Norský novinář a spisovatel Lars Mytting (*1968) se po spíše lokálním úspěchu svých prvních románů proslavil knihou o dřevě s prostým názvem Dřevo, které se jen v jeho rodném Norsku prodalo přes 200 000 výtisků a úspěchy měla i v mnoha dalších zemích, kde se vcelku trefila do vlny zájmu o vše související se skandinávským životním stylem (jen si vzpomeňte na všelijaké ty hygge, lykke, lagom a sisu). Dozvědět se „vše o tom, jak dřevo sekat, skladovat a sušit – a o duši palivového dřeva“ měli v roce 2015 možnost i čeští čtenáři. Autor se dle svých slov bál toho, že už navždy zůstane zaškatulkován jako „ten, co píše o dřevě“, ačkoli sám prý k tomuto materiálu žádný hlubší vztah neměl a nápad na knihu vzešel ze strany jeho nakladatele. Pravdou ovšem zůstává, že i v Myttingově dalším titulu z roku 2014 sehrálo dřevo důležitou roli, čímž autor svou pověst spíše posílil, než že by se proti ní vymezil. Význam dřeva pro děj podtrhuje i titul českého překladu Šestnáct stromů na Sommě (zjevně inspirovaný titulem překladu anglického), originální název Svøm med dem som drukner (Plav s těmi, kdo se topí) souvislost s dřevem explicitně nenaznačuje. Pro zajímavost lze zmínit, že pro změnu původního názvu se rozhodl rovněž vydavatel v Německu, kde román vyšel pod názvem Die Birken wissen’s noch („Břízy to ještě vědí“).

Myttingův román nese na obálce označení „historický romantický thriller“, což může znít jako podivná kombinace, ale po přečtení je nutné dát této charakteristice za pravdu. Zpočátku se zdá, že půjde o příběh osamělého muže z venkova, jakých známe z tvorby severských spisovatelů mnoho, ale posléze zjišťujeme, že Edvard Hirifjell sice vyrůstal na vzdáleném statku jen se svými prarodiči, spletité osudy jeho rodiny nicméně v mnohém odrážely velké evropské dějiny 20. století. Čtenář Edvarda poznává již jako dvacetiletého mladíka, jemuž právě zemřel poslední žijící příbuzný, dědeček Sverre. Dětství Edvard odhaluje jen formou krátkých vzpomínek, které naznačují, že dědeček před ním mnohé skrýval. Pátrání Edvarda zavede na Shetlandské ostrovy i do severní Francie, cestování a poznávání nových míst na něj ale nemá formující vliv, v hloubi duše stále zůstává selským synkem, který ani při odhalování nečekaných tajemství stovky kilometrů od domova nepřestává myslet na lány brambor a možnou hrozbu plísně. Poněkud neočekávaně, byť v rámci děje knihy celkem logicky, je Edvard schopen se dohovořit anglicky i francouzsky, přesto mu cesta do zahraničí připraví nejeden šok, zejména obvyklý anglický důraz na staré tradice jej zaskočí a čtenáře pobaví, aniž by ovšem dotyčné pasáže sklouzávaly k parodii. Shetlandy, kde se odehrává důležitá část díla, Edvarda překvapí svými stále silnými vazbami na Norsko a staroseverskou kulturu.

Láska, rodinná tajemství a stromy na březích Sommy

Oprávněné je i označení románu přízviskem „romantický“, ale není nutné se obávat zdlouhavých pasáží věnovaných bouřlivým citům. Během pátrání se Edvard mimoděk ocitne i ve středu milostného trojúhelníku a nutnost volby mezi dvěma ženami jej provází po velkou část děje, přičemž k tomuto motivu a jeho nejednoznačnému vyřešení se kriticky vyjádřili i někteří severští recenzenti. („Pokud bych měl mít nějakou výtku, platí úplně posledním stranám románu. Působí dojmem, jako by se Mytting nedokázal rozhodnout, jak by měl vypadat závěrečný finiš. Ale umělecký řezbář si asi vždy chce nechat něco, co může ještě vylepšit,“ vyjádřil se například recenzent švédského Aftonbladetu.) Romantický nádech mají i popisy krajiny v místech, která Edvard navštěvuje, a některé jeho další prožitky, neopakovatelný dojem v něm zanechávají vůně a chutě, jimž je vystaven při své vůbec první návštěvě indické restaurace právě na Shetlandských ostrovech.

Narážka švédského recenzenta na uměleckého řezbáře není samoúčelná. Při pátrání Edvard opakovaně naráží na postavu záhadami opřeného prastrýce Einara, se kterým ale dědeček již dávno přerušil veškeré styky. Einar se živil jako řezbář a zjevně dosáhl velkých úspěchů. Edvard poměrně záhy zjistí, že pro Einara hrálo významnou roli oněch v českém názvu zmíněných šestnáct stromů na březích severofrancouzské řeky Sommy, oplývajících specifickými vlastnostmi, které ale není vhodné v recenzi vyzradit. Již od dob první světové války, kdy se povodí Sommy stalo dějištěm jedné z nejnesmyslnějších bitev dějin, jejíž brutalitu autor zvládne na několika málo stránkách popsat výstižněji než jiní v celé knize, tyto stromy opakovaně zasahovaly do života Edvardovy rodiny, a to i velmi tragickým způsobem. Zde se opět dostává ke slovu dřevo a jeho podmanivá krása, kterou Mytting dokáže zachytit tak, aby i městského čtenáře nezačal nudit, ale zároveň mu před očima vykreslí působivou hru světel, stínů a vzorů.

Přijmout minulost

Myttingův román ale netvoří jen sled scén, v nichž Edvard poprvé v životě opouští rodnou hroudu a střídavě čelí nástrahám a lákadlům velkého světa a obdivuje zručnost svého prastrýce. Po léta střežené rodinné tajemství vyplývá postupně na povrch a i sebemenší detail může mít pro další kroky směřující k odhalení pravdy zásadní význam – v tom si Mytting nezadá s leckterým detektivkářem, třebaže ne všechny indicie a naznačené motivy jsou dotaženy do konce. Díky tomu se text stává i svého druhu intelektuálním cvičením, kdy čtenář nad stránkami uvažuje, co z popisovaných věcí a dějů jen dokresluje prostředí a co může být klíčovou nápovědou. Někdy se podaří směr dalšího vývoje pátrání předem odhadnout, zpravidla ale nikoli. V závěru odhalí Edvard nejenom záhadu spojenou s titulními stromy, ale rovněž zjistí i vlastní roli v tragickém osudu svých rodičů, před nímž ho dědeček chtěl po celý život chránit.

„Taková byla naše stále se opakující historie. Čekal jsem pravdu, ale našel jsem jen její popel. Stál jsem sám opodál, nedokázal jsem to plně pochopit, a tak ani soudit,“ konstatuje Edvard v jednom okamžiku a tento výrok nepochybně zasáhne i mnoho českých čtenářů, v jejichž rodinách zanechaly dramatické dějinné zvraty posledních zhruba sta let šrámy. Šestnáct stromů na Sommě ukazuje, že přijmout vlastní minulost nemusí být vždy snadné a vyslovit objektivní ortel nad někým, kdo žil ve zcela jiné, byť poměrně nedávné době a čelil výzvám, které si jen těžko dokážeme představit, je prakticky nemožné. To vše dokázal Mytting podat čtivou formou, aniž by navzdory detektivnímu motivu upřednostnil napětí jako hlavní rys textu. Mytting obratně manévruje mezi různými žánry, přesně v okamžiku, kdy by si čtenář mohl pomyslet, že napětí, romantiky či úvah začíná být příliš, změní téma a zaměří pozornost jinam. Nechybí ani scény humorné, ale ani drsné, popisující brutalitu války. To vše Mytting propojil s indiciemi a náznaky vedoucími k odhalení staré rodinné záhady a výsledkem je vskutku mimořádně čtivá kniha.