Pod pojmem „trubadúrská poezie“ si obvykle představíme typickou milostnou lyriku vrcholného středověku. Hrdinou je rytíř, který usiluje o přízeň nedostižné (zpravidla provdané) dámy; jeho láska má charakter milostné služby, někdy také dobývání či stylizovaného „lovu“, a bolest mu působí jak kruté odmítání ze strany vyvolené dámy, tak intriky pomlouvačů. Jako trubadúr se představuje i autor Písní o Marii z Toledského kodexu, nikoli však ve smyslu světském, nýbrž duchovním.

Tzv. Toledský kodex vznikl ve druhé polovině 13. století na dvoře kastilského krále Alfonse X. Učeného. Panovník sám sice nebyl autorem jeho textů, na vzniku díla se však výraznou měrou podílel a Cantigas de Santa Maria se staly básnickým výrazem jeho snahy o politické i kulturní sjednocení celé země. Jak název napovídá, obsahuje rukopis galicijsky psané písně, jejichž tématem jsou zázraky vykonané Marií. Matouš Jaluška přináší jejich prozaický překlad a obsáhlou úvodní studii, v níž osvětluje nejen historické pozadí vzniku rukopisu, ale i jeho vztahy k dobové tvorbě exempel (tedy tradovaných krátkých příběhů, užívaných jako příklady třeba v kázáních) a samozřejmě i k trubadúrské poezii.

Jakkoli se to může zdát překvapivé, užívání prostředků světské milostné lyriky v duchovní poezii nebylo ve vrcholném středověku vzácností. U mnohých děl dnes váháme mezi sakrální a profánní interpretací a velmi pravděpodobně je takto ambivalentně vnímali už středověcí čtenáři (připomeňme třeba staročeské Slóvce M či Otep myrry). Král Alfons si ve stylizovaném prologu „přeje oslavovat svatou Marii a být jejím trobadorem“ (s. 94), považuje ji za svou „svrchovanou vladařku“, a „pokud se mu podaří získat její lásku, pošle všechny ostatní lásky k čertu“ (s. 107).

Navzdory tomuto básnickému konceptu jsou téměř všechny texty písní prostá převyprávění mariánských zázraků: jak Panna Maria uzdravila hluchoněmého; pomstila se na jednom panoši, který kopl do dveří jejího kostela; jak odvrátila jeptišku od zběhnutí z kláštera; jak zahnala na Montserrat horské kozy a umožnila mnichům každý den je dojit…

Podobně jako v exemplech jsou zde poetické prostředky omezeny na nejjednodušší minimum, jež by postačovalo ke stručnému podání děje. Vyšší umělecké ambice lze rozpoznat spíše z celého konceptu díla. Jen ojediněle se vyskytne píseň, kterou můžeme označit skutečně za trubadúrskou – obvykle je nedějová, směřovaná k oslavě Mariiny krásy; případně alespoň probleskne drobný kurtoazní motiv, jako např. darování podvazku apoštolu Tomášovi (s. 256) či chvála jara a máje (s. 263).

Ambivalence Panny Marie jako objektu trubadúrových tužeb a zároveň jako náboženské postavy názorně vysvítá z porovnání, které tento obsáhlý korpus textů nabízí. Některé texty představují Marii jako žárlivou a uraženou milenku, jež se mstí za nevěrné sliby; dámu, jíž se muži zaslibují a opouštějí kvůli ní ostatní ženy. Jiné písně nepřekračují konvenční rámec duchovního básnictví – Maria je Matka Boží, milosrdná, vše odpouštějící. Právě střet náboženské poezie se světskou je na Písních o Marii nejzajímavější a může leccos vypovědět o středověké literární tvorbě i o dobovém kulturním horizontu. Tento obecný přesah tudíž snad ocení i čeští čtenáři, přestože jinak se jedná o téma úzce vymezené a značně vzdálené české literatuře. Jaluškova edice tak sice vyniká z odborného hlediska i precizností zpracování, vzhledem ke specifičnosti svého tématu však primárně zůstává studijním textem pro užší okruh odborníků.