„Rozloučení je nutné. Vědomí, že někdo zemřel, člověka znepokojuje, dokud rozloučením nenalezne klid – i sebe sama.“ Se smrtí či ztrátou, ať už bratra, exmanžela, či přítele z mládí, se nelze jednoduše vyrovnat ze dne na den. K překonání bolesti vede jen důkladné oprášení starých vzpomínek a zúčtování s vlastním obrazem ve vztahu k zemřelému. Nejnovější povídkový soubor Barvy loučení Bernharda Schlinka (nar. 1944) nerozvíjí pouze motiv loučení definitivního v důsledku smrti. Protagonisté povídek v sobě uzavírají důležitou životní kapitolu, a musí se tak například smířit se stářím, přehodnotit roli otce na roli milence nebo navždy skoncovat s funkcí mentora ve stylu profesora Higginse z Shawova Pygmalionu. Volbou jednoticího leitmotivu navazuje Schlink na své dřívější povídkové soubory Útěky z lásky (2000, česky 2001) a Letní lži (2010, česky 2017) a představuje čtenáři vskutku pestrou paletu podob loučení. Zároveň se vrací k tématu viny a neviny, mezi kterými je někdy až příliš tenká hranice.

Protagonisté jsou opět většinou sečtělí stárnoucí muži – literáti, profesoři, hudební historici, matematici –, které okolnosti přinutí znovu promyslet minulost. Hned v úvodní povídce Umělá inteligence se autor vrací k námětu dlouho skrývaného tajemství (Předčítač, Návrat), které ve fokalizátorech příběhu vyvolává obavy a výčitky svědomí. V ich-formě zde vypravěč vzpomíná na kolegu z NDR, kterému ze zištných důvodů překazil emigraci. Jeho smrt by ho nyní zbavila strachu z odhalení, pokud by se přítelova dcera nezačala zajímat o staré spisy státní bezpečnosti… („přitom se na mě bude dívat, jako bych byl vřed, který musí chirurg skalpelem pravdy odstranit z dějin“). V dlouhém vnitřním rozhovoru s mrtvým kamarádem a jeho dcerou ospravedlňuje své rozhodnutí a přesvědčuje sám sebe o nevině. „Andreas by na Západě nebyl šťastný. Byl dobrosrdečný, obětavý a domácký člověk jako stvořený pro potlačovaný život v NDR […]“. V závěru se však nedozvíme, zda byla dávná zrada odhalena, a jako u většiny z devíti povídek souboru je tak na čtenáři, aby konec příběhu sám dotvořil. Precizním vylíčením myšlenkových pochodů morálně pokleslého hříšníka (či oběti?) v Umělé inteligenci se Schlinkovi podařilo vynikající zahájení.

Minulost se setkává s přítomností
Postupné odkrývání promarněných šancí a prohřešků mládí stupňuje napětí a přibližuje povídky kriminálnímu žánru, Schlinkovi rovněž blízkému. Autor si se čtenářem pohrává, problém jemně naťukne a hned se vrátí k popisné pasáži interiéru či exteriéru. Čtenář už tuší, co se přihodilo, ale protagonista se vše dozvídá až později. V Sourozenecké hudbě tak víme, kdo způsobil Eduardovo ochrnutí, a v Milované dceři předvídáme, kdo se stane otcem dítěte lesbické dívky. Když už je vše vyřčeno a dojde na provinilcovy závěrečné úvahy, vzniká prostor pro čtenářovu reflexi a vynášení vlastních soudů.

Náhodná setkání rozvíří staré křivdy, sebelítost i nenaplněné tužby a je zapotřebí za nimi udělat tlustou čáru. V Medailonku se musí hrdinka (vypravěčem je výjimečně žena) po letech vyrovnat s rozvodem a pokusit se odpustit nevěrnému manželovi. („On s ní tehdy skončil, ale ona s ním ne, a jestli teď konečně skončí i ona s ním, bude zase schopná přijmout štěstí.“) Povídka Daniel. My brother pojednává o sebevraždě bratra, s jehož blízkostí se er-formový vypravěč musel rozloučit již dávno před jeho smrtí. „Byl smutný. Smutek marnosti. Netýkal se toho, co prožil a ztratil, ale toho, co neprožil a taky by už nemohl prožít, i kdyby si bratr nevzal život.“ Neodbytná otázka „Co by, kdyby?“ se stává ústředním motivem většiny povídek.

Předčítám, předčítáš, předčítej!
Povídkový soubor z celku Schlinkovy tvorby nikterak nevybočuje. Jeho postavy jsou vzdělanci milující operu, navzájem si předčítají, uvádějí díla světové literatury (Vojna a mír, Odyssea, Dobrodružství Toma Sawyera) a intertextualita se promítá i do tématu povídek samotných. Piknik s Annou evokuje Nabokovu Lolitu („Často si hrála s dětmi na ulici a za rohem a já někdy stával u okna a pozoroval ji. […] Vidím ji v duchu také jako čtyřletou […] na koupališti, já ležím o pár stromů dál. Nevidí mě, nevidí nikoho. Neschovala se, jen se trochu odvrácená opírá o strom, ruku v kalhotkách a její obličej je tak unesený a blažený, že se nedokážu otočit, ale musím se dívat […]“) a er-formový vypravěč Milované dcery otevřeně polemizuje o biblickém tématu nevědomého incestu a Frischově románu Homo faber. I obraz ženy je v souladu s předešlými autorovými díly – jeho protagonistky jsou většinou ženy silné a inteligentní a jejich mužský protějšek neví, jak k nim přistupovat. Aby ženu (milenku či matku) neztratil, bojí se jí nevyhovět a hraje její hru. Zároveň se ženským postavám dá vytknout jistý chlad a slabší vykreslení jejich pohnutek, než je tomu u postav mužských.

Napříč barevným spektrem loučení
Záběr má povídkový soubor velký, a to nejen co se týče časového rámce a dějiště (vzpomínky sahají až do 50. let a odehrávají se vedle německých měst i ve Spojených státech), ale především v psychologii postav a jejich až melodramatických vztahů. Jsme vtaženi do letních prožitků malého chlapce objevujícího sexualitu svou i matčinu, na narozeniny muže s diagnostikovanou stařeckou depresí či do temné pracovny zhrzeného ghostwritera, který nenahlásí vraždu své chovanky. Ve Výročí prožívá sedmdesátiletý historik epifanii při pohledu na tanec své o téměř půl století mladší přítelkyně a pocítí náhle své stáří jako provinění, které jej donutí nerovný vztah ukončit. Postavy spojuje bloudění mnohdy mučivými vzpomínkami, celkový ráz sbírky však není jen melancholický, nýbrž i smířlivý: „Tak často se něco dobrého obrátí ve špatné. Tak proč by se nemohlo špatné obrátit v dobré?“

Srozumitelným jazykem a promyšlenými naratologickými postupy odhaluje Schlink čtenářům přesně tolik, kolik potřebuje. Přenáší na něj pocit nejistoty i rozpolcenost protagonistů a varuje tak před unáhleně vyřčenými soudy. Zajímavým poselstvím knihy je i zjištění, že loučení nemusí být nutně zahaleno smutkem a z ponurých tónů se může proměnit v subtóny teplé a přinést úlevu.