova Fragmentu k lovci Gracchovi (šifra Kafkova jména - graculus je latinsky kavka): ... jsem ... lovec Gracchus, domovem ve Schwarzwaldu, pronásledoval (jsem) kamzíka a zřítil se do propasti... (F. Kafka). Sebald opět posouvá perspektivu, z autora se stává čtenář Kafky, pronásledování kamzíka a následný smrtelný pád je jedna z nejpodivnějších lží všech příběhů, jež kdy byly vyprávěny. Lež proto, že se lovec nenechal zlákat kamzíkem, ale zcela jinou "kořistí"? Kafkův Gracchus je mrtvý muž bloudící na své bárce, jež ztratila směr, mezi světem a podsvětím, mezi historií a zapomenutím.

Znepokojivou autorskou sebestylizaci Franze Kafky zakomponovává Sebald do svého pojetí dějinnosti: historickou událost nelze prožít, prožít se dá jen vlastní osud. Dějinnost se jedinci zjevuje pouze jako druh zkušenosti, v náhlém nazření; jde o zkušenost fragmentární a enigmatickou. Tento zážitek náhlé intuice je navíc zakoušen (fyzicky) osobami mimo pevné sociální vazby. Melancholik, flaneur, novodobý nomád jsou hrdinové moderní doby, stávají se plochou, na niž je zkušenost vpisována. Takto to aspoň chápe Walter Benjamin, který přenáší ontologický princip barokní alegorie do 19. století jako estetický a kulturní fenomén (např. ve své studii o Charlesi Baudelairovi.)

Sebald o této novodobé zkušenosti ve své knize nechává promlouvat Stendhala, jenž se v roce 1800 účastnil Napoleonova překročení Alp (tím také začíná Závrať.Pocity.). Vzpomínání na dějinnou událost je zatlačeno obrazy takové neobvyklé jasnosti, že se jim neodvážil uvěřit. Zároveň byl natolik zasažen stopami smrti, že mezitím nemá o tom, co ho tenkrát naplnilo zděšením, žádný pojem. Zdá se, že se Sebald spojením zážitku šoku, který se vymyká racionálnímu zpracování, se zcela jasnými, konkrétními obrazy blíží benjaminovské "alegorické zkušenosti". Předmětnost barokních emblemat fixuje určitý dějinný okamžik ve své věčné pomíjivosti. I pro Sebalda, který pracuje se zpřítomňováním vzpomínky, neexistuje dějinný pokrok. Dějiny mají katastrofický charakter, jejich předurčenost se zjevuje v postavách outsiderů a podružnostech. Stendhalovo ztvárnění bitvy u Waterloo v Kartouze parmské je jedním z pretextů této Sebaldovy prózy (Fabrice del Dongo neví, zda se zúčastnil bitvy a zda to byla bitva u Waterloo; je očitým svědkem, který nic nevidí), jako moderní šifra nesouměřitelnosti individuálního a dějinného.

Jacques Austerlitz, hlavní postava stejnojmenného románu (jméno je totožné s místem slavné Napoleonovy bitvy, Slavkovem), je tajemný cizinec, který se objevuje na nejneobvyklejších místech a pokaždé vypráví něco ze své životní historie. Neúnavný cestovatel, který byl jako dítě židovských rodičů propašován do Anglie, a přišel tak o vlast, jazyk a jméno, putuje evropskou kulturou a časem. I zde jde o vyzdvižení jednotlivce a jednotlivosti na jevišti dějin. Nic se neztrácí, nic neupadá v zapomnění. Svět a podsvětí existují současně, dá se jimi procházet - možná i proto, tímto zacházením s historií, zvláště s holocaustem, si Sebald vysloužil nepochopení některých německých kritiků. Důraz na detail a "sběratelská vášeň" autora byla přirovnávána k pokladnicím a sbírkám kuriozit Habsburků; Austerlitz pak není skutečnou literární postavou, nýbrž středobodem literárních technik autora, výtvorem Sebaldova poetického světa, předimenzovanou archivní postavou.

Určitá vykonstruovanost Sebaldovy prózy nicméně slaví velký úspěch v anglosaském světě, hlavně ve Spojených státech, kde se autor dočkal nadšených recenzí Susan Sontagové a Cynthie Ozickové. Aniž by sám byl součástí americké vypravěčské a postmoderní tradice, silná fikcionalizace historie - přes melancholii a evropskou cizost - ho s ní velmi spojuje. Dosud je americkými kritiky považován za jednoho z nejvýznamnějších současných světových prozaiků.