Radovan Charvát

„Toto tajné, nerozluštitelné písmo, jež vynašel samotný autor a užíval je ve 20. letech a později v počátcích svého duševního onemocnění, je nejspíš třeba vykládat jako nesmělý pokus ztratit se z očí veřejnosti, jako kaligraficky okouzlující prostředek, jak před ní skrýt vlastní myšlenky.“

Existuje tu možnost, jež se může civilizovaného člověka zmocnit a on zmírní své postoje, a tak bych rád konstatoval, že tuto stať, byť možná krátkou, malou a útlou, přece však zatoulavší se případně až do oblastí vědění, píšu oblečen takříkajíc v nedělním, či snad ve větším souladu se skutečností ve společenském obleku.

Léto, o kterém chci vyprávět, a o všem, co bylo předtím a potom, skončilo před deseti roky, a i když jsem si myslel, že jsem na leccos zapomněl, mohu své vzpomínce důvěřovat. Dlouho jsem pak u toho domu u řeky, který si tak spojuju s Danielem a několika tehdejšími týdny, nebyl, jako by ten svět venku už vůbec neexistoval.

„Minulý týden otrávila jedna žena v Simmeringu své­ho manžela. Namíchala mu do ranní kávy dávku cyan­káli, která by stačila na deset býků. Říká se, že muž ji dlouhá léta týral a utlačoval, až se rozhodla podnik­nout něco na svou obranu. Ať už to bylo jakkoli, celá záležitost se dala vyřešit méně drasticky, kdyby se ta ubožačka včas naučila zacházet se svými city.“

Pojmem „deník“ označuje Max Frisch od čtyřicátých let literární formu, která se od běžné představy podstatně liší. Míněna je přísně propojená kompozice esejistických a narativních textů, jejichž vzájemný vztah vytváří jakési pletivo opakovaně se vracejících témat a motivů.

Skici ke třetímu deníku Maxe Frische (1911–1991) jsou výmluvným svědectvím posledních let tohoto švýcarského autora. O jejich nečekané vydání se v roce 2010 zasloužila až spisovatelova nadace v Curychu, neboť Frisch sám nezanechal ve své pozůstalosti žádné pokyny k textu, který měl sice na první pohled definitivní podobu, ale nikdy jím nebyl k vydání autorizován.

Sled příběhů, vzpomínek a asociací vyvolaných poutí po východoanglickém pobřeží počátkem 90. let minulého století se postupně rozrůstá v úchvatné předivo úvah na téma pomíjivosti, zániku a dlouhého stínu minulosti, jež nepřestává ovlivňovat náš život. Autorova zpráva o pěším putování krajinou někdejších honosných a dnes upadajících panských sídel, prosperujících přístavů a letovisek a s ní spojená evokace řady historických postav a událostí, je svérázným zamyšlením na téma tragické povahy dějin.

Když mi na mou obvyklou otázku v telefonu: A JAK SE TI VEDE? nejprve s pousmáním odpověděl ZATÍM TO JEŠTĚ JDE, a pak suše dodal: MÁM RAKOVINU, sešli jsme se v Curychu na večeři.(To bylo v prosinci.) Ví to tři dny. Zdá se mi, že se drží a je při síle, muž, který pořád rád žije. Ale lékařský nález je jasný a beznadějný. Půl roku? Čtvrt roku? Je přesně informován, jak dalece jeho rakovina (měchýře) pokročila, a taky mu je jasné, že operaci odmítne. Je to jeho rozhodnutí.

Před svou rodinou a tedy před svými trýzniteli jsem prchl do zákoutí věže a potmě, abych proti sobě nepopudil mračna komárů, jsem si z knihovny vzal knihu, která, jak se po několika přečtených větách ukázalo, byla od Montaigne, jenž mi mnohé osvětlil a s nímž jsem vnitřně spřízněn jako s nikým jiným.

Dnes tu máme zase jednou takovou hrozivou historku a mnozí budou možná hned zpočátku ohrnovat nos, řeknou, že něco takového už do dnešní doby nepatří, nebo že se to mohlo odehrát nanejvýš v nějakém zapadlém koutě Východního Fríska, kde mají někteří lidé druhou tvář a člověk tam zaslechne leccos z předpovědi temných událostí. Ale tenhle příběh, který se udál v naší zemi, je pravdivý, hořce pravdivý...

Ze všeho nejdřív jsem seběhl zase dolů; taky měsíc zabloudil na dvůr a mrzutě se přehraboval v harampádí. Večer krátce před osmou byla většina zase zpátky: obyvatel 1500; jen zemědělství; průmysl žádný. „Ale přece,“ prohlásil jeden mladík poťouchle: „nahoře, u kostela: sladovna s deseti muži.“ „Na vinicích platí mizerně: dvě marky denně a ‚haustruňk‛ zdarma.“ –? – Pokrčení rameny: „Asi voda, a v ní slza vína.“ „Dvě marky!“ a sál jako by ještě víc potemněl.

První překlad a vydání významného německého autora – expresionisty Arna Schmidta (1914–1979) v češtině.

„Poslyš, už ho mám,“ zašeptal Reiting. „Koho?“ „Toho zlodějíčka, co nám vykrádá skříňky.“ Törlesse se zmocnila zvědavost.

Prvotina Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse vyšla roku 1906 v nakladatelství Wiener Verlag.

Morgensternova báseň s názvem Dva kořeny je součástí sbírky Šibeniční písně a o její překlad se kromě Josefa Hiršala a Egona Bondyho pokoušeli například také Vladimír Holan nebo Josef Brukner.

O jedné z nejznámějších Morgensternových básní, groteskní baladě Tři zajíci, se traduje, že je vlastním výkladem autorovy poetiky.

Dílo Christiana Morgensterna, dodnes velmi ceněného básníka, mělo mnoho podob a bylo do určité míry i projevem převládající poetiky v době kolem přelomu století, výrazem zčásti módních filozoficko-religiózních proudů a v neposlední řadě i odrazem úbytku básníkových fyzických sil, způsobených zákeřnou nemocí.

Básník a filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (1930–2007), po několik desetiletí známý jako živá legenda českého undergroundu, patřil ještě ke generaci, pro niž byla jistá znalost němčiny samozřejmostí.

Báseň Christiana Morgensterna KOŠILELA byla převáděna do češtiny mnohokrát. Hojnost překladů této básně lze snadno vysvětlit. Slouží už drahně let jako osvědčený cvičný text k ozřejmění jazykové logiky a funkčnosti neologismu, jak tvrdí Josef Brukner v komentáři ke Košilele v knize Morgenstern v Čechách.

Německý básník, novinář, redaktor a překladatel Henrika Ibsena Christian Otto Josef Wolfgang Morgenstern (1871–1914) je považován za zakladatele německé nonsensové poezie.

Přirozeně Valerie druhý den ráno nestíhala. Hlava ji nebolela, protože Leon měl vždycky vynikající víno. Ale přesto spala špatně, ve snu ji strašilo těch 4000 franků, jednou měla dojem, že zvoní telefon, a polekala se. Navíc se jí nespalo dobře ani po nejlepším víně, když ho vypila víc než půl láhve.

Starý muž s bílými broskvemi a kyticí rudých kručinek běžel za ženou, která se belhala ke vchodu metra stanice Termini a měla v průhledné igelitce mezi čerstvou zeleninou zastrčené Cronaca vera, podal jí květiny...

Rakouský spisovatel Josef Winkler (1953) ví, že musí být otevřený až nestoudný a psát o tom, co v něm skutečně je: a to jsou především reflexe narušeného dětství na korutanském katolickém venkově a jeho ubíjejícího paternalismu, a posedlost smrtí...

Hilaryho parádním kouskem byla bezpochyby bitva u Slavkova. Zeširoka nám popsal terén, silnici vedoucí na východ od Brna do Olomouce, moravskou vrchovinu po její levé straně, Pratecké návrší po pravé, zvláštní kuželovitý vrch připomínající starším Napoleonovým vojákům egyptské pyramidy, vesnice Blažovice, Sokolnice a Kobylnice, nedalekou oboru a bažantnici...

Sebald byl nejpozději od svých velkých prozaických děl Saturnovy prstence a Austerlitz považován za jednoho ze zásadních tvůrců literárního obrazu katastrof dvacátého století a za mistra v umění líčit osudové události jako velké divadlo – jako synopsi historie, jak sám říkal. Vytrácející se paměť a zničená příroda, ztráta domova a omyl nazývaný pokrok...

Člověk se tu naučí velmi málo, chybějí učitelé, a my chlapci z ústavu Benjamenta to nikam nepřivedeme, to jest bude z nás v pozdějším životě jen něco velmi nepatrného a podřízeného.

Tento malý román-deník zůstal od okamžiku svého vydání pro většinu čtenářů jedním z nejpodivuhodnějších příběhů podivuhodného spisovatele – zarážejícím i fascinujícím, zádumčivým i půvabným, nelíčeným i umělecky vypjatým.

Když jsem shlížel na piazza Minerva, náhle jsem uviděl ve vzpomínce sama sebe, jak vyprávím Gambettimu o snu, v němž jsem byl s Eisenbergem, svým přítelem ze studií, s Marií a se Zacchim v jednom z postranních výběžků Gröndnerského údolí. Ten sen, řekl jsem Gambettimu, se mi zdál...

V prosinci 1964 je Thomasi Bernhardovi udělena literární cena města Brém za román Frost (Mráz, 1963), dotovaná 10 000,- DM. Počátkem ledna Bernhard kupuje za tyto peníze starý dvorec v hornorakouském Ohlsdorfu...

Herta Bernhardová raději s hanbou odešla na podzim roku 1930 z Henndorfu u Salcburku až do holandského Heerlenu, do klášterního domova "Vroedvrouwenschool" pro svobodné matky, aby uchránila rodinu před ostudou - v únoru porodila nemanželské dítě...

V říjnu roku 1948, když sedmnáctiletý Thomas Bernhard pracoval jako příručí v obchodě, se nachladil. Přechodil chřipku, ale již v prosinci se u něho projevil zánět poplicnice s výpotkem. V té době onemocněl také dědeček, spisovatel Johannes Freumbichler. Brzy však odvezli Bernharda v bezvědomí do Zemské nemocnice v Salcburku, pouhé dva dny po dědečkovi. Tím začal jeho několikaletý pobyt v nemocnicích a sanatoriích...

Příchod knihy na trh znamenal událost: pomalost jako životní styl, výzva rychlé a slepé honbě za prožitky, hozená rukavice dnešní hektické, po rychlosti toužící a na rychlosti závislé době. Ve vyprávění se pohyb stává ovladatelný, tempo ustává, pohled strne, řeč se zastaví. Člověk vnímá jen to, co je schopen...

Koncem letošního jara se téměř všechny německé deníky a další význačná periodika ve svých literárních přílohách a rozhlas a televize v literárně-kritických pořadech zabývaly posledním a mezitím ve frankfurtském nakladatelství Suhrkamp publikovaným románem významného žijícího německého prozaika Martina Walsera Smrt kritika.

Mezitím se u Gebharda Loserů zastavil pan Brugger. Přišel od kulatého stolu, jako vždycky v zeleném obleku. Z úst vyndal párátko - Johann věděl od Adolfa, že jeho otec má párátko ze slonoviny -, položil Gebhardovi Loserů ruku na rameno a řekl: Gebharde, zítra večer je v Bodolzi u Köberleho shromáždění, přijdeš taky a budeš mluvit.

Johnu Franklinovi už bylo deset let a stále byl tak pomalý, že nedokázal chytit míč. Držel ostatním šňůru. Šňůra dosáhla z nejnižšího místa stromu až k jeho natažené ruce. Držel ji stejně dobře jako strom, ruka mu před koncem hry neklesla.

V oddělení rukopisů Saské zemské knihovny v Drážďanech jsou uloženy sešity kvartového formátu a v nich je drobným, téměř nečitelným písmem zachycen životní příběh romanisty a židovského profesora Victora Klemperera, který díky své árijské ženě Evě přežil v Drážďanech léta nacismu a válku.

14. října, pondělí. Sebral jsem veškeré síly a přestál 9. 10. bez většího rozčilení. Večer v "pivnici" nádražní restaurace "Monopol" jsme si objednali krupicový pudink, jako přídavek a k oslavě narozenin - lístky na 50 gramů chleba.

Pesimista Chargaff pochyboval o smyslu odkrývání tajemství přírody způsobem, jakým se to dnes děje.