Svět nového Keretova povídkového souboru je snad méně fantaskní a surreálný, než jsme byli zvyklí u jeho starších textů. Z nich máme v českém překladu několik samostatných povídek, povídkové soubory Létající Santini (G plus G, 2005, 2014) a Najednou někdo klepe na dveře (G plus G, 2014) a autobiografickou knihu Sedm dobrých let (G plus G, 2015). S novou knihou má český čtenář po delší době opět možnost vstoupit do krajiny, kde se objevují andělé a lidé se mění v králíky. Zároveň se ale až mrazivě ukazuje, jak aktuální Keret dokáže být. V dystopické povídce Polární ještěrka do Trumpovy armády v blízké budoucnosti rukují dětští vojáci a kromě toho, že sbírají Digimony a bonusová herní vejce, také bojují a skutečně umírají v kulisách našeho velmi reálného světa: „K jednotce 14+ jsem narukoval jenom kvůli Summer. Vždycky stála při mně: jako kamarádka, starší sestra, ochránkyně a máma v jedné osobě. Oběma nám bylo jasné, že pokud se mi na frontě něco špatného stane, tak všechno, co se mi podařilo během služby našetřit a posbírat, bude její. Ale dneska ráno, cestou z nemocnice na základnu, jsem změnil svou poslední vůli, takže pokud zítra šlápnu na minu v uličkách Kyjeva nebo si mě na mušku vezme ostřelovač v centru Homsu, všechno připadne seržantu Bakerovi.“

Povídku Polární ještěrka vydal Etgar Keret jako první, a to dva roky před celým souborem, anglicky (BuzzFeed News, 2016). Druhou vlaštovkou pak byla povídka Tak už leť, která vyšla jako Fly already (The New Yorker, 2017). Rok poté už vychází celý soubor hebrejsky jako Porucha na kraji galaxie (Takala bi-kce ha-galaksia, Kinneret – Zmora Bitan, 2018). Pro anglickojazyčný literární trh se však sbírka povídek v názvu opět vrátila ke zmiňovanému textu Fly already (Granta, 2019). Dvojí pojmenování knihy se odrazilo i ve dvojím názvu na česko-slovenském literárním trhu. Zatímco slovenští překladatelé Michal Vlk a Silvia Singerová se přiklonili k názvu povídkového souboru (Porucha na kraji galaxie, Artforum, 2021), české překladatelky Tereza Černá a Magdalena Jehličková daly přednost anglickému titulu.

Pozoruhodné v této souvislosti je, že v hebrejské knize povídku Tak už leť najdeme pod názvem Al taase et ze!, „Nedělejte to!“. Vypráví ji otec, který jde po ulici se svým malým synem. Na střeše jednoho z domů stojí člověk, který chce skočit. Zatímco chlapec v něm vidí superhrdinu a povzbuzuje ho, aby už konečně vzlétl, otec křičí, ať to nedělá. V hebrejské verzi se tedy v názvu povídky zrcadlí spíš otcova perspektiva, avšak anglická a česká verze upřednostňují pohled dítěte – a zdůrazňují tak touhu po dobrodružství či kouzlu, po světě, kde pravidla hry nejsou omezena fyzikou ani biologií.

Keret už v rozhovorech o předposledním povídkovém souboru Najednou někdo klepe na dveře přiznával, že dřív psal z dětského úhlu pohledu, protože se sám cítil dítětem, ale poté co se stal otcem, se dítě stalo „tím druhým“. V knize Tak už leť o této jeho proměně již není pochyb – autor ani vypravěč už nevidí očima dítěte, žijícího na hranici reálného a fantazijního světa, v němž na ulici potkáváme postavy s nadpřirozenými schopnosti.

Hebrejská i anglická verze knihy zaznamenaly ohlas jak v Izraeli (Sapirova cena, 2018), tak v zahraničí (National Jewish Book Award, 2019). Zdá se však, že přijetí povídek na domácí půdě bylo o poznání chladnější než ve světě.

Yoni Livneh v recenzi pro Ynet (9. 6. 2018) si vedle opatrné chvály („v porovnání s Někdo klepe na dveře je to lepší kniha“) povzdechl nad rutinou, s jakou Keret pracuje se svým charakteristickým existenciálním smutkem. Jako nejlepší hodnotí Pineapple Crush, poslední a nejdelší ze všech povídek, v jejímž středu stojí romantický platonický vztah životního ztroskotance, mladého vychovatele v družině, a starší bohatší právničky – dvou lidí, kteří se pravidelně večer dělí o jointa a pozorují západ slunce z telavivské pláže. Trefné je Livneho přirovnání Keretova pop-artového stylu k nostalgické, poněkud pubertálně zastydlé hře na gameboyi, jejž autor dokáže odložit jen v několika málo povídkách, včetně zmiňované poslední.

David Rosenthal, redaktor zpravodajského portálu internetové společnosti Walla! (2. 7. 2018), kritizuje Kereta za šablonovitost a průměrnost, vadí mu, že se autor opakuje a omílá vyzkoušený tvůrčí koncept. Už po vydání knihy Najednou někdo klepe na dveře v roce 2010 se podle něj zdálo, že Keret nejspíš přestává psát povídky, že v tomto žánru už nemá co nabídnout. Ale je jako rocková hvězda, která nemůže odejít, protože věrné publikum chce další koncert, show se staršími hity a trochou něčeho nového.

Český čtenář ale bude zřejmě ke Keretovi shovívavější než izraelská literární kritika. Jeho imaginativní Izrael je pro nás stále dostatečně lákavý a objevný, a tak souzníme spíše s recenzí v The Guardian (14. 9. 2019), kde Matt Rowland Hill vítá v nové autorově knize prvky, které jsou konstantou jeho krátkých textů: morbidní humor, ironický pohled na rodinný život a umění klást vedle sebe hluboká, až existenciální témata a všední život. Hill se špetkou nadsázky shrnuje: „Kdyby se Kafka znovu narodil jako humorista v Tel Avivu, jeho dílo by vypadalo nějak takhle.“ Paralela s Kafkou asi napadne všechny, kteří četli alespoň Proměnu – vždyť poslední povídka Keretova souboru celou sérií takovýchto proměn začíná. Vlastně celým povídkovým souborem má Keret ke Kafkovi zřejmě blíž než kdykoli dříve.

V jednom z nejposlouchanějším podcastu o izraelské literatuře, nazvaném Under cover, si o knize povídali s autorem literární kritici Maja Sela a Juval Avivi. Spisovatel v rozhovoru prozradil metodu, která dala jméno hebrejské verzi knihy. Keret ji údajně používá k překonání každodenních drobných životních obtíží: pohled z druhého konce galaxie na Zemi a na vlastní já s jeho rodinnými či finančními problémy je díky této metodě vlastně úlevný.

Pohled z vesmíru relativizuje nejen malicherné starosti jedinců, ale i bolestná témata dějin. Holocaust do Keretových povídek vstupoval vždy provokativně, možná i cynicky, a stejně je tomu i v Poruše na kraji galaxie. Tato „povídka v mailech“ prostupuje celou knihou, jednotlivé dopisy jsou vřazeny mezi ostatní povídky souboru. Vystupuje v ní jedna z typických keretovských postav – člověk z tzv. druhé generace, tedy potomek těch, co přežili šoa. (Autor k ní sám patří, je synem přeživších šoa.) Michael Varšavský se v povídce tvrdošíjně snaží získat pro svou matku přístup do únikové místnosti, nazvané Porucha na kraji galaxie, a to na Den připomínání obětí šoa, kdy je však místnost podle městské vyhlášky zavřena. Neodbytný, až stereotypně asertivní Michael Varšavský nakonec dosáhne svého, avšak poslední zpráva dává nečekanou perspektivu celé předchozí absurdní komunikaci, která se jakoby mimoděk dotýká i sionismu a hierarchizace izraelské společnosti.

Když za povídkový soubor Tak už leť získal Keret zmiňovanou Sapirovu cenu, projevil neotřelým způsobem svůj vztah k dědictví předchozích generací. Se Sapirovou cenou se totiž pojí peněžní obnos, který je určen k financování překladu daného díla do kteréhokoli jazyka – a Keret si jako první v historii této literární ceny vybral jidiš. A skutečně, v roce 2019 vyšla kniha jako Šterung ojfn rand fun der galaksie (Beit Leyvik). Na první pohled by se mohlo zdát, že jidiš zvolil Keret tak trochu z nouze, vždyť kniha už vyšla ve více než 20 světových jazycích. V rozhovoru pro izraelský ekonomický deník Kalkalist (22. 1. 2020) však Keret vysvětluje, že nejprve zavrhl první nápad nechat oceněnou knihu přeložit do švédštiny nebo japonštiny, které jsou na překlad extrémně finančně náročné, a zvolil si jidiš, jazyk, kterým mluvili jeho tatínek a maminka, a překlad tak pořídil jako poctu svým zesnulým rodičům. A také proto, že „v jidiš to je legračnější“. A do třetice, vydat knihu v jidiš přece zní jako něco, co by se mohlo stát některému z jeho hrdinů.

Ano, izraelští recenzenti mají pravdu, když naznačují, že je Keret ve své poslední knize občas i trochu nudný. Že stále potkáváme téhož smutného klauna v cirkuse, kde se z děla vystřelují lidé a kde nejméně ve dvou povídkách narazíme na bezradného spisovatele, kterému v příběhu pořád něco skřípe nebo po kterém stále někdo něco chce. Ale právě to je na autorovi textů a jeho vypravěčských alter egách sympatické: i když je nudný, je nudný tak nějak sebevědomě a upřímně, nesnaží se prvoplánově zalíbit, píše si po svém, ve svém tempu a bez valného ohledu na čtenáře. S nadhledem zaznamenává poruchy na kraji galaxie, narušené vztahy dětí a rodičů, vymýšlí si, jak by vypadal klon Adolfa Hitlera, a představuje si, jak si zlatá rybka v noci půjčuje něčí bačkory. Keretovi zůstal rošťácký úsměv a sveřepost, se kterou spojuje izraelskou realitu a mimozemské civilizace s biblickými příběhy a traumaty úzce židovskými i všelidskými.