Jak už jsme u Bernharda Schlinka zvyklí, i v románě Víkend se věnuje silnému tématu novodobé německé historie. Tentokrát se v ohnisku jeho zájmu ocitá levicově extremistické hnutí sedmdesátých let RAF, jehož činnost staví do souvislosti se současnými teroristickými skupinami nejen Blízkého východu. Nejedná se však o kompaktní pohled na terorismus jako takový, nýbrž o osobní příběh bývalého teroristy Jörga, který je po více než dvaceti letech věznění propuštěn na svobodu. Román se odehrává po dobu pouhých tří dní, během nichž se na venkovském sídle kdesi ve východním Německu setkává Jörg se svými dávnými přáteli z hnutí. Pozvala je Jörgova sestra Christiane, aby mu pomohli vrátit se do běžného života.

Do komorního prostředí vnáší autor otázku vyrovnávání se s minulostí vlastní i společenskou. Na rozdíl od Jörga, který svůj život obětoval víře v myšlenky levicového extremismu a bojoval za ně i za cenu lidských životů, ostatní jeho přátelé se hnutí účastnili jen v rámci společenské nálady západního Německa sedmdesátých let a od jakéhokoli extremismu se už distancují. Mezi již konformními občany a bývalým teroristou vzniká napínavý střet názorů na otázku radikálního řešení společenských problémů za cenu potlačení osobní svobody jedince.

Vedle hlavních postav Jörga a Christiane načrtává autor i životní příběhy skupiny přátel. Je až zarážející, nakolik je tato společnost různorodá – vedle biskupky, uznávaného novináře, zubního laboranta, právníka nebo učitelky angličtiny zde najdeme i jednoho mladého teroristu. Za tímto výčtem profesí se snad skrývá snaha o diversifikaci úhlů pohledu, která ovšem vyznívá povrchně, protože na tak malém prostoru se autorovi nezdařilo dát tolika perspektivám zásadní hloubku, aby docílil celistvějšího náhledu. Zůstává tak stále jen protipól názorů etablované společnosti a rebelů. Nehledě na to, že čtenář musí vyvinout notnou dávku úsilí, aby se v postavách, které jsou vykresleny opravdu schematicky, zorientoval. Tento široký záběr zastiňuje silné psychologické konflikty, jako je zrada sestry či vztah syna ke svému zločineckému otci, od nějž se syn distancuje stejně radikálně, jak vehementně bojovala generace Jörgova proti svým nacistickým otcům. Motiv tohoto generačního prokletí se však poněkud ztrácí v mozaice minipříběhů dalších postav, jež pro rozvinutí tématu hrají zcela marginální roli. Pokud by byl Víkend jen náčrtem pro román většího rozsahu, dal by se snad jako takový akceptovat, avšak v případě, že se jedná o dokončené dílo, nelze mluvit o kvalitě, kterou bychom od tak zkušeného a brilantního spisovatele očekávali.

Bezradnost autora dokazuje i využití vloženého příběhu Jana, který během víkendu píše učitelka Ilse. Jan mizí díky fingované smrti ze života a stává se nedostižitelným teroristou. Je vlastně i Jörgovým alter egem, jehož příběhu autor využívá k vyjádření myšlenek, které se mu nezdařilo zapracovat do první vrstvy románu. Tento postup by byl legitimní, kdyby hlavní příběh posouval dále, ale ústřední téma spíše rozmělňuje, než aby mu byl přínosem. Zajímavější než další perspektiva je tvůrčí proces, kterým prochází Ilse. Zde lze najít mnoho spojitostí s autorem, neboť její psaní odkrývá i problémy autorovy. To se ukazuje především v závěru, když se Ilse rozhodne nechat Jana zemřít. A přestože se závěr románu nese v duchu smíření a přátelské idylky, nechává, zcela překvapivě bez souvislosti s předcházejícím dějem, i autor hlavní postavu, aby si odpykala svůj trest.

Volbou silného a stále aktuálního tématu měl být Víkend zřejmě sázkou na jistotu, ta se ovšem nezdařila. Čtivý styl sice na začátku ve čtenáři vyvolává zvědavost, ovšem přidáváním stále nových nepodstatných informací ztrácí napětí a ani závěr nenabízí uspokojivé rozuzlení. Víkend patří více do kategorie zábavné literatury, než mezi romány, které se seriózně zabývají otázkami novodobé historie.