Sebral jsem veškeré síly a přestál 9. 10. bez většího rozčilení. Večer v "pivnici" nádražní restaurace "Monopol" jsme si objednali krupicový pudink, jako přídavek a k oslavě narozenin - lístky na 50 gramů chleba.
Dny se krátí, a to ve více ohledech. Stále platí letní čas, o to víc nám vadí časné stmívání. Navíc máme počínaje 1. 10. od osmé hodiny večerní domácí vězení. Nevěděli jsme o tom, ale předevčírem ve čtvrt na devět přišla policejní kontrola. V posledních dnech jsme se vraceli domů později, neměli o ničem tušení; mohlo to pro mne skončit koncentračním táborem. Rozladění nad takovým zajetím vedlo pak ještě k hádce s Evou. Ztrácíme už oba nervy. A tak teď musí Eva častěji a velmi brzy vařit. Protože jí tolik záleží na dlouhých odpoledních procházkách - stále zdůrazňuje, že je to "to jediné, co jí zůstalo" (což je přinejmenším subjektivně pravda, a dnes záleží už jen na subjektivních pocitech) -, snadno se unaví a prožíváme pak nepříliš utěšené večery a chmurná dopoledne. A protože ráno bývá v posteli špatně vidět, hodně předčítám. Tak se celé dny nedostanu k psaní. Jednou mě skličuje pocit nedokončené práce, jindy si vyčítám sobectví, potom se naopak uklidňuji, že mé obavy o curriculum jsou stejně nesmyslné. Tu hrstku lidí, kterým jsem z něj předčítal, Morala, Federa a Lissy, můj životopis nijak nezaujal, a někdy si skoro myslím, že Evu také ne.
Celý den úsilí mě stála nabídka právníka židovské obce pro pomoc emigrantům Reichenbacha, jehož jsem poznal blíž u paní Breitové, že pro mne požádá o místo v Chile. To místo nikdy nedostanu, ani jeden z nás o ně nestojí, a přece se mi zdá, že bych měl učinit všechno, co je v mých silách. Především jsem musel převést svůj krátký životopis do jazyka Hispánců. Bez nejmenších znalostí a s pouhým španělsko-německým svazkem Tolhausena v ruce to ovšem nebylo nic snadného. Také se musím dát vyfotografovat. Stále znovu si říkám: buď válku přežiju, pak nemusím nikam utíkat; nebo ji nepřežiju, pak také nemusím utíkat, a během války se odtud stejně nedostanu. Tak nač všechno to trápení? Ale na druhé straně: není to snad autosugesce, když se neustále utvrzuji v tom, že Hitler tuhle partii prohraje? Rozestavení figur je nepřehledné, přicházejí stále nové zprávy o leteckých bojích, záležitost Japonsko-Amerika-Rusko zůstává otevřená, Balkán, Egypt a Gibraltar hrozí explozí, nálada lidu je nevyzpytatelná a zásobovací situace nejasná.
Předčítám "Wellingtona" od Theodora Lückeho. Velmi dobrá, zajímavá kniha, v níž opět nacházím paralely k současnému způsobu anglického myšlení a vedení války. Jazykově: autor píše: zvykosloví, rasový, charakterový, fanatický, podsvětí. To je pronikání jazyka tertii imperii. Otázka: zachovají se ta slova, nebo upadnou v zapomnění? V jedné Strachwitzově básni stojí: "septembrisieren". Byly to tehdy ve čtyřicátých letech dozvuky revoluce? "Neue Freie Presse" napsala na podzim roku 1914, že Rusové chtěli Przemyśl (nebo Lemberg) lutychovat. Ale to zapadlo. Co rozhoduje o tom, zda se slovo zachová? - Proč se vlastně dnes říká "Brauchtum" (zvykosloví) namísto dřívějšího "Brauch" (zvyk, obyčej)? Zní to víc ore rotundo? A proč charakterlich? Zní snad přípona -lich víc německy? Stejně jako se (odkdy?) říká Pralinen a nikoli Pralinés: to abychom se vyhnuli aigu?
Curriculum nedokončím, Dix-huitieme jsem nedokončil, dělám si poznámky k "Lingua tertii imperii", kterou nikdy nenapíšu. Doslova ve dne v noci mě pronásledují myšlenky na smrt a vlastní nicotnost, přitom mi na těchhle věcech tak záleží a zanedbávám kvůli nim prakticky všechno, co o jazyce vím a znám. Teprve konečné rozuzlení rozhodne o tom, zda se o mně bude říkat, že jsem byl nezodpovědný, líný a nesvědomitý, nebo naopak houževnatý a dostatečně sebevědomý; teprve pak se ukáže, zda po tom, jak jsem strávil poslední léta života, opravdu neštěkne ani pes (a já už také ne). Osobně si myslím, že to nakonec na 99 procent takhle dopadne.
9. jsem si uvědomil nejen to, jak jsem zestárl, ale také jak hrozně jsem osaměl. Annemarie Köhlerová, která za námi nepřijela už přinejmenším půldruhého roku, nám poslala pár neosobních řádek. Johannes Köhler, Carlo, mí bývalí kolegové - kde je jim konec? "Když všichni opustí tě," měl by člověk dokázat věřit v bon Dieu. Georg od dubna 1939 záhadně mlčí, Grete je chorá na duši. Jen Sußmann mi napsal milý dopis. Píše, že mi přeje "svobodu". Informoval mě také o Leo Brunnerovi, z čehož vyplývá, že ten muž nezmizel nadobro, jak jsem se domníval. Podnikáme rovněž procházky krásným lockwitzkým údolím (Kleinborthen a burgstädtelská lípa!), které hraje všemi barvami podzimu.

21. října
Nadužívání superlativu: každý den jsou hlášeny ničivější nálety na Londýn, každý den sedí Londýňané delší dobu v krytech. Ale den nemá víc než čtyřiadvacet hodin a město nelze víc než zničit. Před třemi dny to bylo "největší bombardování v dějinách", před dvěma "londýnská bartolomějská noc". Teď si musí dát oddech, "nepřetržité odvetné útoky" jsou ve zprávách až secundo loco, na první místo se dostaly úspěšné zásahy ponorek. Angličtí letci se už nad Německem objevují každý den, každý druhý nebo třetí den jsou nad Berlínem. Včera jsme tady měli už v půl jedenácté třetí letecký poplach, krátce zarachotilo i protiletadlové dělo, ale ještě než jsme stačili doběhnout do sklepa, poplach odvolali. O Drážďany zatím nejeví Angličané zájem.
Další donucovací opatření in judaeos: dva roky po zákazu vstupu do veřejných knihoven nesmějí Židé už ani do půjčoven knih. Proč vlastně? Myslím si, že ze strachu: chtějí nám všemi způsoby zabránit ve styku s kritickým myšlením. Ode dneška musí chodit k Natcheffovi árijka Eva.

25. října, pátek
Včera večer se konalo osmdesát "velkých veřejných shromáždění": "Vše pro vítězství, to je heslo vlasti." (Stimulans tedy nutný.) Kolem třetí hodiny ráno vyhlásili v Drážďanech další letecký poplach, v pořadí už čtvrtý, ale trval jen třicet minut a opět skončil bez následků. Paní Voßová ho mimoděk výstižně okomentovala slovy: "Šest set tisíc lidí připravili o spánek." A každý z těch šesti set tisíc přece dobře ví, že ti, kteří nad námi jen přeletěli, to někde shodit museli...
Nálada mezi lidmi bude asi velmi špatná. Mladý Kreidl vypráví, co si povídají dělníci, s nimiž je nucen pokládat železniční pražce. Vyšší úředníci a zaměstnanci velkých podniků a bank byli prý ze strachu před revoltami ozbrojeni. Jistě je to jen fáma, ale že vůbec může vzniknout? Žena řeznického mistra Janiková tvrdila, že Angličané prý shazují bomby na budovy Červeného kříže, protože pod střechami s červeným křížem jsou muniční fabriky.
Už rok není k dostání pravá káva. Tento měsíc dávali 50 gramů árijcům, Židům nic. V Kolíně a v Berlíně 75 gramů, protože tam lidé častěji přespávají v krytech. Když Eva dostala svých 50 gramů, vypili jsme každý po šálku; je to skoro k smíchu: teď si můžeme dát každý už jenom jeden. [...]
Synagogální a církevní daň (30 procent daně z příjmu, árijci jen 12 procent), nějakých 220 M, mě velmi zatíží. Také musím nechat znovu pokrýt střechu, což bude stát kolem 230 M. Naše poslední rezervy se tak pomalu rozplývají.

2. listopadu
Dva dny sněží, je mráz, všude plno marastu, cesty jsou v hrozném stavu, už vidím, jak budeme v zimě při nedostatku uhlí mrznout a já budu tahat uhlí ze sklepa. Teď se počasí trochu umoudřilo. Je třeba toho tolik obstarat, a všechno přirozeně v předepsanou hodinu. Tak musí pomoci Eva. Nemám co na ruce - obstará mi tedy na své body pár velkých dámských rukavic. Ale kdy? - Denně telefonuji Paschkymu do Zwickauer Straße, jestli nemá ryby. (V pravém výkladu je nápis: "Mořské ryby dnes nejsou", v levém "Uzené ryby dnes nejsou".) Včera přišla zničehonic zásilka platýzů a jeden opravdový kapr. Slavnost, ale embarras de richesse. A kde vzít nezbytné máslo?
Zrovna když bylo to psí počasí, doprovázela mě Eva na Chemnitzké náměstí. Trochu jsme se prošli kolem Coschütze. Tam nás u jednoho "světlého" zastihla zpráva o útoku na Řecko.
Dopsal jsem část "V Mnichově při vypuknutí války". Teď zbývá pár dní korektur.

7. listopadu, čtvrtek
[...] Už několik dní probíráme všechna pro a proti tzv. berlínskému plánu. S tou myšlenkou přišel Katz, když ho doslova vyděsila brutální evakuace Židů z Württemberska. Ty lidi odvezli nahé a během pouhých dvou hodin do jižní Francie, do baráků v táborech pro španělské komunisty. Katz nás poučuje: je snazší odsunout 1 000 Židů z Drážďan než 120 000 z Berlína, navíc v Berlíně je větší (relativní!) svoboda. Přistěhování je povolené, přesvědčil se o tom (a doložil příslušnými dopisy), v únoru tam tedy určitě se ženou odjedou. Nezávisle na Katzovi přišla týž večer s podobnými plány a myšlenkami paní Voßová. Je to zřejmě obraz nejnovějších židovských obav a úmyslů. Zvažujeme tuto možnost ze všech stran, je lákavá, ale musíme být opatrní. Mně se zdá, že nejlepší ze všeho je snad raději nepředbíhat osud, zkáza nám hrozí odevšad.
Sílí však ve mně pocit, že už je za pět minut dvanáct. Jenže - dožijeme se my vůbec dvanácté? Nálada mezi lidmi je podle všeho mizerná, paní Voßová nám denně nosí zprávy o zvláštní proměně, kterou je cítit z rozhovorů mezi lidmi, tvrdí dokonce, že už se tolik nezdraví "Heil Hitler", ale mnohem častěji "Dobrý den". - Včera oznámili zvolení Roosevelta prezidentem. Italové se v Řecku žádného bleskového vítězství nedočkají, Krétu obsadili Angličané a na nějaké rychlé odvetné údery proti Londýnu to v nejbližší době také nevypadá.
K jazyku: v Lückeho "Wellingtonovi" jsem objevil výrazy: převrat - plutokratismus - nepřítel státu (č. 1!) - připraveni k nasazení.

11. listopadu, pondělí
Včerejší 6. letecký poplach nepostrádal komické rysy. Byla neděle, houkat začali už ve tři čtvrti na deset. Nic se nedělo, ale poplach odvolali teprve po dvou hodinách, takže všichni, kdo byli právě v kinech, kabaretech atp., museli do městských krytů. Já to vnímal jako akt pomsty. Restaurace byly přeplněné, a tak jsme se na večeři, které jsou v "Monopolu" stále jednotvárnější, dražší a skromnější, zdrželi a ujel nám poslední omnibus. Všechny taxíky byly obsazené. Připadal jsem si jako štvané zvíře, cítil jsem, jak mě bolí u srdce. Už jsem chtěl telefonovat na policii s omluvou, že si žena zvrtla kotník a nestačíme se tedy včas vrátit -, když vtom se objevilo volné auto, my jsme (spolu s jiným párem) rychle nasedli a v osm byli doma. Ten pocit bezmoci a bezpráví byl však hrozný. Potom, když přišel poplach, jsme ani nesešli dolů.
Dnes těžká deprese, vyvolaná návštěvou Molotova v Berlíně. Pokud se ti dva opravdu domluví...

21. listopadu
Noc z 18./19. listopadu, poplach 8: od dvanácti do jedné, bez průvodních jevů. Noc z 19./20., poplach 9: od tři čtvrtě na jedenáct do čtvrt na dvanáct, senza niente. Poplach 10: od čtyř do půl šesté, doprovázený kužely světel, protileteckou palbou a několika tlumenými údery; říká se, že to byly zápalné pumy. Hlavní útok prý platil Chemnitzi. Obyvatele Drážďan poplach zřejmě dost vystrašil. Také Italové v Řecku neuspěli (válka tam začala 28. října), v Mussoliniho projevu bylo cítit mezi bombastickými slovy velkou stísněnost, kolem Molotovovy náhle ukončené návštěvě v Berlíně panuje temné mlčení.
Zaplatil jsem ve splátkách církevní daň. Richter, bělovlasý, klidný muž, mi řekl: "Válku doufejme prohrají. Ale bude to trvat ještě dlouho. A my hladovíme už teď."

26. listopadu, úterý
Chléb: Vogel sen. má prodavačku. Požádal jsem ho o půlku chleba bez lístku. Zašeptal: "Jen proboha nikdy nechtějte něco takového po naší slečně." Prodavačka (místo mladíka, který odešel k pracovní službě) stojí ve vedlejší místnosti. Staroch řekne nahlas: "Nejdřív lístky." Vezme je do jedné ruky, do druhé nůžky, a stříhá do vzduchu. Pak mi je vrátí, přinese chleba a zašeptá: "Jinak by mi zavřeli krám." - Káva: Eviných 60 árijských gramů vyvolává závist paní Voßové. Darujeme jí 5 gramů, je celá blažená. Pozveme na pravou árijskou kávu Reichenbachovy. Reichenbach se mě ujal jako právník a poradce židovské obce; s ním a s ní jsme byli naposledy u paní Breitové (ta už se mezitím dostala přes Japonsko do USA). Jsou to velmi sympatičtí lidé. - Kalhoty: Popíchl jsem Lissy Meyerhofovou, která má árijskou přítelkyni v Hammu. Ta koupila nové kalhoty, poslala je do Berlína a odtud se dostaly ke mně. Jaká radost! Po dlouhé, nekonečně dlouhé době mám zase něco nového na sebe. 14,75 M.

30. listopadu
Eva není už týden ve své kůži. Žaludek-střeva, zimničné chvění, nervy. Hodně předčítám, k tomu práce v domácnosti. Curriculum stojí. Po Japonce následovala "Jetty Gebertová", teď přirozeně zakázaná. Pátrali jsme po ní měsíce, sotva nám ji poslali příbuzní paní Voßové, přišla druhá z Wilmersdorfu od Lissy Meyerhofové. Právě jsme u "Henriette Jacobyové". - Museli jsme přejít do jiné půjčovny knih, protože Natcheff, kterého špehují, začal dělat potíže. Poznali jsme slečnu Pauligovou. Nabídla mi několik bodů ze své šatenky. "Kdybyste někdy potřeboval motýlka."
Rozhovor s velmi deprimovaným Natcheffem, loučili jsme se. Říkám: nálada mezi lidmi je špatná, tohle je poslední Hitlerova zima. On: "Iluze! Ten se udrží přinejmenším další tři roky!" Italové jsou podle něho zrádci a ve skutečnosti podporují Německo. Přiměli Bulhary, aby pustili přes své území německé jednotky, a oni tak konečně dostali vítězné Řeky na kolena. [...]

10. prosince, úterý
Nejhorší je, že Eva ztrácí sílu vzdorovat. Blíží se onomu stavu melancholie, do nějž upadla před poslední cestou do Lugana (1932?) a po ní. "Tak strašně se nudím," říká. Před pár měsíci ji paní Voßová naučila hrát pasiáns, já jí před několika týdny možná ne právě šťastně daroval nové karty - a Eva si teď vykládá téměř bez oddechu jednu partii za druhou. "Je to takové příjemně věcné, neosobní zaměstnání, člověk při tom nemyslí na nic jiného." Nedotkne se klávesy, nevezme do ruky knihu ani noviny. Špatné počasí a časné stmívání nám brání v procházkách, zima v nevytopitelném bytě a mizerné jídlo dokonají zbytek. Je hrozně bledá a pohubla. Dělá mi to velkou starost.
Dva včerejší dopisy Sußmannovi a Lissy Meyerhofové dokládají, čím se v poslední době zabýváme. 1) Plánem přestěhovat se do Berlína, chce tam každý, tj. každý Žid. ("Chtějí tam všichni," říká Pionkowski, "ale nevím o nikom, kdo by opravdu odešel.") Prý se tam člověk cítí "volněji", nebezpečí evakuace nebo nuceného vystěhování je menší. (Württemberští a alsaští Židé byli deportováni do bývalých španělských koncentračních táborů v Pyrenejích, předtím štětínští Židé do Polska.) Přestěhování do Berlína úřady povolují. Ale byty, tj. místnosti, jsou hrozně drahé, gestapo dělá potíže, a tvrzení, že v Berlíně se žije volněji a bezpečněji, je přinejmenším neprokázané, bude to podobné jako s tou bajkou o kryse městské a kryse polní. Dotázali jsme se Lissy Meyerhofové, odepsala nám velmi vlažně, snad v obavách, že příliv Židů zvenčí by mohl vést k evakuaci všech berlínských Židů (podobně se zřejmě k věci staví i tamní židovská obec). 2) Opět po dlouhé době a na Reichenbachovo naléhání: USA. V jedné čerstvě vydané brožuře stojí, že paragraf, podle nějž může profesor emigrovat za oceán mimo stanovenou kvótu jen za předpokladu, že není postaven mimo službu déle než dva roky, se u propuštěných Židů většinou nebere v úvahu. Při rozmluvě vyšlo najevo, že bychom už měli brzy přijít na řadu i v rámci stanovené kvóty (ovšem udělování víz bylo právě pozastaveno). Reichenbach napsal znovu jakémusi ústřednímu židovskému výboru, chtěl, abych se spojil s Georgem; to jsem odmítl - a tak vznikl dopis Sußmannovi. Tomu samozřejmě předcházely stovky úvah a neplodných, mrzutých a nesčetněkrát omílaných hovorů s Evou. Co si tam počneme? Kdo tam o mne bude stát? A co moje angličtina...
V neděli jsme byli dole na čaji u Katzů a Kreidlů, spolu s námi polovina židovské obce. Mimo jiné lékárník, který je v rámci pracovní služby zaměstnán ve vinných sklepech u Donatha, kde nosí těžká břemena, dále starší zdravotní rada, jehož zbavili místa znalce u pojišťovny, a jejich manželky. Všichni říkají unisono: pryč, za oceán, třeba do úplné nejistoty! Alespoň tam člověka nenechají umřít hlady, kdežto tady jde pomalu o život. Jinak byla celá společnost v povznesené náladě, protože Italům se v Albánii zjevně nedaří a Angličané ovládli Jadran a Středozemní moře. Ale stále ten strach: nakonec nás někam odvlečou nebo oddělají. - Veřejné pronásledování Židů se opět dostává na pořad dne. Filmová propaganda "Žid Tüß" a "Věčný Žid". Ten druhý, zjevně slabší a s velkým rámusem uvedený film ze zdejších kin mimochodem po necelém týdnu zmizel. Proč? Únava, nechuť publika?
Náš večerní okruh: středem Teplitzer Straße podél cyklistické stezky až ke čtrnáctce na náměstí Horsta Wessela. Stejnou cestou zpátky, pokud se stačíme na nádraží rychle najíst a stihneme to k nám do osmé. Romantika tmy, večerního osvětlení, měsíce, pocitu volnosti.
Předčítal jsem: "Henriette Jacobyovou" (byla by vynikající, nebýt toho nepřirozeného tragického závěru ve stylu Charlotte Stieglitzové, mělo to skončit happy endem), kousek "Stechlina", teď knihu "Jang a Jin" od A. T. Hobartové, autorky dobrodružného románu "Petrolej pro čínské lampy".
Lingua tertii imperii: Namísto Židé Žid, namísto Angličané Angličan - stále jen kolektiva, individuum neznamená nic. Staré výrazy a obraty jsou oprašovány, šířeny, zdůrazňovány, ideologizovány. - V židovských novinách, k nimž se prostřednictvím Katze občas dostanu, nacházím často ke své nelibosti spojení: židovský člověk. Katz říká: nacisté vyšli z Herzlovy rasové teorie, to oni kopírovali sionismus, ne naopak. - Jak se rodí slovní obrat? Kdy zevšeobecní a stane se třeba charakteristikem epochy? "Stechlin", str. 90, Dubslav o princezně: "Ve všem všudy, jak se teď, myslím, běžně říká." 1898
Stálé dilema: tak málo času mi zbývá na curriculum, že už vůbec nemyslím na deníkové zápisky. Ale ty přece tvoří základ nejdůležitější kapitoly Curricula vitae. Čas od času si poznamenám nějaké slovo, zapíšu heslo. Druhý den se mi už zdá nedůležité, překonané ve významu i zabarvení. Jenže právě tyto nuance všedního dne jsou nesmírně důležité. - Každý večer, když se paní Voßová vrací ze svých četných pochůzek a návštěv, říkám: "Vyprávějte, co jste slyšela?" Vím, že ráda jen tak klábosí a není k zastavení, a přece chci slyšet, jaké jsou mezi lidmi názory a nálady, kdo mluví o evakuaci, kdo věří Anglii, zda si nějaký dělník ulevil od plic atd. [...]

20. prosince, pátek
Už řadu dní mrzne až praští, v noci je 15 až 18 pod nulou. Byt nelze vytopit, v pokoji máme 9 až 12 stupňů. Pohádal jsem se s domácím, objevil jsem totiž v komíně díru, teď už by to "mělo" být lepší - mělo. Začínají mi mrznout konečky prstů, přirozeně mám na rukou i na nohou rozpraskanou kůži. Eva se trápí, kromě jiného také tím, že nemůže na vzduch, je bledá, přepadlá a velmi skleslá. - Když svítí měsíc, vezmu ji, abych ji přivedl na jiné myšlenky, na večeři do "Monopolu" nebo na nádraží (kam prý už nesmíme, což mi dělá pokaždé starosti). Ale tam je jídlo drahé a špatné. Zbytek večera mrzneme (já se dojídám chlebem při jablečném čaji). -
Šikany přibývá: po osmé hodině už musíme být v bytě sami, nesmíme navštěvovat sousedy a zdržovat se na schodišti.
Můj nájemce Berger mi poslal bez vysvětlení účet na 38 M za odvoz suti vloni v létě a částku si hned strhl z nájmu. Bůh ví, do čeho se tam pustil, že musel odvážet suť. Zatelefonoval jsem mu. Vysvětlení žádné: obec zkrátka určila, že mám zaplatit. Jsem bezbranný. Chtějí mě o ten dům připravit. Jsme na tom s penězi čím dál hůř.
Včera jsem konečně po téměř šesti týdnech dokončil v konceptu "Neapol za války". K práci se už vůbec nedostanu. Poslední stránky jsem psal rukou, rozbil se mi stroj. Kdo mi ho opraví? Teď není možné sehnat žádné opraváře.
Jediná útěcha je selhání Italů v Albánii (už ne v Řecku!) a Africe, a také anglická ofenziva. ' ??????? ~?µ??.
K jazyku třetí říše: slovo jedinečný ("einmalig"). Poprvé jsem si ho všiml, když měl Hitler projev u příležitosti Göringova jmenování maršálem: "Göringova jedinečná zásluha" (jazykově zcela zavádějící). Od té doby patří do němčiny nacistů.

26. prosince, čtvrtek kvečeru
Vánoce, přinejmenším Štědrý den, byly nakonec snesitelnější, než jsme se původně obávali. Stromeček za 60 feniků z Leubnitze (kde to má Eva tak ráda), docela milá paní Voßová, dostatek alkoholu, předtím na nádraží pravý jelení guláš (bez lístků, měl jsem na talíři první kousky masa po několika měsících). Zásilka s netušenými poklady od Lissy Meyerhofové, káva, čaj a kakao. (Den nato další skromný balíček od paní Häselbarthové, několik kousků marcipánu a pár jablek, hrstka krup, pudinkový prášek. Na přiložené pohlednici "Vánoční pozdrav z Kirschbergu" chyběl podpis!) U Vogela jsem dostal bez lístků půl kila tvarohu, u Janika si vyprosil ještě několik párků: byli jsme bohatí. K mé velké radosti si také dopoledne přijeli od Seidela & Naumanna pro psací stroj. "Už máme jen jednu dodávku, málo benzinu, od 1. ledna to bude ještě horší. Kdyby to náhodou zítra, 24., nevyšlo, tak už to letos nestihneme. Nic neslibujeme." Vyšlo to, přijeli, a mě to potěšilo tím víc, že předtím se kolem stroje točil Kreidl mladší a se slovy "Tohle dokážu spravit!" nakonec v dobrém úmyslu napáchal víc škody než užitku. - A tak jsme prožili 24. celkem v klidu. O den později už to však bylo horší. Eva zmohla cesta k výčepu "Moreau" - mráz povolil, ale venku leží sníh a klouže to a doma pořád stejně mrzneme -, a tak se mi doslova sesypala. Totéž se stalo dnes na cestě ke hřbitovu leubnitzského kostela, kam to není pěšky tak daleko. Je na tom zdravotně tak zle, že si říkám, jak dlouho ještě tuhle situaci unese. -
Po krátkých úsecích (už jsem si odvykl psát perem) vzniká začátek kapitoly "Voják", právě jsem došel k Lerchovi. Pomalu dočítáme "Stechlina". Kůži na nohou mám rozpraskanou, mrznou mi prsty, při chůzi mě často pobolívá srdce - to bude určitě angina pectoris.
K jazyku třetí říše. Křivka, kterou opsalo slovo čeleď ("Sippe"). Ve středověku běžně používaný výraz pro rodinu, rod. V naší době pejorativum. Teď afektovaně, s gloriolou: "Vánoce, svátek rodiny." (V Leubnitzi je pod některými názvy ulic, např. v Römchenstraße, vysvětlení: radní ze 14. století. Nebo: místní kronikář v 15. století.) - Ve "Stechlinovi" jsem narazil na větu: "Teď jsme místo skutečného člověka zavedli takzvaného nadčlověka; ale vlastně existují už jen podlidé..." Většinu nových slov najdeme jednotlivě už dávno před jejich novým použitím. (Předpokládám, že si ani Fontane "podčlověka" sám nevymyslel, protějšek k nadčlověku měl takříkajíc na dlani.) Ale to jim na novosti nijak neubírá. Jsou nová pro tento okamžik, kdy se objevují jako výraz nového myšlení nebo jako název nové věci a přicházejí do módy. V tom smyslu je podčlověk přece jen specifické a nové slovo v jazyce třetí říše.

31. prosince, úterý odpoledne
Résumé 1940 jen krátce: 24. května nás vyhnali z Dölzschenu do židovského domu. Dobré na tom bylo, že Eva si po letech opět navykla chodit, dokonce na delší procházky. V létě, když padla Francie, se zdála situace beznadějná. Pak jsme se postupně vzpamatovali. Denně jsem trochu pokročil v práci na druhém svazku životopisu a dospěl téměř k 15. červenci, ke vstupu do armády. To je přibližně 175 tiskových stran ve formátu mých dějin literatury. Není to moc, ale rebus sic stantibus alespoň něco. - Rok dlouhých letních procházek.
Jazyk třetí říše: V Hitlerově novoročním rozkaze armádě se znovu mluví o "vítězstvích jedinečné velikosti", opět americký superlativ: "Rok 1941 přinese úspěšné završení největšího vítězství v našich dějinách."