Veletrh Svět knihy navštívil v roce 2024 mezi mnoha jinými hosty i norský spisovatel Lars Mytting (nar. 1968), který v besedách se švédskou spisovatelkou Marií Hermanson a tuzemským autorem Daliborem Váchou diskutoval o nejrůznějších aspektech působících při psaní románů s historickou tematikou. Pozornost v debatách se zaměřila nejen na román Zvon v jezeře, vydaný v češtině těsně před začátkem veletrhu, ale i na starší a neméně působivou knihu Šestnáct stromů na Sommě. 

iLiteratura: Jak se vám líbí cizojazyčné názvy románu Šestnáct stromů na Sommě? Koneckonců ani titul českého překladu se nedrží původního názvu Svøm med dem som drukner, tedy zhruba Plav s těmi, kdo se topí, a třeba německý překlad nese pro změnu název Die Birken wissen’s noch (Břízy to ještě vědí). Proč se původní norský název v překladech neujal?
Lars Mytting: Myslím, že nakladatelé chtěli propojit knihu s jedním z nejosudovějších bojišť první světové války. Norský název v sobě navíc obsahuje imperativ, který se někdy překládá dosti složitě, kromě toho má v sobě určitou dvojznačnost, lze ho interpretovat oportunisticky, ale i jako snahu o záchranu tonoucího. Tuto dvojznačnost ale asi kromě švédštiny žádný další jazyk vystihnout nedokáže. Však i v norštině jsem měl Šestnáct stromů na Sommě jako jeden z pracovních názvů románu.

iLiteratura: Co vás vůbec přivedlo k zájmu asi o nejhorší evropské bojiště první světové války, když se Norsko této války neúčastnilo?
Lars Mytting: Původně jsem chtěl psát o druhé světové válce, ale během psaní jsem si uvědomil, že bych mohl přidat ještě jednu generaci, a tím jsem se dostal k první světové válce. Mým cílem nebylo psát válečný příběh, ale myslím, že všechny války vedou lidi k tomu, že dělají věci, které by normálně neudělali. To s sebou nese určité mechanismy a příležitosti, kterých se lidé chopí. Nejde jen o chování na bitevním poli, jde o to, jak se lidé chovají vůči sobě, když je válka kolem nich. Samozřejmě mi přišel zajímavý i ten aspekt, že Norsko se této války neúčastnilo a že šlo o válku v úplně jiných podmínkách, než jaké známe dnes, probíhala podle stejného vzoru, jaký se používal už někdy od dob válek napoleonských.

iLiteratura: Vy jste vyrůstal v oblasti Gudbrandsdalen, kde se odehrává román Zvon v jezeře, takže toto místo znáte velmi dobře. Jak je to ale s románem Šestnáct románů na Sommě, cestoval jste v rámci rešerší na Sommu nebo na Shetlandské ostrovy?
Lars Mytting: Shetlandské ostrovy jsem navštívil hned zezačátku práce na tomto románu v roce 2011. Zažil jsem tam nejhorší počasí za posledních pětadvacet let, skutečně jsem se bál. Nějakou dobu jsem se z ostrovů ani nemohl dostat, protože trajekty byly kvůli nepřízni počasí zrušené. Příběh jsem v té době ještě neměl zcela promyšlený, takže motivy záhadné fotografie ostrova nebo milostného příběhu mezi kadeřnicí a tesařem se zrodily přímo během mého pobytu tam. Když se na to dívám zpětně, je to asi nejromantičtější zkušenost, jakou jsem při psaní zažil. Úplně jiným zážitkem byla návštěva bojiště na Sommě. Jel jsem tam celkem třikrát, bylo pro mě důležité si ověřit, že se příběh skutečně mohl odehrát tak, jak jsem ho napsal. 

Pokaždé se snažím najít jiný příběh i styl vyprávění

iLiteratura: Když porovnám vaše dva do češtiny přeložené romány, tak se oba sice týkají historie, v obou hraje roli nějaké tajemství, ale přeci jen jsou úplně jiné, každý má úplně jinou výstavbu, strukturu, zápletku, vyvolává ve čtenáři jiné pocity. Jak vaši čtenáři akceptují takovéto žánrové a stylové skoky ve vaší tvorbě?
Lars Mytting: I mé předchozí romány, které do češtiny přeložené nejsou, se od sebe liší. Pokaždé se snažím najít jiný příběh, jiný styl vyprávění, čtenáře překvapit jinými triky. Kdybych to měl přirovnat k hudebním nástrojům, můj první román byla rocková kytara, Šestnáct stromů na Sommě piano, zatímco Zvon v jezeře a jeho pokračování, to je pomalá flétna. Cítil jsem touhu napsat knihu o místě, kde jsem vyrůstal, příběh jednoho místa, na rozdíl od Šestnácti stromů na Sommě, což je příběh o cestě ven do světa a návratu domů. 

iLiteratura: Ve vašich knihách, alespoň v těch přeložených do češtiny, je vždy přítomný silný motiv dřeva. Jedna kniha se dřevu přímo věnuje, ale i v Šestnácti stromech na Sommě hraje významnou roli vyřezávaná pažba pušky, ve Zvonu v jezeře jde o kostel, který je celý ze dřeva. Je takováto až fascinace dřevem vaše osobní vlastnost, nebo spíše je vlastní Norům obecně?
Lars Mytting: Vztah ke dřevu je něco vlastního všem Norům, ale je pravda, že můj dědeček byl truhlář a mnohé ze vzpomínek, které na něj mám, jsem do Šestnácti stromů na Sommě zakomponoval. Bez těchto osobních zkušeností by se ta kniha napsat nedala. Zvon v jezeře naopak by mohl napsat i Nor, který přímo v rodině žádného truhláře nebo tesaře neměl. Dřevo je pro nás Nory esenciální. Když se podívám kolem sebe v Praze nebo na jiných místech, vidím budovy, které jsou staré tisíc nebo i dva tisíce let. V Norsku je dost obtížné najít budovu starou alespoň dvě stě let, protože většina budov se stavěla ze dřeva. A to prostě nevydrží. I proto jsem knihu Zvon v jezeře věnoval jednomu z těchto dochovaných sloupových kostelů (pozn. red. norsky stavkirke), které nás mohou vizuálně propojit s minulostí. Vycházel jsem přitom z reálných událostí. Tři nebo čtyři farnosti v Norsku skutečně na konci 19. století prodaly své kostely, tři byly přesunuty na jiné místo v Norsku, ale jeden byl prodán do Slezska, do dnes polského Karpacze, což ani není daleko od Prahy. Norové v té době trpěli chudobou a hladem, v takové situaci se lidé snadno dopustí chyb, které nelze napravit.

iLiteratura: V jednom rozhovoru jste řekl, že hlavní ženská postava románu Zvon v jezeře Astrid „ztělesňuje Norsko, které se mění a stává moderním národem“. Jak jste to myslel?
Lars Mytting: Myslím, že Astrid nejlépe vystihuje věta „za každým malým krůčkem, jimiž se svět posunuje vpřed, jsou lidé, kteří jsou puzeni razit cestu. Někteří z nich ale musí padnout a tentokrát to byla Astrid Hekne.“ Bylo pro mě těžké se rozhodnout, jak dějovou linku s Astrid zakončit. Bylo by samozřejmě jednoduché mít happy end, bylo by to takové tradiční a klasické řešení, ale neodpovídalo by tomu, v jakých podmínkách v té době ženy žily. Dramatický konec, pro který jsem se nakonec rozhodl, ovšem mnozí čtenáři nepřijali. Ještě mnoho let po vydání norského originálu mi ho lidé na autorských čteních a podobných akcích vyčítali. I to je ale součástí dobrého vyprávění, že člověka osud postav skutečně chytne za srdce. Když jsem pak začínal psát druhý díl, uvědomil jsem si, jak moc osud Astrid poznamenal nejen ostatní postavy, ale i čtenáře. Ponořit se do těchto pocitů a popsat je byla jedna z nejtěžších věcí v mé spisovatelské kariéře.

iLiteratura: V obou knihách se také řeší otázka vlastní identity. Edvard pátrá po tom, kdo byli jeho rodiče, lidé v Butangenu si kladou otázku, jaké to bude, až ve vsi nebude stát kostel, který k ní po staletí neodmyslitelně patřil.
Lars Mytting: Lze to tak říct, i když ta identita je pokaždé jiná. Edvarda zajímají události staré dvacet let, lidé v Butangenu se musí vypořádat se změnou, která se týká něčeho starého staletí. Ale ta otázka, co nás formuje, z čeho vycházíme, ta je stejná. Byť u konkrétního člověka to jsou samozřejmě jeho rodiče a prarodiče, u lidského společenství jsou to vedle krajiny právě budovy. Jsou klíčovým prvkem, který nás pojí k určitému místu.

S historickou fikcí se musí zacházet opatrně

iLiteratura: Bylo složité se z pozice člověka 21. století vcítit do mysli lidí ovládaných všemožnými pověrami, kterých je Zvon v jezeře plný?
Lars Mytting: I zde v Praze máte zvon v chrámu svatého Víta, ke kterému se váže legenda o srdci, které pukne, aby varovalo před nějakou katastrofou, jako třeba před povodněmi v roce 2013. A to je zajímavá otázka, jestli jedna událost vede k jiné události nebo zda ji předpovídá. To jsem si uvědomil při psaní Zvonu v jezeře, kdy původně zvony měly před špatnými událostmi varovat, ale čím hlouběji jsem se nořil do myšlenkového světa tehdejších Norů, tím jasněji jsem viděl, že oni věřili spíše tomu, že zvony dokážou ty události přímo vytvářet. 

iLiteratura: V době, kdy se Zvon v jezeře odehrává, představovalo Německo v řadě ohledů a kulturních i vědeckých disciplín evropskou velmoc, na což my poněkud pozapomínáme, vidíme ho hlavně jako velmoc středoevropskou. Bylo snadné odmyslet si při psaní současnou hegemonii angličtiny a nahradit ji v hlavě němčinou?
Lars Mytting: Když jsem vyrůstal, tak to přesně byla angloamerická kultura, která byla hegemonem. Představa, že by se někdo z nás zajímal o německou hudbu nebo cokoliv jiného z Německa, nám byla naprosto cizí. Ale když jsem dělal rešerše, uvědomil jsem si, že tady došlo ke skutečnému převrácení směru kulturního vlivu. A to mi vnuklo myšlenku zachytit v mé trilogii i proměnu kulturních vztahů mezi Německem, Norskem a Anglií. V druhém díle se Anglie dostane na scénu. Až do první světové války měli Norové k Němcům blízký vztah a neměli Angličany rádi. V národním povědomí máme dodnes několik příběhů, kdy se Angličané chovali vůči Norům skutečně nehezky, řekl bych až kolonialisticky. Jedna z nejznámějších básní Henrika Ibsena Terje Vigen ostatně pojednává o Norovi vsazeném do anglického vězení. Takže jedním z cílů prvního dílu trilogie bylo i ukázat, že německá kultura byla zachráncem norského historického dědictví před samotnými jednoduchými Nory. Bohužel zájem o společné pragermánské dědictví pak zneužili nacisté, jak ukazuji ve třetí knize, čímž zlikvidovali i tu vzájemnou náklonnost zachycenou v prvním dílu. 

iLiteratura: Jak to bylo s postavou obecní chudé Kláry Mytting v románu Zvon v jezeře, to jste sám vysvětlil v doslovu knihy, ale v jednom rozhovoru jste zmínil, že používáte skutečná jména a příjmení z vašeho rodného kraje pro posílení autenticity. To s sebou nese i určitá rizika, necítil se třeba někdo následně dotčený?
Lars Mytting: Ne, protože nejzvláštnější postava nosí právě mé jméno. Lidé se cítili spíše poctěni. S historickou fikcí se ale musí zacházet velmi opatrně, některé věci jsem několikrát měnil, protože některé motivy týkající se určitých skutečných příjmení by snadno mohly být považovány za pravdivé, což jsem nemohl dopustit, protože to pro místní může být nebezpečné. Na druhou stranu, užití jmen spjatých s tou lokalitou ještě podtrhne tamní atmosféru a není špatné nechat čtenáře v nejistotě ohledně toho, kdy popisuji skutečné události a kdy si vymýšlím. Co je v souvislosti s Klárou ale skutečné, je motiv nekonečné novoroční mše. Moje babička zažila takovou dlouhou mši jako desetiletá v roce 1913, z kázání toho moc nepochytila, ale ten pocit strašlivé zimy a nekonečného pastorova řečnění si pamatovala do smrti. Kdykoliv jsme s ní šli kolem kostela, tuto vzpomínku zmínila. 

iLiteratura: Plánoval jste od začátku, že Zvon v jezeře bude trilogie, nebo se to vykrystalizovalo až během psaní? 
Lars Mytting: Trilogii jsem plánoval psát od začátku, ale samotný příběh, který jsem chtěl zachytit, jsem několikrát změnil. Původně jsem chtěl psát příběh jedné rodiny, která se z Norska vystěhuje do Kanady a pak během světové války dojde k setkání příbuzných, kteří bojují na různých stranách, protože otec rodiny měl být Němec. Chtěl jsem tedy ukázat tu proměnu ve vztazích mezi Norskem, Německem a anglosaským světem. Ale postupně se mi do textu vnucovalo stále více zmínek o pověrčivosti, kostelních zvonech, siamských dvojčatech a všechny ty tajuplné motivy, až se celý příběh obrátil úplně jiným směrem. Mnohé čtenáře také zaskočil výsledný rozsah trilogie, podle prvního dílu to tak nevypadá, ale celá trilogie má nakonec zhruba 1500 stran. První díl se ovšem zaobírá jen krátkým časovým úsekem, jeho děj uběhne zhruba za rok a půl, pokračování se odehrává v letech 1903–1919 a v posledním dílu dovedu čtenáře až do druhé světové války.

iLiteratura: A na čem pracujete teď?
Lars Mytting: Vlastně ještě nevím. Nosím v hlavě dva náměty, jeden takový spíše malý a lokální, podobný tomu ve Zvonu v jezeře, ale zároveň mě zaujala myšlenka, že v každé době jsou lidé přesvědčeni, že žijí v moderních časech, a rád bych ji rozpracoval na příkladu 15. století. Ale teď si hlavně chci dát přestávku, trilogie mi zabrala osm let vytrvalého psaní.

iLiteratura: Mimochodem, prozradíte nakonec, zda si Edvard z románu Šestnáct stromů na Sommě vzal Gwen, nebo Hanne?
Lars Mytting: To je jedna z nejčastějších otázek, jaké dostávám. Ale já nevím. Ne že bych si to nepamatoval, ale opravdu nevím. Z logiky příběhu by to měla být spíše Hanne, ale podle jazyka, jakým Edvardova žena hovoří, to spíše bude Gwen. V knize je malá nápověda, která naznačuje, že to spíše bude Gwen – ve scéně pohřbu Gwen dorazí v okamžiku, kdy se v žalmu zpívá „nevěsta přichází“. Ale to je nápověda skutečně jen pro někoho, kdo velmi dobře zná norský kancionál. Spisovatel samozřejmě má moc to rozhodnout a čtenáři očekávají, že to rozhodnutí udělá, ale mě lákala představa nechat tuto otázku otevřenou a čtenáře v nejistotě.