Hlavním podnětem k napsání Příběhu služebnice byl před pětatřiceti lety pro Margaret Atwoodovou hluboký nesouhlas s ideály americké křesťanské pravice (vládu Ronalda Reagana nevyjímaje), jež by bývala ráda Američanky připravila o svobody, které si vydobyly v 70. letech. Poté co se román dočkal veleúspěšné seriálové adaptace, přišla kanadská spisovatelka s pokračováním, které nabízí bližší vhled do fungování totalitní teokracie Gileádu – nástupnického režimu dnešních Spojených států, v němž se obě knihy odehrávají – a odkrývá širší kontext Příběhu služebnice.

Zatímco Příběh služebnice má jednu hlavní hrdinku, „služebnici“ June (kterou režim nazývá podle jejího velitele „Fredova“), ve Svědectví se střídají tři hlasy, z nichž každý unikátním způsobem osvětluje poměry v Gileádu. Prvním je Teta Lydie, jedna ze „zakladatelek“, jež se zpočátku jeví jako ženská kolaborantka v zřízení, které ovládají muži, ale postupně zjišťujeme, že pravda je složitější. Teta Lydie suše, bez servítků a někdy i s černým humorem popisuje, jak v Gileádu dosáhla zřejmě nejvyššího postavení, na které mohla jako žena pomýšlet. Teprve z líčení dalších dvou hrdinek Svědectví vysvítá, že teta Lydie je napojená na odboj, nicméně toto zjištění Atwoodová v mistrovském tahu vzápětí podkopává, protože i po odhalení jejího vztahu k organizaci Mayday není nějakou dobu jasné, na kterou stranu se teta Lydie nakonec přikloní. Dále v knize zaznívá hlas Ágnes Jemímy, dívky, jež se narodila a vyrostla v Gileádu, a tím pádem je zajímavé sledovat, jaké aspekty tamního uspořádání bere jako danost a jaké už jsou pro ni nepřijatelné. Třetí hlas patří Daisy, která žije v Torontu, ale posléze se dozví, že je ve skutečnosti dcerou gileádských rodičů, kterým se podařilo poslat ji v kojeneckém věku přes hranice a umístit u náhradní rodiny.

Atwoodová vydala Svědectví nejen proto, aby unikla smršti dotazů od fanoušků seriálu, ale i z toho důvodu, že se podle ní dnes země na celém světě opět přibližují ke Gileádu, zatímco dříve se prý spíše vzdalovaly. Co to znamená? V lapidární zkratce to shrnuje teta Lydie:

„S tou mou ztracenou zemí to už šlo léta z kopce. Záplavy, tornáda, požáry, hurikány, sucha, nedostatek vody, zemětřesení. Příliš toho, příliš málo zase tamtoho. Chátrající infrastruktura – proč nikdo nevyřadil včas z provozu ty stárnoucí jaderné reaktory? Ekonomika šla ke dnu, rostla nezaměstnanost, klesala porodnost.“ Ideální živná půda pro politiky nabízející jednoduchá řešení, od jakých za určitých podmínek není daleko k totalitnímu režimu. Atwoodová se nicméně ve Svědectví nesoustředí ani tak na počátek totality, jako spíš na její konec.

Z pohrom, které vyjmenovává teta Lydie, má v obou románech z Gileádu klíčovou roli klesající porodnost, jakkoli ji zapříčinilo právě zdevastované životní prostředí. Jak Atwoodová uvedla v rozhovoru pro televizní stanici Channel 4, když se změní struktura společnosti (jako v případě výrazného posunu k větší rovnosti pohlaví v 70. letech), najdou se lidé, kteří by vše nejradši vrátili do roku 1955, ne-li rovnou 1855. Gileád Margaret Atwoodové experimentálně znázorňuje, jak by to vypadalo, kdyby se názory, které dotyční hlásají, staly realitou. V Gileádu platí do extrému dovedený opak ženského práva na potrat, podle kterého si žena může sama rozhodovat o svém těle, jehož součástí je i nenarozené embryo. Gileád ženské tělo naopak vyvlastnil. Ženy mají v gileádské společnosti přesně vymezené místo podle svých „funkcí“. „Manželky“ jsou ženami nejvýše postavené třídy „velitelů“, zatímco níže postavení muži mají „ekonomanželky“. Výše postavené rodiny si mohou dovolit služebné „marty“, nebo dokonce „služebnice“, pokud „manželky“ nemohou mít děti. „Služebnice“ mají tu smůlu, že patří k malému zbytku plodných žen ve státě, a velitelům jsou poskytovány zkrátka a dobře „na chov“.

Atwoodová má dobře odpozorované rozličné projevy sexismu ve společnosti, díky čemuž se nám poměry v Gileádu místy budou zdát hrozivě povědomé. Například je tu svalování viny na oběť: „A služebnice je vlastně dvojnásobná děvka, usuzovala Šúnemit, protože manžela ani nemá.“ Nebo snižování druhého pohlaví pomocí rádoby pozitivních charakteristik, jako když se vysoce postavený velitel pokouší tetě Lydii vlichotit poukazováním na typicky ženskou intuici. V podobném duchu se nesou i hesla misionářek, jejichž úkolem je nacházet v Kanadě „padlé“ ženy a pašovat je do Gileádu. Stejně se dostane přes hranice i Daisy, která popisuje, co jí misionářky vštěpovaly, následovně: „V Gileádu by mě taky všichni opatrovali, protože jsem vzácná květina, za kterou se v Gileádu považuje každá žena, ale nejcennější květina je tak mladá dívka jako já (…).“

Příběh služebnice i Svědectví jsou do velké míry knihy o dětech. Na první pohled se zdá, že nikde si tak neváží nového života jako v Gileádu. Příchod dítěte na svět provází velká radost, těhotná služebnice je opečovávaná a manželka velitele, který se služebnicí zplodil dítě, společensky stoupne. Dítě je ale v Gileádu pouhým objektem – objektem indoktrinace, objektem tržní směny vedoucí k lepšímu postavení, potažmo kradeným zbožím. V kontrastu k oficiálnímu gileádskému přístupu k dětem stojí jednání rodičů, kteří si toto „zboží“ s těžkým srdcem odepřou, přiznají mu nárok na vlastní osobnost a svobodu a odešlou ho do demokratické Kanady. Všichni vědí, že děti jsou budoucnost. Gileád o ně svádí nelítostný boj, avšak už v Příběhu služebnice bylo naznačeno, že Gileádu budoucnost nepatří.

Svědectví je poutavá studie toho, co zmůže jedinec vůči totalitnímu utlačovatelskému režimu. Nabízí fascinující vhled pod pokličku gileádské režimní mašinerie, který člověku v mrazivě povědomých jednotlivostech připomene nesamozřejmost mladých ženských práv i dalších výdobytků života v moderní společnosti. Nezanedbatelná hodnota knihy spočívá v neposlední řadě také v tom, že je v závěru prosycena nadějí. Možná i z toho důvodu získala loni Man Bookerovu cenu (sdílenou s Bernardine Evaristo).