S. 64–65.

Hilaryho parádním kouskem byla bezpochyby bitva u Slavkova. Zeširoka nám popsal terén, silnici vedoucí na východ od Brna do Olomouce, moravskou vrchovinu po její levé straně, Pratecké návrší po pravé, zvláštní kuželovitý vrch připomínající starším Napoleonovým vojákům egyptské pyramidy, vesnice Blažovice, Sokolnice a Kobylnice, nedalekou oboru a bažantnici, tok Zlatého potoka a rybníky na jihu, polní ležení Francouzů i tábor devadesáti tisíc spojenců, rozkládající se v délce devíti mil. V sedm hodin ráno, vyprávěl Hilary, řekl Austerlitz, se špičky nejvyšších kopců vynořily z mlhy jako ostrůvky v moři, a zatímco na výšinách se obloha rozjasňovala, v údolí houstla mlha. Ruské a rakouské oddíly se spouštěly jako pomalu se sunoucí lavina z kopců do údolí a znejistělé pak bloudily po úbočích a loukách, zatímco Francouzi jediným útokem dobyli už z poloviny opuštěné pozice na Prateckém návrší a odtamtud vpadli nepřátelům do zad. Hilary nám popisoval rozestavení pluků v bílých a červených, zelených a modrých uniformách, které se v průběhu bitvy mísily a seskupovaly do stále nových formací jako skleněné krystalky v kaleidoskopu. Opakovaně jsme slyšeli jména Kolowrat a Bagration, Kutuzov, Bernadotte, Miloradovič, Soult, Murat, Vandamme a Kellermann a viděli černé oblaky kouře nad hlavněmi kanonů, dělové koule svištící nad hlavami bojujících a blýskání bajonetů, když první paprsky slunce pronikly mlhou; všemi údy jsme prožívali, jak do sebe s třeskotem najela těžká kavalerie, a vnímali jako slabost ve vlastním těle, když se celé řady hroutily pod vlnami nepřátel. Hilary dokázal mluvit o 2. prosinci 1805 celé hodiny, sám však byl toho názoru, že je nucen všechno příliš zkracovat, protože, jak několikrát opakoval, kdyby nám měl skutečně jen trochu systematicky vylíčit, je-li to vůbec myslitelné, co všechno se ten den odehrálo, kdo kde a jak přesně zahynul nebo se zachránil nebo jak to vypadalo na bitevním poli s příchodem noci, jak zranění a umírající křičeli a sténali, potřeboval by k tomu nekonečně mnoho času. Člověku nakonec nezbude nic jiného než shrnout všechno to, o čem nic neví, do jediné směšné věty „bitva se přelévala ze strany na stranu“ nebo nějakého podobně bezmocného výroku. My všichni, i ti, kteří se domnívají, že nezapomínají na sebemenší detail, si vypomáháme kulisami, jimiž po scéně pohybovali už mnozí před námi. Pokoušíme se reprodukovat skutečnost, ale čím usilovněji se o to pokoušíme, tím víc se nám vnucuje to, co jsme mohli vidět na divadle dějin odjakživa: padlý bubeník, pěšák právě probodávající jiného pěšáka, hasnoucí zraky koně a nezranitelný, svými generály uprostřed strnulé válečné vřavy obklopený císař. Zaobíráme-li se historií, tvrdil Hilary, zaobíráme se předem připravenými a do našeho mozku vrytými obrazy, na něž bez hnutí zíráme, zatímco pravda je někde jinde, opodál, kde ji ještě nikdo neobjevil.