Sten Nadolny se narodil 29. 7. 1942 v Zehdenicku na řece Havel ve spisovatelské rodině. Otec Burkhard pracoval během války v Canarisově zpravodajské službě, matka Isabella psala veselé, ironické povídky a rodinné příběhy. Syn vyrostl v Horním Bavorsku, vystudoval dějiny a promoval na universitě v Berlíně. Dodnes tvrdí, že si záhy vypracoval vlastní styl. Vlivu úspěšných rodičů příliš nepodléhal, "vždy pracoval rád a s chutí", jeho knihy vznikaly "z lásky". Po škole se nějaký čas pokoušel učit, ale táhlo ho to k filmu. Promovaný historik se stal řidičem a (čtvrtým) asistentem produkce. Jenže ve spěchu nebylo možné psát, raději toho nechal a... zvolnil tempo. Začal psát, a psal pomalu. V těchto letech vznikl román Netzkarte (Síťová jízdenka). A současně první kapitoly ze života Johna Franklina.
"Na mém životě není nic zajímavého," tvrdí dnes uznávaný autor. "Všechno, co o mně chcete vědět, najdete v mých knihách."
Roku 1980 vzbudil v Klagenfurtu při čtení páté kapitoly svého tehdy ještě nezveřejněného románu o anglickém mořeplavci a polárním objeviteli Franklinovi Die Entdeckung der Langsamkeit (Objevení pomalosti) jednomyslnou sympatii poroty pro udělení ceny Ingeborg Bachmannové, a veřejnost tedy očekávala jeho prvotinu s velkým zájmem.
Uplynuly však dva roky a autor stále ještě na díle pracoval, "tak pomalu, jak je přiměřené tématu", a mezi nakladateli se začalo říkat: pozor, tady se někdo brání obvyklým břišním tancům a nenechá se nutit do spěchu. Někdo, kdo má čas čekat!

Přednost dostala Síťová jízdenka (1981)
Student Ole Reuter si zakoupí měsíční jízdenku za 530 marek a sjezdí za tu dobu dobrých 30 000 km vlakem, žíznivý po nových cestách a dobytých ženských srdcích. Hledá "věčnou nedělní náladu", chce "ambulantně a bez přestání snít". Přitom je často (zejména eroticky) velmi konkrétní. Při své druhé cestě se nejprve ztrácí ve své nechuti žít, pře se s otcem - zaníceným technikem, ale vzápětí se v něm probudí stará zvědavost, Ole se obrací k Americe - před odjezdem ovšem předá Nadolnému rukopis románu -, aby "zjistil, jak to s tou elektronikou, naftou a světovým zbrojením vlastně je". Velmi brzy nachází Nadolny vlastní styl.

Kritika sice vyčetla autorovi poněkud statické pojetí, nedostatek jasného směřování a určitou povrchnost, nelze však nevidět, že cesta - a tím i kniha - vedla k jednoznačně a individuálně zvolenému cíli. S příznačným vtipem líčí Nadolny duševní krizi člověka, jeho tichou revoltu proti zkostnatělému myšlení a zažitým zvyklostem, zcela v moderním psychologickém, ale i romantickém smyslu slova. "Jsem-li budižkničemu, dobře, půjdu do světa a budu hledat štěstí takový, jaký jsem." Samozřejmě můžeme autora podezřívat z úniku k idyle, román je jak symbolem romantické touhy po tuláctví, tak výrazem konzumního životního postoje. Ale: Ole Reuterovi je putování řešením, zapouští kořeny, překonává minulost. Dochází u něho k deziluzi, nikoli však k rezignaci, Ole se vrací do skutečnosti.

Jistě nejde o žádný společensko-kritický román. Nadolného vrchol hledejme v hájemství jazyka, v ironickém boření snů, skrytých se v hovorových klišé, která ztrácejí svou tajemnost, jakmile jsou brány doslova. Radost z četby, o tu šlo Nadolnému především, nikoli střet s realitou. Zábavná kniha s ironickým podtónem, vtip a melancholický smutek se tu pokoušejí přiblížit světu plnému hořkosti a jednotvárnosti.

A potom Objevení pomalosti
Příchod knihy na trh znamenal událost: pomalost jako životní styl, výzva rychlé a slepé honbě za prožitky, hozená rukavice dnešní hektické, po rychlosti toužící a na rychlosti závislé době. Ve vyprávění se pohyb stává ovladatelný, tempo ustává, pohled strne, řeč se zastaví. Člověk vnímá jen to, co je schopen. Válka je nesmysl, "lidé jsou pro ni příliš pomalí... ". Ale tento román se stal i nevšedním literárním pokusem. Ke slovu přichází filmová technika krátkých prostřihů, zpomalené záběry, klidné vedení slova, scény jako detailní záběry kamery (uškrcení dánského vojáka v bitvě o Kodaň!), proměny perspektivy - dochází ke shodě franklinského systému s procesem psaní!
Vyprávěn je příběh britského námořního důstojníka a objevitele dosud nepoznaných cest Johna Franklina (1786 až 1847), který se ještě téměř jako dítě zúčastní bitvy o Kodaň, je u New Orleansu těžce raněn a poté doprovází průzkumnou expedici do "Terra australis". Následují dvě expedice do Arktidy při hledání severozápadní cesty ledem, o nichž Franklin napíše úspěšnou knihu. Později je guvernérem trestanecké kolonie v Tasmánii, po odvolání převezme ještě velení nad expedicí do Arktidy a v ledových pláních nakonec nalezne smrt.
Nadolny se co do vnější podoby knihy držel historických skutečností. Přesto nejde o poctu dávno zapomenutému polárníkovi, ani o pouhý dobrodružný román. Jde mimo jiné o schopnost vidět, vnímat pohyby a jejich rychlost: motiv pomalosti staví Nadolny jako protipól právě tak často zdůrazňované souvislosti mezi technickým pokrokem, rychlostí a výkonem. Franklinovy úspěchy ve výzkumu, politice a vědě povyšují jeho zdánlivý nedostatek na filozofii důkladnosti a rozmyslu, nad "fatální zrychlení století".
Za vypravěčovou výmluvností osvícenské epochy se skrývají humor a smutek romantiky. Román se staví na stranu lidské individuality a respektu k člověku vůbec. Navíc je závěrečnou strofou epochy, v níž pocity individua už nikoho nezajímají.

Motiv pomalosti
Možná nikdo v německé literatuře nezformuloval tak souvisle téma pomalosti od dob Handkeho Pomalého návratu. A jaký to byl fantastický úspěch! Přes milion prodaných výtisků za posledních deset patnáct let, žádná z dalších knih takového průlomu do čtenářského světa nedosáhla.
Motiv pomalosti se vynořuje i v románu Selim oder Die Gabe der Rede (Selim aneb dar řeči - 1990), přenesený na spolkovou přítomnost a vztažený na aktuální možnosti vypravěčského stylu, vyzkoušeného na příkladu předešlého historického románu.
"Vyprávění je nutné zbavit spěchu," říká spíše nesmělý student z Bavorska Alexander, jenž nesní o ničem jiném než jak zaujmout darem řeči. Roku 1965 se ve vlaku poprvé setká se svým pozdějším přítelem a vypravěčem Turkem Selimem, rozeným sedmilhářem. Alexandera zanese osud do Berlína, kde s jinými prožívá idealistické opojení osmašedesátníků včetně následného vystřízlivění, a poté tíživou prázdnotu osmdesátých let. Nakonec se ujme vedení školy rétoriky. Selim projede Německo, pracuje tu i onde, vždy ochoten zastavit se a vyprávět - umělec života, vzdálený veškeré přímočarosti. Zvědavost ho nakonec zavede až na práh zločinu, je odsouzen k pětiletému žaláři a odsunut do Turecka.
Zatímco přesná, plánovitě zmanipulovaná rétorika dopomáhá Alexanderovi k pochybnému úspěchu, musí jeho obdivovaný přítel Selim tváří v tvář složité realitě průmyslové společnosti nevyhnutelně ztroskotat. Vyprávění čerpající z prosté zkušenosti a snažící se o rezonanci mezi posluchačem a vypravěčem nemůže v naší době prosazující individualitu přežít. Ale Selim není žádnou poslední poklonou "naivnímu" vyprávění, Nadolny se spíše pokouší je prostřednictvím řady formálních úskoků opět oživit pro epický román a současně problematiku svého záměru osvětlit.
Kritika přiznala Nadolnému formální důslednost, vyčetla mu však přebujelost záměrů: časový román, reflexe povýšená nad vyprávění, utajená biografie, "nestejnorodá a poněkud zježená". Jenže úspěch u čtenářů dal spisovateli za pravdu: Selim byl jak literárním textem, tak zábavou.

Lehkonohý motýl Hermés
V mnichovských poetických textech Das Erzählen und die guten Absichten (Vyprávění a dobré úmysly, 1990) upřesňuje Nadolny ještě jednou význam narativního prvku a dovolává se přitom s jistou dávkou ironie pomoci bohů. "Bez vyprávění nedojdete nikam. Nemyslím, že by vypravěčský prvek patřil božskému orchestru Apollónovu, má spíše blíž k zaprášenému, ale neúnavnému průvodu Hermovu, bohu cestujících, obchodníků a zlodějů, řečníků a šťastného nálezu. Hermés je navíc poslem bohů a komunikace vůbec. Pro spisovatele mého ražení je to bezpochyby ten pravý bůh."
Jaký div, že právě Hermés prostupuje jako lehkonohý motýl románem Ein Gott der Frechheit (Bůh drzosti Hermés, 1994), v jehož doslovu autor mluví o volném rozvinutí prvků řecké mytologie.
S dochovanými mýty v něm Nadolny skutečně zachází podle libosti. Vůbec mu nezáleží na převyprávění dávných pověstí. A přirozeně je tato božská komedie myšlena velmi pozemsky a v mnohém ohledu se shoduje s Nadolnyho dřívějšími díly: Hermés, zvědavý cestující jako Ole Reuter nebo John Franklin a filuta vypravěč stejně jako Selim, musí dohnat dva tisíce let kulturního pokroku, než může sám šťastně do děje zasáhnout - bohatě příležitostí pro autora, aby využil možnosti posoudit svět s nadhledem Olympana a porušil lesk ikon. Doba vyprávění končí u Selima rokem 1989, v Bohu drzosti pokračuje téměř bez přerušení rokem 1990 a trvá až do roku 2000; zahrnuje v sobě německé sjednocení a poměrně krátkou periodu evropské naděje po konci studené války, kdy lidé chtěli věřit, že bude možné prosadit demokratické ideály pokojnější cestou. "Svět... byl právě v bodě, kdy si snad mohl s boží pomocí uloupit zpět prohrané štěstí," konstatuje vypravěč a Hermés v jedné osobě.

Osvobozen od omezení realistické konvence a poetické hodnověrnosti - neboť bohové mají své vlastní zákony - konstruuje Nadolny dávno známé dichotomie v novém hávu: technologie pokročilého kapitalismu proti rozpustilé anarchii, pokrok proti tradici, pořádek proti chaosu, ideologickou mentalitu bunkru proti drzé fantazii, Davida proti Goliášovi. Mezi razantnějšími tématy nechybějí klimatické katastrofy, nepřátelství k cizincům ani škodlivost sekt; je to současně světové panorama podrobené kritice i mýtický hrdinný příběh, dobře míněný vývojový román a groteskní parabola. Všude se objevují motivy a paralely, karikující dnešní stav světa a mající současně dokázat, že v nich stále něco přežívá z mystiky.
Nadolny se nevyhýbá ani ironické sebekritice. Zcela v protikladu k rozvážné filozofii Johna Franklina vytváří postavu Herma jako zručného, hbitého, třebaže poněkud povrchního mladíka. I jinak se čte Bůh drzosti jako formální protitvar Objevení pomalosti. Namísto zpomaleného, zpřítomnělého vnímání detailu dominuje perspektivní pohled shora, namísto jednotlivých symbolických obrazů kaleidoskopická proměna scén, namísto několika málo jasně ohraničených základních motivů v mnoha vrstvách protkaný ideový koberec. Základní aspekty tématu nevyplývají z děje, ale jako by předem tvořily myšlenkový hrací stůl v četných reflexivních, místy až plakativních pasážích.

Zatímco román se zařadil krátce po svém uvedení na trh mezi nejprodávanější knihy, reagovala část kritiky zdrženlivě až podrážděně. Lidsky přátelské gesto, s nímž měl do té doby Nadolny úspěch, mu bylo náhle vyčítáno. "Nudná a učená rozprava", "pedanterie", "nepodařený Michael Ende", ještě nepodařenější Ransmayr, "mdlá společenská kritika" - takovými formulacemi byl autorovi podsouván misionářský úmysl zlepšit svět s tím, že výsledek dopadl chabě. Skutečně, děj není - ale ani nechce být! - dostatečně nosný pro závažnější kritiku společnosti. Příliš mnoho pozoruhodných myšlenek se jakoby ztrácí v ironických proměnách a aforistických slovních hříčkách. Někdy se autor pohybuje v až příliš intelektuálních oblacích. Ale i tehdy dominuje Nadolnyho příznačná hravost a precizní konstrukce přesně naplánovaného zábavného eposu, podloženého obdivuhodnou vypravěčskou fantazií.
Nadolnyho kategorizace kritiků příliš nezajímají. I kdyby jako autor věřil v jejich schopnost text posoudit, nikdo z nich mu není schopen poradit, jak psát! A tak staví proti kritice um vypravěče. "Chci vyprávět o tom, že to jde být šťastný, svobodný, že se neplavec může naučit plavat. Možná jsem tak trochu misionář."