Erwina Chargaffa, významného amerického biochemika a autora řady knih o budoucnosti lidstva, které podle jeho názoru na své cestě za poznáním bloudí a tápe, by bylo možné nazvat cizincem na Zemi. Z oken svého bytu v New Yorku, obklopen tisíci knihami nakupenými od podlahy až ke stropu ve všech pěti pokojích a kuchyni, rád pozoroval běhající postavy v Ústředním parku a myslel na to, zda by tito lidé porozuměli Montaigneovi, kdyby si k běhu pouštěli jeho Eseje. Už dávno do parku sám nemohl. Sehnutý a o holi pohyboval se po bytě jako ztělesnění pokory, již celý život obhajoval, rozmlouvaje se svými oblíbenci Juvenalem, Swiftem a Kierkegaardem, přirozeně v jejich jazyce. Je podivná hříčka osudu, že právě tento vášnivý obhájce přírody musel dožívat v New Yorku. Ale Chargaff nebyl z těch, kteří by se jen tak něčeho zalekli. Když musel jeden z prvních vědců, kteří se úspěšně zabývali strukturou DNA, odejít do penze, začal bojovat slovem a "krásný nový svět", který nejdříve pomáhal budovat, zasahoval na nejcitlivějších místech. Chargaff, vynikající stylistik a esejista, ironik a autor velmi kritických, nikoli však destruktivních komentářů, se v posledních třiceti letech neúnavně a důrazně vyslovoval proti novodobým prohřeškům vědy vůči přírodě. Věřil v neopakovatelnost lidského individua, v krásu jazyka, v lidského ducha. Nespokojoval se pouhou kritikou, ale ukazoval i možnost nápravy, pozitivní protipól. Byl zaníceným etymologem, věřícím v přesnost vyjadřování. Napsal řadu knih (Herakleův oheň, Vážné otázky, Odpor k historii lidstva, Ubohá Amerika... a další, vycházející převážně ve stuttgartském nakladatelství Klett-Cotta). Sám sebe považoval za "volajícího na poušti". Svá volání sepsal do 31 vynikajících esejů, v nichž se zabývá pojmy jako amatéři, dekadence, demokracie, holocaust nebo masová média, zamýšlí se rovněž nad hudbou, nad pojmem krásy nebo klasiky. Spojuje přitom jazyková, estetická a světonázorová pozorování - výsledkem je nenáročná, vtipná četba plná humoru, již je však třeba chápat jako lék, jehož se užívá po kapkách.

"Ve většině zemí se stala ze zavedených náboženství jen bezobsažná, pseudoléčivá dogmata, klamné opium národů, žádajících stále silnější drogy."
Chargaff: Vážné otázky

Jeho nesmlouvavé postoje se záhy rozlétly po celém světě. Chargaff vystupoval proti oživování zmrazených embryí, roztrpčit ho dokázala smrt bezdomovce, pro sebemenší nespravedlnost vytáhl okamžitě do boje a jeho rozohněná slova nezřídka připomínala Lutherova kázání, v nichž se slovní hříčky mísily se silnými slovy. Chargaffovu temperamentnímu stylu, spojujícímu cit a tvrdá slova odsouzení a obsahující skepsi a údiv, myšlenkové bohatství a sarkasmus, bylo jen stěží odolat. Napadal a vysmíval se koryfejům a expertům, zastával se těch, jimiž ostatní pohrdali a kteří potřebovali pomoc. Proti prohlášení Davida Humea, že nelze věřit ve věčný život, protože pak by logicky každý podomek, který se už v deset hodin dopoledne opije ginem, musel žít věčně, vystoupil s tvrzením, že "každé individuum, jež vpluje do víru života, vzniká ve vesmírné pavučině bytí a účastní se pohybu, jenž nesmí nikdy ustat".

Přestože Chargaff hluboce vyznával osvícenství 18. století a jako student se mnohému naučil ve Vídni u Karla Krause, byl tento rodák z rumunských Černovic na Bukovině celou svou bytostí jedním z posledních mystiků, kteří přírodu nezkoumali proto, aby ji postupně rozložili, nýbrž aby ji pozorovali v jejím tajuplném působení. S křesťanstvím sdílel tento židovský myslitel myšlenku, že první budou posledními a poslední prvními. "Cožpak velké corpus mysticum světa," ptá se Chargaff v knize 'Herakleův oheň', "neobsahuje všechno, co kdy člověk pocítil nebo nač myslel, čím trpěl nebo co překonal, co stvořil či zapomněl, v psané či jiné formě, to, co nás potkalo nebo zničilo?"

"Jsou opravdu všichni mrtví, Zeus a Héra, Apollón a Athéna, Artemis a Hermés, Afrodita, Deméter a všichni ostatní bohové a bohyně a jejich nekonečný doprovod, jsou všichni skutečně mrtví? Náboženství neumírají, jen se jakoby rozplývají a zdá se, že jsou zapomenuta. Ale já si myslím, že na tomto světě se nemůže nic ztratit, nic, co kdy oslovilo nějakou duši."
Chargaff: Vyhlídka z 13. patra

Přehodnocení všech hodnot měl Chargaff jako Nietzscheho čtenář v krvi. Přestože ctil a uznával přírodu, k níž jako chemik slov počítal i mateřský jazyk, nescházel mu pronikavý pohled roentgenového paprsku, jímž uměl rozpoznat to, co leží pod povrchem našich životů. Otevřeně hovořil o mlhavé nejistotě a nejasnosti, "v níž je nám prokletím žít". V kázni spatřoval nepominutelnou pomoc na cestě k "nádherným tajemstvím přírody". Jeho heslem byla jasnost, prostupující všemi jejími póry. Jeho plamenný duch žil v přesvědčení, že tomu, kdo neúnavně bojuje, ukáže příroda přivrácenou tvář a nabídne mu nesčetně možností, vedoucích k novým objevům.

Naději na zvrat poměrů čerpal u lidí, jejichž konání je odrazem zdravého lidského rozumu, u diletantů: "Pokud je ještě možné zachránit svět, pak jedině s pomocí amatérů." Obdivoval vzpurnou a nepoddajnu Antigonu, jež mu byla ze všech postav antiky nejbližší, její důstojnost a morální odhodlání, s níž činila rozhodnutí bez ohledu na následky. Ve svém odhadu dalšího směřování přírodovědy se Chargaff sám ocitl na kraji propasti, kde na druhé straně "běhají sem a tam a zase zpět jako bez ducha nesčetné malé postavičky". Přijal tento osud a naslouchal jen sám sobě.

"Dostanou-li Američané nějaký nápad, okamžitě se z něj stane lepkavý, všem srozumitelný slogan, který ulpí na všem, čeho se dotkne."
Chargaff: Vyhlídka z 13. patra

Nepopíral, že přečtení genomu je velkolepý výkon. Ale upozorňoval, že jej nelze přeceňovat. Příliš hlasité vytrubování mu připomínalo dobu po objevení atomové energie, kdy podle mnohých nastal "zlatý věk lidstva". Jenže přišla Hirošima a přišel Černobyl: "Nejprve pracovali géniové, potom zlovolní gnómové." Rozštěpením atomu lidstvo poprvé podle jeho názoru překročilo "kritickou hranici". Podruhé se tak nepochybně stane při manipulaci s lidským genem, přičemž zásah do buňky považuje Chargaff za ještě mnohem nebezpečnější, neboť časovou dimenzi biologické manipulace nelze odhadnout. A co ho velmi znepokojuje: hektika, s níž se novodobí "vědci" snaží nehotové výsledky své ukvapené činnosti ihned prodat. "Když jsme ve 40. a 50. letech zkoumali deoxyribonukleovou kyselinu, naším prvním a jediným příkazem byla přesnost a trpělivost. Z vědy se dnes stává zvrácená honba za ziskem a výnosnými patenty. Vědec pracuje sice z prostředků státu, ale jakmile učiní objev, běží na patentový úřad, aby vydělal miliony. To je hanebné."

"Amerikanizace zeměkoule postoupila už tak daleko, že není snadné nalézt někde kontrasty. Opak Ameriky jako by se ze světa úplně vytratil."
Chargaff: Ubohá Amerika

Pesimista Chargaff pochyboval o smyslu odkrývání tajemství přírody způsobem, jakým se to dnes děje. Člověk býval možná šťastnější, tvrdil, když byl obklopen tajemstvími jako je narození nebo smrt, život a život po smrti, byla to pro něj mlha, neproniknutelná oblaka. Dnes se o tom dočítá všude, v novinách, na live.dot.com, kde ho napadne, a ze všeho se stal obchod. Novodobá demokracie plná zločinů a korupce, dusící se pod tíhou technické dokonalosti, chce spravovat svět, jemuž bohužel schází patos.