Kristina Láníková (*1988) je studentkou kresby na Akademii výtvarných umění, ale nebojí se vstoupit ani do říše slova. Po debutu Opatření na noc se její druhé básnické sbírky ujalo nakladatelství Fra. Titul Pomlčka v těle sám shrnuje hlavní tematickou složku této knihy: vzájemné prostupování organické hmoty a neživých předmětů, respektive tkáně živé a textové. Především pozorujeme snahu zabydlet se ve vlastním těle, vyplnit je do poslední buňky, scelit a přijmout. Zdá se, že toto tělo bylo někým rozčtvrceno a po kouskách zcizeno a básnířka si je postupně a s přikrčeným obočím chirurga bere zpět: přišívá, navléká, spojuje, a co se nehodí, zavrhne. Není to snadný proces: „zmizela jsem po špičkách, abych nešlápla do / své mokré nohy (…)“ (s. 24). Během svého hledání prochází bytem, vanou, kuchyní, krajinou a reaguje s nimi. To vše se děje skrze pružnou materii jazyka.

Několik desítek kratších textů Láníková napsala značně rozvolněným veršem. Hřebík na hlavičku uhodila v anotaci Elsa Aids, když napsala, že autorka používá „slova jako odřezky“. A čtenář si skutečně může velmi brzy klást otázku: Lze tyto odřezky pospojovat do jednolitého celku? To se ale možná děje samovolně, básně neopatřené tituly na sebe leckdy navazují, Láníková v podstatě píše jeden dlouhý text, v němž se hrdinka hledá po dotycích a čtenář dává dohromady skládanku. Zjišťuje například význam materiálů: papír je křehkost, vítr znamená ohrožení a bavlna dává pocit bezpečí: „pokrývku těla nosím i svraštěnou / jsem uzel zabalený do oblečení / mezi kůží a bavlnou táhne / i pod kůží je větrno // ten neklid jsem položila na postel a nechala / obrůst srstí (…)“ (s. 22). Poznáváme, že autorka neusiluje ryze jen o fyzickou schránku, ale také o zázemí pro duši, proto si tělo přeje být něčím obklopováno: „dole k břichu přilepíš škvarek / pod zadek pařez / obkroužíš se chlebem (…)“ (s. 20). Urputně se vrací motiv napuštěné vany, kde může být lyrický subjekt svému tělu nejblíže. Kromě toho do veršů prosakují vlastnosti, které vyvolávají dojem organické hmoty: vše mokré, vlhké, kapající… „otok není dmutí / otékám a má vnitřní těla se scvrkávají / do mokrých oblastí // seshora kape pomalu a pravidelně (…)“ (s. 37). Autorka nevynechá snad jedinou část těla, všude se osahá zevně i zevnitř, hledá se, přesunuje se, uhnizďuje se nekonečně ve správné poloze, metamorfózy jazyka jsou i jejími proměnami: „zdomácním v místě mezi svetrem a zády aut“ (s. 18). Někdy to bolí: „do nezašitých míst se chmatá vždycky“, říká v jednom opakujícím se verši (s. 13 a s. 49). Metaforika sbírky se pohybuje kdesi mezi operačním stolem a terapeutickým křeslem, a půjdeme-li přes žánry, místy připomene i výtvarně-filmové kreace Jana Švankmajera: „mám pomlčky v těle. v mezerách, které se / za nimi otvírají, se kýve moje nevypraná krev (…) jako hrudka / vyplněná masem (…)“, praví se na straně 31 v básni nejhustěji nabité tělesností.

Na místě je také otázka po přítomnosti protějšku. Autorka je sice v procesu hledání odkázána sama na sebe, ale kdesi pokoutně vzývá blíže neznámého partnera, aby jí pomohl: „(…) kluzké rýpání do opakovaného ticha udělá závit / zůstaneš v něm jako v prstu // hmatem se zaříkáváš dovnitř“, oslovuje kohosi na straně 12. Ten druhý tu někde je, schován za plentou jako tiše působící útěcha, jen je jasné, že nebude přizván do páru, dokud se lyrický subjekt nevyrovná sám se sebou: „(…) napustils vanu, ve které se, jestli bůh dá, oba / uvaříme / nevím, jak to stihnu“ (s. 13).

Nakonec jen sama autorka se musí ptát: Kdo jsem? A pak v jedné z nejsilnějších básní v odpovědi vykládá karty na stůl: „(…) zeď za mřížemi oken se v té chvíli podílí na / všem, co mám uvnitř / a za co se peru / jsem boxer převlečený za blondýnu / jsem zaťatá pěst vrostlá pod hrudní koš / přivlastnila jsem si dvůr mezi zdí a mřížemi v oknech“ (str. 22). Před očima se odvíjí znepokojivý záznam. Představy a pocity se točí v začarovaném kruhu, vytvářejí svět vlastních zákonitostí a z tohoto světa není úniku. Není žádným povinným předpisem ani měřítkem kvality, aby básnická sbírka ve své vnitřní dramaturgii mířila k nějakému východisku, ať tomu říkáme katarze, nebo prosté poznání, jež vede vzhůru na další schod moudrosti, ale pokud látce chybí vnitřní postup, je pravděpodobné, že se vše pestré změní v jednobarevné. Stejné riziko podstupuje i Kristina Láníková, pak jí nemusí pomoci ani to, že ke konci dokráčí ke svému „cirkusu pod sněhem“.

Přitom její největší přednost spočívá právě v obrazech, v jejich pudy načichlé divokosti a zvířecky bujné fantazii, v síle evokovat citlivou hmotu a působit čtenáři, aby ji sám živě cítil. Ale přese všechno obrazné úsilí její texty představují spíše vynalézavě sněný sen než básnicky ukovanou řeč. Co zbývá dodat? Nejlepší průvodkyní touto knihou je trpělivost: hledat, číst a čekat, kdy se tkáň propojí a začne tepat významem. Tato operace se, pravda, nemusí podařit, ale když zajdeme do širších souvislostí, pak není podstatné, jestli se autorka uspokojivě vtělila do svého těla, důležité je další svědectví o tendencích nejmladší české poezie. Ukazuje se, že ta má ráda odhazování takových odřezků, přímočaře ledabylých deníkových postřehů. A odřezky se za letu se kroutí, vzpouzí, vzdorují rozluštění a pak čtenáři postupně dopadnou k nohám – ať už si je přebere. Ale jedna otázka zůstává tkvět ve vzduchu: Najde si tato generace básníků i svou generaci čtenářů?