Pověry tváří v tvář modernitě
Mytting, Lars: Zvon v jezeře

Pověry tváří v tvář modernitě

Úspěšný norský autor přichází s prvním dílem trilogie, v níž zachycuje proměny norského venkova na přelomu 19. a 20. století.

Zatím posledním tvůrčím počinem norského spisovatele Larse Myttinga (nar. 1968) je trilogie, v níž mapuje osudy obyvatel jedné odlehlé vesnice v údolí Gudbrandsdalen. Zatímco loni vyšel v originále závěrečný díl, letos se mohou čeští čtenáři začíst do překladu dílu prvního, který pořídila osvědčená překladatelka Jarka Vrbová a vyšel v nakladatelství Argo pod názvem Zvon v jezeře.

Od prvních řádků knihy je čtenář vtažen do života vesnického společenství, v němž hrají hlavní roli odloučenost od okolního světa, sepjetí s přírodou a místní pověsti a pověry. Tou, která Butangen nejvíce odlišuje od podobných vesnic rozesetých po řídce osídlené Skandinávii, je pověst o siamských dvojčatech, sestrách, po nichž ve vsi na skrytém místě zůstal uschovaný jimi utkaný koberec se zachycenými výjevy, které si lidské oko ani nedokáže představit, a kostelní zvony, odlité za peníze otce obou sester po jejich předčasné smrti. Zpočátku tak není zcela snadné se zorientovat mezi vystupujícími postavami, ale postupně čtenář jejich role pochopí. Pastor Kai Schweigaard se stále potýká s tím, aby jej místní přijali za svého duchovního pastýře, Astrid, dcera statkáře ze statku Hekne, má problémy kvůli své nespoutanosti a svéhlavosti, s jakou se odmítá podřídit dobovým normám, které určují ženě její postavení, student architektury Gerhard Schönauer přijíždí z Drážďan, aby zorganizoval rozebrání a přesun místního středověkého kostela do Německa. V centru pozornosti obou mužů se tak ocitá nejen Astrid, ale i kostel, přičemž jejich zájem sledují v obou případech vesničané se značnou nevolí. Avšak zatímco v otázce dalšího osudu kostela jsou oba muži zajedno, ohledně Astridiny náklonnosti se stávají nevyslovenými a zároveň nesmiřitelnými soupeři.

Bylo by ovšem velmi zjednodušující román číst jako už tolikrát opakovaný příběh milostného trojúhelníku, okořeněného trochou té severské přírody a pověrčivosti. Je to právě myšlenkový svět tehdejších lidí, který hraje hlavní úlohu, a zmíněná trojice představuje určitý cizorodý prvek, o něž tyto po staletí neměnné představy, myšlenky a pověsti narážejí, podobně jako voda naráží na kámen, který vyčnívá nad její jinak poklidnou hladinu. Astrid přitom představuje jakýsi svorník mezi oběma světy, moderním světem reprezentovaným Kaiem a Gerhardem a ustrnulým světem rodné vsi. Sama je vnitřně stále více rozpolcena, na jednu stranu pomáhá Gerhardovi dohledat některé součásti kostela, které byly nahrazeny modernějšími, a je okouzlena možnostmi velkého světa, z něhož Gerhard přišel (kdo by si v Butangenu dokázal představit pouliční osvětlení a jiné vymoženosti moderní doby?), na druhou stranu pochybuje, zda je skutečně správné dopustit, aby kostel, a zejména oba pověstmi opředené zvony v jeho zvonici, Butangen navždy opustily. Zcela přesvědčený o tom zjevně není ani Kai, byť se snaží sebe i ostatní uchlácholit přednostmi plánovaného nového kostela, většího, světlejšího a prostornějšího než dosavadní středověký svatostánek. A zdá se, jako by s plánovaným přesunem nesouhlasily ani samotné zvony, jakkoliv takovou představu musí racionálně uvažující moderní člověk, jakým Gerhard i Kai jsou, odmítnout jako zcela nesmyslnou. Pro Astrid a ostatní vesničany se o tak směšnou představu nejedná a všichni si více či méně nahlas kladou otázku, zda Butangen bude bez svého kostela a sesterských zvonů stále ještě tím Butangenem, jaký znali a v němž prožili celý život. A pochybovat nakonec začne, i když z jiných důvodů, také Gerhard.

Historie a identita

Smluvní závazky jsou však neúprosné, kostel je nakonec skutečně rozložen na jednotlivé díly a přes přilehlé jezero postupně odvezen pryč, sledován mlčenlivými pohledy mnoha párů očí. Není cílem recenze prozradit vyústění celého příběhu, ale patrně jen málokterého čtenáře překvapí, že při přesunu kostelních zvonů přes zamrzlé jezero se všechny nastíněné motivy protnou a vyvrcholí ve finále, které ve výsledku zanechá vesničany i čtenáře před řadou otázek a posléze obohatí místní folklor o další pověsti.

Další vrstvu románu představuje otázka hmotné kultury tvořící klíčovou součást historického dědictví, a tedy i vlastní identity. Tato poznámka míří především na dřevo jako základní stavební materiál po drtivou většinu norských dějin. Autor i v tomto ohledu čtenáře vtahuje do myšlenkového světa postav, pro něž dřevo symbolizuje nejen zdroj životodárného tepla, ale i domov a v neposlední řadě také prostředek pro zachycení vlastních uměleckých představ. Tato fascinace dřevem a krásou v něm ukrytou nepředstavuje pro Myttingovy věrné čtenáře, kteří četli jeho předchozí titul Šestnáct stromů na Sommě (Argo, 2022) nebo útlou příručku Dřevo (Knižní klub, 2015), nic nového, ve Zvonu v jezeře ale nabývá na komplexnosti a dřevo představuje prvek, který prostupuje celou společností a udržuje její pospolitost. 

Zvon v jezeře lze charakterizovat jako vydařené mnohovrstevnaté dílo plné symbolů, metafor, ale i zákrut lidské psychiky, to vše v kulisách velmi konkrétních událostí, předmětů a míst. Navzdory tomuto zasazení v čase a prostoru se jedná o univerzální příběh konfliktu mezi starým a novým, místním a globálním a o otázce, co vlastně utváří naši vlastní identitu. 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jarka Vrbová, Argo, Praha, 2024, 324 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%