Johnu Franklinovi už bylo deset let a stále byl tak pomalý, že nedokázal chytit míč. Držel ostatním šňůru. Šňůra dosáhla z nejnižšího místa stromu až k jeho natažené ruce. Držel ji stejně dobře jako strom, ruka mu před koncem hry neklesla. K držení šňůry se hodil víc než kdo jiný ze Spilsby nebo dokonce z Lincolnshiru. Z okna radnice se dolů díval písař. Jeho pohled vyjadřoval zjevně uznání.
Možná nebyl v celé Anglii nikdo, kdo by dokázal hodinu i déle jen stát a držet šňůru. John stál klidně jako náhrobní kříž, čněl jako pomník. "Jako strašák v poli," řekl Tom Barker.
Teď měl John v oku pruh. Když se podíval ke komínu hotelu, seděl pruh v horním okně. Když se zadíval na okenní kříž, snesl se k hotelovému štítu. A tak se vždy před jeho pohledem posouval trhavě dolů, vracel se však zase výsměšně vzhůru, jakmile John pohlédl k nebi.
Zítra pojedou na koňský trh do Horncastlu, už se začínal těšit, znal tu jízdu. Když opouštěl kočár vesnici, mihla se před ním vždy nejprve zeď hřbitova, potom přišly chatrče chudinských pozemků Ing Ming, před nimi ženy bez klobouků, jen s šátky na hlavách. Psi tam byli vyhublí, na lidech to nebylo poznat, ti měli na sobě šaty.
Sherard bude stát přede dveřmi a mávat. Později přijde selský dvůr se zdmi porostlými růžemi a se psem na řetěze, ten za sebou potáhne vlastní boudu. Potom dlouhé křoví se dvěma konci, mírným a zahroceným. Mírné bylo trochu od silnice, viděl je vždy dlouho se blížit a dlouho vzdalovat. Zahrocené, ležící přímo u kraje cesty, prolétlo obrazem jako ostří sekery. To ho udivovalo: v těsné blízkosti všechno jiskřilo a poskakovalo, tyčky plotů, květiny, větve. Dále vzadu byly krávy, slaměné střechy a zalesněné kopce, tam se věci zjevovaly a mizely již ve slavnostním a uklidňujícím rytmu. Nejvzdálenější hory však byly jako on, stály tam jen a hleděly.
Na koně se již tak netěšil, zato na lidi, které znal, dokonce na hostinského v Baumberu, od Červeného lva. Tam obvykle zastavili, otec chtěl k baru, za majitelem. Dostal cosi žlutého ve vysoké sklenici, byl to jed na otcovy nohy, hostinský mu ho podal a hrozivě se šklebil. Nápoj se jmenoval Luther a Kalvín. John neměl před temnými obličeji strach, jen když tak zůstaly a neměnily náhle nevysvětlitelným způsobem výraz.
John uslyšel náhle slovo "ten spí" a poznal Toma Barkera. Spí? Jeho paže byla v nezměněné poloze, šňůra napjatá, co proti němu může Tom mít? Hra pokračovala, John ničemu nerozuměl. Všechno bylo příliš rychlé, hra, řeč ostatních, provoz na ulici před radnicí. Byl také neklidný den. Právě kolem procházela lovecká společnost lorda Willoughbyho, samé hemžení, červené kabáty, nervózní koně, psi s hnědými skvrnami a tančícími ohony, všude štěkot. Co má lord z takového shonu?
Dále tam bylo nejméně dvacet slepic, a slepice nebyly nic příjemného. Neobratně se pokoušely tropit jeho oku naschvály. Stály bez hnutí, tu hrábly, tu zobly, pak strnuly v pohybu, jako by nikdy nezobly, drze předstíraly, že se nepohnuly celé minuty. Když se podíval na slepici, potom na věžní hodiny, pak opět na slepici, stála tam bez hnutí a varovně stejně jako předtím, ale mezitím si právě zobla, hrábla, trhla hlavou, otočila krkem, oko zíralo jinam, všechno mámení! A k tomu to matoucí uspořádání jejích očí: co asi tak vidí slepice? Dívá-li se jedním okem na Johna, co vidí druhé oko? Vždyť tím to přece všechno začíná! Slepici chybí souhrnný pohled a nepřerušovaný, přiměřený pohyb. Když k ní člověk přistoupil, aby ji přistihl při nezakrývané změně, tu spadla maska, došlo k třepetání a křiku. Slepice byly všude, kde se vyskytovaly domy, hrozné.
Právě se na něho usmál Sherard, ale jen krátce. Ten si musel dát záležet a chytat pořádně, byl z Ing Mingu a v pěti letech ze všech nejmladší. "Musím dávat pozor jak vostříž," říkával Sherard, nikoli "jako ostříž", nýbrž "jak vostříž", bez "o" a s "v", a přitom se díval vážně a strnule jako číhající zvěř, aby ukázal, jak to myslí. Sherard Philip Lound byl malý, ale byl to Johnův kamarád.
John se nyní zaměřil na hodiny u kostela sv. Jakuba. Číselník byl namalován na kameni postranní hrany široké věže. Byla tu jen jedna ručička, a tu bylo třeba třikrát denně posunout vpřed. John slyšel poznámku, jež ho spojovala se svéhlavým hodinovým strojem. Nerozuměl jí, ale od té doby se mu zdálo, že s ním mají hodiny něco společného.
Uvnitř kostela stál Peregrin Bertie, kamenný rytíř, a hleděl na obec, v ruce již po staletí rukojeť meče. Jeden z jeho strýců byl námořník a objevil nejsevernější část země, tak daleko, že tam nezapadalo slunce a neubíhal čas.
Na věž Johna nepustili. Přitom se mohl člověk určitě dobře držet čtyř hrotů a jejich četných zubů, když hleděl do kraje. Na hřbitově se John vyznal. První řádka na všech náhrobních kamenech začínala: "To the memory of ". Dovedl číst, ale raději se ponořil do ducha jednotlivých písmen, ta byla v psaném slově to jediné, co bylo trvalého, co se vždy vracelo, a co miloval. Náhrobní kameny se přes den narovnávaly, některé byly vzpřímenější, jiné víc ke straně, jak zachytávaly pro své mrtvé paprsky slunce. V noci se položily a trpělivě střádaly v prohlubních svých vrytých nápisů rosu. Náhrobní kameny měly i oči. Vnímaly pohyby, které byly lidskému zraku příliš pozvolné: tanec mraků při bezvětří, přechod stínu věže od západu k východu, pohyby květinových hlav podle slunce, dokonce růst trávy. Vůbec byl kostel místo Johna Franklina, jen tam nebylo mimo modlení a zpívání co dělat, a právě zpěv on neměl rád.
Johnova paže držela šňůru. Stádo za hotelem se posunulo během čtvrthodiny o jednu volskou délku. To malé bílé byla koza, pásla se vždy s kravami dohromady, její přítomnost prý zabraňovala strachu a neklidu uvnitř stáda. Od východu přiletěl racek a posadil se na jednu z červených hliněných trub hotelového komína. Na druhé straně nastal jakýsi pohyb, naproti před hostincem U bílého jelena. John otočil hlavu. To šla jeho teta Anna Chapellová, doprovázená Matthewem, námořníkem, a ten ji držel za ruku. Pravděpodobně se brzy vezmou. On měl na klobouku kokardu jako všichni námořní důstojníci, když byli na pevnině. Oba pokývali hlavou směrem k němu, řekli si pár slov a zastavili se. Aby na ně tak nezíral, prohlížel si John bílého jelena, jak tam ležel na střeše s arkýři, zlatou korunu kolem krku. Jak ji jen dostali přes parohy? Na to mu zase určitě nikdo nedá odpověď. Vlevo vedle jelena bylo možné číst: "Dinners and Teas" a vpravo "Ales, Wines, Spirits". Mluvili snad Anna a Matthew o něm, Johnu Franklinovi? V každém případě měli ustarané obličeje. Nebylo snad na něm zvnějšku něco v nepořádku? Možná říkali: "Podobá se matce." Hannah Franklinová byla nejpomalejší matka široko daleko.
Podíval se opět za rackem. Na druhé straně pobřežní marše byla písčitá pláž a moře. Jeho bratři to již viděli. Byla tam zátoka, zvaná The Wash. V jejím středu ztratil král John korunovační klenoty. Kdyby je někdo našel, třeba by se stal králem. Dokázal pod vodou dlouho udržet dech. Když měl někdo něčeho hodně, projevovali mu ostatní hned úctu a měli s ním trpělivost.
Sirotek Tommy v dětské knize prostě utekl. Po ztroskotání lodi šel k Hotentotům a zůstal naživu, protože měl tikající hodinky. Černoši je považovali za čarovné zvíře. Zkrotil lva, ten za něho chodil na lov, našel zlato a nakonec ho vzala náhodná loď do Anglie. Vrátil se bohatý a dal své sestře Goody věno, protože se právě vdávala.
Jako bohatý muž by John celé dny studoval tváře domů a hleděl do řeky. Večer by ležel před krbem, od prvního plamene až k poslednímu zapraskání, a všichni by to považovali za úplně samozřejmé. John Franklin, král ze Spilsby. Krávy se pásly, koza pomáhala proti neštěstí, ptáci kroužili při zemi, náhrobní kameny se koupaly v slunci, oblaka tančila, všude klid. Slepice byly zakázané.
"Nekňubo!" slyšel John říkat. Tom Barker stál před ním, pozoroval ho přimhouřenými víčky a cenil zuby. "Nech ho!" zvolal malý Sherard na rychlého Toma, "on se přece nedokáže rozzlobit!" Ale právě to chtěl Tom odhalit. John držel šňůru stejně jako předtím a bezradně hleděl do Tomových očí. Ten teď řekl několik vět, tak rychle, že mu vůbec nebylo rozumět. "Nerozumím," řekl John. Tom ukázal na Johnovy uši, a protože už byl tak blízko, vzal je a zatahal za lalůčky. "Co že mám?" zeptal se John. Zase spousta slov. Potom byl Tom pryč, John se chtěl otočit, přestože ho někdo držel. "Pusť tu šňůru!" volal Sherard. "Je to cvok!" volali ostatní. Teď ho uhodil těžký míč do kolenní jamky. John se zvrátil jako příliš kolmo postavený žebřík, padal nejprve pomalu a potom plnou vahou k zemi. Od boku a lokte se mu začala šířit bolest. Tom už tu stál zase a shovívavě se usmíval. Polohlasně, aniž z něho spustil oči, řekl Tom něco ostatním, opět padlo slovo "spáč". John se postavil na nohy, šňůru stále v napřažené ruce, na tom nechtěl nic měnit. Třeba se nějakým zázrakem vrátí předešlá situace, a co potom, když nechá šňůru klesnout? Děti se chichotaly a smály, připomínalo to drůbež. "Vraž mu jednu, hned se probudí!" "Ten nedělá nic, jen zírá." Mezi tím vším stál pořád někde Tom Barker a hleděl na něho zpoza přivřených víček. John musel oči doširoka rozevřít, aby udržel obraz v mysli, neboť ten druhý neustále měnil místo. Příjemné to nebylo, ale utéct by bylo zbabělé, také ani utíkat nemohl, a mimoto neměl vůbec strach. Zbít však Toma nemohl. Zbývalo tedy jediné: jít za ním. Jedno z děvčat zvolalo: "Kdy už konečně pustí tu šňůru?" Sherard se pokusil Johna zastavit, ale na to byl příliš malý a příliš slabý. Zatímco se Johnovi zdálo, že už všechno vidí, ucítil, jak ho někdo tahá zezadu za vlasy. Jak se tam Tom dostal? Zase mu chyběl jeden okamžik. John se otočil, zakopl, a najednou leželi oba na zemi, neboť Tom se zamotal do šňůry, kterou John už zase pevně držel. Tom se otočil, udeřil soupeře pěstí do úst, vyvlékl se ze smyčky a zmizel. John ucítil, že se mu jeden z předních zubů viklá. To není žádný mír! Energicky hrábl po Tomovi jako dálkově řízená loutka. Zbytečně pohyboval rukama, jako by nechtěl nepřítele udeřit, nýbrž jen odsunout. V jednu chvíli byl Tomův posměšný obličej na dosah, ale John držel napřaženou ruku vysoko jako kamenný symbol nedokončeného úderu. "Vždyť krvácí!" "Běž domů, Johne!" Dětem to bylo trapné. I Sherard se přidal: "Ani se neumí pořádně bránit!" John šel dál po Tomovi a lovil ho kolem sebe, ale bez většího zápalu. Třeba ani nebyli všichni proti němu, i když se tak smáli a s napětím přihlíželi, ale po nějakou chvíli přestal najednou John chápat, proč vypadají lidské obličeje takhle: vyceněné zuby, podivně rozšířené nosní zdířky, otevírající se a zavírající víčka, a každý chtěl být ještě hlasitější než druhý. "John je jako hoblovačka," volal jeden, snad Sherard, "když tě chytí, už nepustí!" Ale hoblovačka nechytí nikoho, kdo se ztenčí. Byla to nuda.
Tom jednoduše odkráčel, s hlavou vzhůru a nijak rychle, sledován Johnem, kam až stačila šňůra. Sherard řekl ještě chlácholivě: "Tom dostal strach!"
Nos byl od krve a bolel. Mezi palcem a ukazováčkem držel John mléčný zub, po němž jazyk v ústech marně tápal. Halenu měl zakrvácenou. "Dobrý den, pane Walkere!" Starý Walker byl dávno ten tam, než to ze sebe John vypravil.
V oku měl zase ten zajímavý pruh, když si jej chtěl prohlédnout, pruh uskočil. Jakmile se však podíval jinam, zase se vrátil. Tohle přeskakování sem a tam vlastně musel být způsob, jak se oko pohybuje. Skáče z bodu do bodu, jenže podle jakého pravidla? John položil prst na zavřené víčko pravého oka a prohledával levým okem High Street ve Spilsby. Cítil, jak se oko trhavě pohybuje, jak hledá stále nový obraz, naposled pak otce v okně, a ten řekl: "Tady de ten náš vejr!" Možná měl pravdu: Johnova košile byla natržená, koleno naběhlé, halena celá od krve, a on stál na náměstí u kříže, zíral do nebe a ohmatával si oko. To muselo otce rozčílit. "Tohle děláš svý matce?" slyšel John, a už přiletěla facka. "To bolí!" oznámil John, neboť otec musel přece vědět, zda má jeho námaha úspěch. Otec byl toho názoru, že musí hocha řádně zvalchovat, aby se probral. Kdo neuměl bojovat a nedokázal se uživit, byl obci na obtíž, to bylo vidět na Sherardových rodičích, a ti ani nebyli pomalí. Možná skončí u stavu, možná na poli s ohnutými zády. Otec měl určitě pravdu.
Na lůžku si John třídil bolesti, k nimž přišel přes den. Miloval klid, ale bylo právě třeba zvládnout i věci uspěchané. Když v něčem nestačil, postavilo se všechno proti němu. Musel tedy dohánět. John se v posteli posadil, položil ruce na kolena a jazykem kroužil po zraněné dásni, aby se mu lépe přemýšlelo. Musel teď studovat rychlost, jako ostatní lidé bibli nebo stopy divočáka. Jednoho dne bude rychlejší než všichni, kdo nad ním dosud mají navrch. Chtěl bych umět opravdu uhánět, pomyslel si, chtěl bych být jako slunce, které se pohybuje po nebi jen zdánlivě pomalu! Jeho paprsky jsou rychlé jako mžiknutí oka, ráno doletí jedním rázem k nejvzdálenějším vrcholkům hor. "Rychlý jako slunce!" řekl nahlas a padl tváří do polštářů.
Ve snu spatřil Peregrina Bertieho, kamenného lorda z Willoughby. Pevně držel Toma Barkera, a ten ho musel poslouchat. Tom se nemohl osvobodit, jeho rychlost mu stačila jen na několik málo krátkých pohybů. John si ho chvíli prohlížel a stále znovu a znovu přemýšlel, co by mu měl říci.