Nová sbírka osobně zaměřených veršů Kristiny Láníkové (1988) obsahuje necelých padesát textů zpravidla o rozsahu dvou až čtyř veršů (nejdelší texty jsou tři šestiverší). Čtenář je tu stále stavěn před výzvu, jakou krátké texty často kladou: domýšlej – někdy třeba i hádej –, co by mělo zaznít v onom nezaplněném prostoru: „všechny předchozí rozbory patřily tmě / chtěla jsem si odpočinout / mou ohradou je ráno, kdy se zpovídám z ničení“ (s. 13). Jednotlivé texty sbírky by mohly dobře fungovat i samy o sobě, na druhou stranu ale hrají v celku sbírky své role a porozumění celku nakonec vede čtenáře i při domýšlení jednotlivých básní. O provázanosti textů do jednoho těla svědčí jednak opakování mnoha motivů (namátkou – tma, spánek, návyky, pochopitelně zájmena, ale i řada dalších), jednak rozdělení básní do oddílů, které je nenápadně naznačeno volnými stránkami.

Nepopsané stránky, a nakonec i značné množství volného prostoru pod básněmi, lze vnímat jako mlčení či ticho (což je další z podstatných motivů Úvah), ale i jednodušeji jako prázdný prostor, k čemuž navádí i fotografie na obálce sbírky, pořízená samotnou autorkou. Působí to, jako by Láníková (resp. její lyrický subjekt) trousila nějaké náznaky či stopy poukazující na ni, na nějaký její stav. A právě i ony tiché proluky nás k jejímu stavu dovádějí. Tyto indicie jsou při tom za sebou řazeny tak, že vytvářejí dojem zachycení nějakého procesu. Jeho průběh naznačuje ostatně už první dvojverší knihy, vytištěné také na její obálce: „chtěla jsem mít ticho / ze začátku z obavy opustit vážnost“ (s. 9). Tedy: bylo něco na začátku, co celý proces spustilo.

Slovo „stav“ je tu přitom třeba brát opatrně, nikoliv jako stav emoční, poněvadž pokud je pro poetiku Úvah nad zájmeny něco charakteristické, pak to, že nemají vyjadřovat nálady (či pocity) básnického subjektu, ale spíše jeho porozumění – sobě či druhým osobám. Jsou to koneckonců úvahy: místo vytržení tu je soustředění. Čtenář se setká s vyjádřením nálady či pocitu asi jen ve verši „připadám si, jako bych se dabovala“ (s. 23); tu a tam se konkrétní nálady stávají tématem: „dokázala jsem se zaplnit lhostejností / někdy mě napadá, že to bylo zbytečné“ (s. 29 – jedná se tu ovšem o náladu poměrně příznačnou, totiž lhostejnost, kterou je v jistém smyslu možno nazvat nenaladěností). Ve většině textů jde nicméně o nezaujaté ujasňování si pohledu na sebe, případně druhé: „formuluju pohledy dopředu / sterilní panoramata, která se nevyslovují / označuju je čísly“ (s. 12). Přítomna je i snaha o přehledné znázornění vlastního stavu, patrně související s autorčiným zájmem o vizuální umění, proto tu najdeme také verše o plošinách, prázdnu či zahrnování do tmy. Příznačné je pak i použití zažité „vizualizující“ metafory pro časovou orientaci, např.: „při pohledu vpřed se cítím vzadu“ (s. 41).

Jak je ovšem z předchozích ukázek patrné, nečteme zde pouhá veršovaná přemítání o sobě, texty Láníkové zapůsobí jazykovým ztvárněním různých postřehů či představ: „úsměvy časem ztmavly a zabydlely se v mezerách mezi zuby / některé z nich si vybraly koutky úst“ (s. 45). Nakonec už pouze to, že je text napsaný tak, aby čtenáře vedl k vlastnímu domýšlení a uhadování, je výsledkem ozvláštňující básnické práce.

Protiklad mezi vyjadřováním nálad a zprostředkováváním chápání vlastního stavu se mi nakonec zdá být klíčem k tomu, co se ve sbírce odehrává. Jisté vodítko k tomu nabízí i následující báseň: „čistota nahradila snahu o náladu / postřehy o jejím významu jsem zahrnula do tmy“ (s. 49). Básně jsou stopy po přerodu v apatickou neboli lhostejnou osobnost (v jakou jinou také, když jsou – básnířčinými slovy – i nálady něco, nač je třeba vynakládat snahu) a osoba, jejíž stopy čteme, nemá k úplné apatii už příliš daleko. Finální změnu inicioval strach ze ztráty vážnosti (s. 9) a ukončuje ji stav, kdy „sny už nejsou cizí, ale bohužel ani blízko“ a „schází jen pár posledních chyb“ (s. 71). Vhodným symptomem apatie je preference zájmen před např. konkrétním pojmenováním osob („zájmena v mém povědomí jsou k užitku pro obě strany“ – s. 56), která při své zástupné funkci nevnucují žádný zabarvený vztah k druhým osobám (ani k té vlastní), ale umožňují se na poměr k sobě či druhým podívat s nadhledem. To se projevuje zvláště v případě osobních zájmen v milostných básních, na které poukazuje Elsa Aids na zadní straně obálky knihy, přičemž je ale třeba nezapomínat, že stejně jako zájmena nejsou pouze osobní, ani většinu textů ve sbírce nelze beze všeho zařadit jen mezi milostné.

Láníková se tohoto záměru drží důsledně a přirozeně tak dociluje toho, že z žádného z veršů není cítit patos, čímž si sbírka získává čtenářovy sympatie. K tomu je nutné říct, že nebezpečí patosu by skutečně mohlo hrozit – kdyby byla básnířka nedůsledná, mohla by sklouznout k tomu, že by se ztvárněná postava Úvah začala brát až příliš vážně. Potíže při hledání neapatického vztahu k druhým jsou jistě vážné téma, nicméně má-li být toto téma ztvárněno věrně, musí být prosto jakéhokoli přehánění. Z druhé strany zase číhalo nebezpečí lehkovážnosti. Bez jisté vážnosti by zase ztvárněný proces nemohl nastat, jak upomínají úvodní verše sbírky.

Kniha Kristiny Láníkové nevydává svá tajemství zadarmo, krátkost textů však čtenáři velmi snadno umožní opakované čtení. Já jsem se k jejím básním vracel rád a pokaždé jsem je četl se zatajeným dechem, protože vedle toho, že jsou čtenářskou výzvou, jsou psány vkusně (nejsou patetické ani vtíravé) a zároveň s citem pro otevřenost textu a přiměřenou nedořečenost.