Období českého humanismu bývá někdy nazýváno dobou veleslavínskou či také zlatým věkem českého písemnictví. Zamyslíme-li se však nad tímto druhým označením, může nás zarazit, že si dokážeme vybavit jen několik málo knih z tohoto „zlatého věku“, a to jsou ještě zpravidla slovníky, odborné příručky (často psané latinsky), překlady apod. Těch několik málo jmen, jež čtenáři obvykle vytanou na mysli, skutečně onu apoteózu 16. století dostatečně nepodpoří. O to větším překvapením může být Massopust Vavřince Leandra Rvačovského, dílo téměř neznámé, poslední kniha vytištěná Jiřím Melantrichem.

Vavřinec Leandr Rvačovský se narodil v Roudnici r. 1525, studoval patrně v Německu, působil jako správce školy a později utrakvistický kněz na různých místech Čech, Moravy i Slezska, poslední zpráva o něm pochází z Loun z r. 1591. Je autorem mravokárného spisku Knížka zlatá (1577) a Massopustu (1580), alegorické kritiky rozličných lidských nešvarů. Zdá se, že při rozebírání všelijakých neřestí a nectností nebyl Rvačovský zcela prost osobní zkušenosti - z jeho působišť se dochovaly záznamy o sporech se světskou i duchovní vrchností, výtržnostech, dluzích apod. Nicméně tato skutečnost rozhodně neubírá Massopustu na literární kvalitě, ba spíše naopak.

Po vyložení historie tohoto svátku se dostáváme k samotné alegorické postavě Massopusta, jenž si později v duchu dobové tendence zakoupil šlechtický přídomek Karnavál z Koblihovic. Jeho ženou se stala Pýcha, nejmilejší ďáblova dcera, s níž Massopust zplodil dvanáct synů: Soběhrda, Lakomce, Nádherného, Vožralce, Vsteklíka, Pochlebníka, Závistníka, Klevetníka, Všetýčku, Lenocha, Darmotlacha a Lháře. V nejrozsáhlejší části knihy pak sledujeme původ, povahu a působení každého z těchto dvanácti. Nakonec je zaznamenán soud Massopusta s ctným, byť chudým Quadragesimou (tak je označováno období postu, z latinského výrazu pro čtyřicet dní). Massopust, ač původně žalobce, je nakonec odsouzen k vyhoštění ze všech křesťanských zemí po dobu čtyřiceti dnů před Velikonocemi. Krátce je už jen zmíněna jeho smrt a odkaz potomkům, aby rozsévali neštěstí a bolest.

K jakému žánru přiřadit takovýto text? Dějová složka je zde výrazně upozaděna a slouží spíš jako nosná konstrukce pro moralistní úvahy. Rvačovský o svém díle mluví nejčastěji jako o „kníze“, případně nabízí ekvivalent „rozjímání“. Toho by snad bylo možné se přidržet, i se zohledněním skutečnosti, že Massopust nabízí přinejmenším tři způsoby čtení. Můžeme na něj samozřejmě nahlížet jako na směs mravokárných úvah, exempel, citátů apod., formálně propojenou chabým dějem. Druhý způsob byl běžný především v 18. a 19. století, kdy byly některé kapitoly přetiskovány samostatně a přijímány jako tzv. knížky lidového čtení, v nichž šla alegorická a morální složka stranou a čtenáři se zaměřovali jen na barvitý děj exempel. Bylo by však škoda, kdybychom se opomněli zadívat na toto dílo jako na celek, tedy jako na důmyslně vystavěnou alegorii.

Už na celkové kompozici knihy je znát, že Rvačovskému nebyla cizí ani snaha o symetrii, ani práce s číselnou symbolikou. Knihu tvoří šest „artykulů“, tedy kapitol, ohraničených zpředu dvěma přídavnými, dedikací a předmluvou, a zezadu dvěma rejstříky, u nichž lze stěží najít nějaké objektivní kritérium, podle něhož do nich byly věci a události rozřazeny. Spíše to skutečně vypadá, že autor potřeboval vyvážit úvodní část stejně rozdělenou částí závěrečnou. Samotných kapitol je tedy šest (v číselné symbolice náleží tento počet pekelným mocnostem) a pojednání o Massopustových synech se dělí na dvanáct částí, tedy dvojnásobek šesti a zároveň opět číslo opředené mnoha symbolickými významy. Dvanáct ďáblů, synů a učedníků Massopusta upomíná na dvanáct apoštolů, učedníků Kristových.

Sledujeme-li tuto podobnost dále, můžeme srovnávat: Kristus je Boží Syn, Massopust je ďáblův zeť. Jako Nový Zákon dovršuje Starý Zákon a navazuje na linii spásy, linii skutků spravedlivých lidí a linii zaslíbení, tak Massopust navazuje na linii zatracení a exempla, jež z Bible vybírá, jsou ta opačná, negativní. Ostatně už sám jazyk díla podněcuje k tomuto srovnání: „Dříve pak než to pekelné kníže Luciper dal dcerku svú Massopustovi, řekl k jiným pekelním duchům: Není dobrá věc Massopustovi samotnému býti, učiňme zpotvoření podobné jemu. A takž dav mu ženu, řekl: Rosťte a množte se a naplňte najprvé zemi, a potom peklo.“ V krajním případě by se dalo uvažovat až o parodii na Bibli, jakémsi Anti-Novém Zákonu, ovšem parodii nikoli zesměšňující, nýbrž moralizující.

A právě v této souvislosti se Rvačovský projevuje jako mistr slova. Zcela oprávněně byl na Massopustu oceňován především jazyk tohoto díla, prozrazující velkou slovní zásobu autora i jeho dovednosti stylistické; občas si Rvačovský dokonce pohrává s míšením různých stylových vrstev: „A jako blahoslavená Panna zpívá: Pyšné ssází s stolice a povyšuje pokorných. To se teď na Karnaválovi našlo, svržen jest s stolice pyšné mysli své a získal na svém předsevzetí, co Michal na sviních.“ I toto vše potvrzuje, že srovnání Rvačovského Massopustu s Labyrintem Komenského není nijak neoprávněné, a je jen dobře, že se autoři edice rozhodli zveřejnit právě toto dílo.

Autorem edičního zpracování je Dušan Šlosar, jazykovědec, a právě proto je edice poměrně neobvyklá. Většina komentáře je nikoliv rázu literárněhistorického (příspěvek Jaroslava Kolára je skutečně dosti stručný a o Rvačovském i jeho díle se dozvíme jen to nejzákladnější), nýbrž lingvistického. Toto omezení však zároveň nabízí další možnosti - místo obvyklého rozboru díla a často zbytečných úvah o jeho smyslu a významu je čtenáři nabídnuto malé poučení o humanistickém stylu (včetně gramatiky a slovní zásoby) i neobvykle vstřícné osvětlení ediční práce (např. srovnání faksimile s edičně upraveným textem). Také dvojí systém poznámek v samotném textu je šťastně vyřešen - původní marginální poznámky jsou značeny číslem a uváděny na konci kapitoly (pro recepci textu nejsou příliš podstatné, jedná se o odkazy na biblické knihy či shrnutí obsahu odstavce), poznámky vysvětlující dnes nepoužívaná slova či slovní tvary jsou označeny písmeny a nalezneme je dole na příslušné stránce.

Jakkoli je zřejmé, že podoba tohoto druhého typu poznámek je subjektivní, přesto bych si s některými konkrétními případy dovolila polemizovat: je např. nutné vysvětlovat slova „ožralých, zmámila, by, rekovství“ (vysvětlena jsou pomocí ekvivalentů „opilých, zbavila smyslů, kdyby, hrdinství“) apod.? Rovněž stylová příslušnost vysvětlovaného a vysvětlujícího není vždy dodržena (pokud by čtenář netušil, co jsou to „hampejsy“, dozví se, že se jedná o „noční kluby“). Naposled zaráží i drobná nedůslednost při uvádění ekvivalentů - např. slovo „summou“ je zprvu vysvětlováno při každém svém výskytu, poté se několikrát objeví bez poznámky a ke konci knihy je opět uváděn ekvivalent; a není to případ ojedinělý. Také je možné, že čtenář bude postrádat poznámky literárněhistorické a věcné, že se nespokojí jen s vysvětlením neznámých slov či slovních tvarů, ale bude se ptát na dobové narážky na místa, osoby a události.

Tuto záplavu kritiky však není potřeba brát nikterak vážně - je podmíněna především neobvyklým charakterem edice, jež je jinak mimořádně precizní a má mnohé přednosti, které primárně literárněhistorické edice postrádají. Čtenáři se tak do rukou dostávají hned dva unikáty zároveň - kniha výjimečná svým edičním zpracováním a pak především pozoruhodné literární dílo.