Simona Racková (1976) je básnířka, redaktorka a publicistka. Vede recenzní rubriku v literárním obtýdeníku Tvar a byla také editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 (Host, 2012). Debutovala sbírkou Přítelkyně (Literární salon, 2007), po níž následovaly knížky veršů Tance (Dauphin, 2015) a Zatímco hlídací psi spí (Dauphin, 2017). Letos na podzim jí v nakladatelství Protimluv vyšla čtvrtá básnická sbírka s názvem Noční převádění mláďat.

Poezie Simony Rackové se vždy vyznačovala nezaměnitelnou něžností a tu si uchovává i v aktuální knize. Témata zůstávají podobná, jenom zrají spolu s autorkou. Opět se zde objevují děti, opět cítíme vůni květin, ale hlavně stále sledujeme ženu, která prozkoumává svět kolem sebe i v sobě.

Téměř stostránková básnická sbírka má šest oddílů. Ty se od sebe trochu odlišují – jeden oddíl tematicky čerpá především z výchovy dětí, druhý zase více pracuje s pohádkovými motivy. Nejedná se však o žádné vzájemně odloučené škatulky. Vše proplétá a knihu tak drží pohromadě hned několik prvků. Předně je to forma reflexivní lyriky a vytříbený jazyk, který se nebojí hrát si se slovy stejně jako zobrazovat kouzlo všednosti. Čtenář tu sdílí pocity s dítětem, dospívajícím a následně i starostlivým rodičem, kterému protéká mezi prsty jeden okamžik za druhým. Lyrická mluvčí vše ukazuje i sama prožívá, otáčí před čtenářem stránky z knihy života – jednou nalistuje minulost, poté zase přítomnost. Obrazy se střídají v rychlém sledu a každé slovo zobrazuje skutečnost něžně, ale bez příkras.

Lyrický subjekt se často ohlíží do svého vlastního dětství, vzpomíná: „… jak krásné byly naše mámy. Ty boky / síla ve vlasech!“ (Září, a neví o tom); zároveň neustále pozoruje dětství z rodičovské perspektivy: „… ne všechno, čeho se toužíš / dotýkat, je tady pro tvé / doteky.“ (Noční převádění mláďat) V rámci toho nám ale nezapomíná zprostředkovat ani objevování světa skrze dětské prožitky. Je to, jako kdybyste seděli v obývacím pokoji a sledovali scénu, kterou před vámi lyrická mluvčí maluje: „Saháš na jevy / pro které nemáš / jména, den doráží na noc / co ještě nezačala.“ (Polární noci) Básnířka svou poezii stejně jako dříve opírá o obrazy, záblesky všednosti, jež však dokáže vykreslit zcela nevšedně. Ve svých textech neustále tematizuje přítomné chvíle. Impresionisté se snažili zachytit prchavý okamžik, Simona Racková chce zvěčnit prožitek, který se dotýká každého z nás, ale neumíme si ho přítomně užít. V jejích verších se učíme být okouzleni vůní bazalky i levandule. Učíme se, že všechno okolo má význam. Učíme se, že svět je tu pro nás, pokud tu budeme i my pro něj.

Básnířka se ale nespoléhá jen na řeč obrazů. Lyrická mluvčí ke čtenáři promlouvá, pošťuchuje ho: „Kdo je ten první, koho pohladíš / když přijdeš v noci domů?“ (V určitém věku) Navíc je třeba uvést, že texty nejsou vždy jen reflexivní, ale bývají i sebereflexivní. Lyrický subjekt promlouvá sám k sobě ať už ve vzpomínkách, či v očekáváních věcí budoucích. Má za sebou bohatou minulost, která neustále zasahuje do přítomnosti. Prožívá život svých rodičů, sleduje a snaží se uchopit vše, co třeba dříve nechápal. „V podkroví / mluvíš o nahotě / jen konverzačně.“ (Doteky, doteky!) A veškerou retrospektivu a vědomé pozorování doplňují vjemy z květin, zvířat, přátel, doteků a úsměvů dětí nebo otevřených lahví vína.

Velmi často se objevuje motiv ryb ve vodě, většinou v akváriu. V neviditelném vězení. I život je někdy takový. Někdy zkrátka vše vypadá jako nekonečné, dokud nenarazíte na skleněnou bariéru, na rozdíl od ryb, „… co nikdy / nenarazí do skla.“ Racková ale i v těchto polohách hledá naději, ukazuje, že ve všem jsou zákonitosti a v každé všednosti, v každém vjemu lze naleznout něco kouzelného, magického, zvlášť podíváme-li se na to dětskýma očima: „Lucie dneska neuklízí / staví si sny.“ (Lucie) Právě na rozdílech mezi světy dětí a dospělých básnířka často staví onu čarovnost. A dokáže ji ještě podpořit jazykem – užívá sice současnou mluvu, ale umí si s ní vyhrát, být tajemná, stejně jako ladně užít anglicismus.

Motivy, které se opakují, však umí být zrádné. Ke sbírce můžeme totiž mít jednu připomínku: kdyby byl soubor veršů o čtvrtinu kratší, pravděpodobně by se vůbec nic nestalo. Každá báseň sice má své kouzlo, avšak opakující se motivy a obrazy způsobují, že se některé texty z pohledu celku jeví jako nevýrazné, což je škoda. Zkrácená sbírka by pak mohla mít mnohem větší efekt. Na druhou stranu se ale může stát, že se tento úsudek o knize bude lišit s přibývajícím věkem a životní zkušeností čtenářů. Jazyk Simony Rackové vyniká, a troufám si tvrdit, že i v budoucnu bude vynikat, svou jímavostí a její básně jsou záznamy života, který může získat za pár let další významy. Navíc se knížka se svou civilností a čistotou může stát příjemnou zastávkou, k níž se budou mnozí čtenáři vracet. Tematicky se totiž dotýká každého rodiče, každé ženy, každého dítěte. Může být součástí života, o kterém sama vypovídá.

Čtenáři také zajisté ocení i minimalistickou symboličnost ilustrací Václava Rodka, které něžnost básnířčiných slov ladně podtrhují.