Vydat komiksový životopis Milady Horákové je jistě záslužná a potřebná věc, ostatně už jen proto, že jde o vůbec první samostatný knižní životopis této důležité postavy novodobých českých dějin. Dosud se totiž historici (Karel Kaplan či Miroslav Ivanov) věnovali především procesu, který s Horákovou pod vedením sovětských poradců zinscenovali čeští komunisté, případně osobám a záležitostem okolo Horákové, nikoliv přímo jí samé. Letošní sedmdesátileté výročí od justiční vraždy sice přece jen přineslo dvě publikace, které její život mapují podrobněji (Jdu s hlavou vztyčenou od novináře Daniela Anýže a Soukromí Milady Horákové od historičky Michaely Košťálové), ale i tak lze přímočarému komiksovému životopisu scenáristy Zdeňka Ležáka a kreslířky Štěpánky Jislové toto prvenství přiznat.

Autoři se přitom do sběru dat pustili zodpovědně a pečlivě, jdou do dětství Milady Horákové poznamenaného smrtí dvou jejích sourozenců na spálu, do dob studií a prvních zkušeností s politikou i bojem za práva žen. Ležák uvádí na pravou míru i některé mýty, které jsou s Horákovou občas spojovány (údajná účast na zničení Mariánského sloupu) a poklidným tempem míří k zásadním bojům jejího života. Ten navíc prokládá vsuvkami, v nichž připomíná kontext: představuje atmosféru a politický charakter první, druhé a třetí republiky a protektorátu, rozepisuje se o některých důležitých postavách doby. Neříká nic moc nového nebo překvapivého a starší ročníky či přinejmenším vzdělanější čtenáři budou tyto stránky rychle obracet jakožto nadbytečné, nicméně pro mladší generaci, jíž je dílo určené především, to může být platný a užitečný přístup. Ještě cennější a zajímavější jsou závěrečné drobné portréty hned jednapadesáti (!) postav, které Horáková v některém období svého života potkala, včetně všech aktérů monstrprocesu: odsouzených i jejich vrahů. Škoda, že některé pasáže těchto medailonků nejsou přímo součástí komiksu, mohly by dosti statické pojetí procesu oživit.

Obtížněji se však náctiletý čtenář bude smiřovat se způsobem, jak to všechno Ležák s Jislovou vyprávějí. Zdeněk Ležák je ročník 1974 a vyrostl tedy na komiksech, které vznikaly v době takzvané normalizace a počátkem devadesátých let. Nejčtenější komiksovou knihou byly tehdy suverénně Obrázky z českých dějin a pověstí od Zdeňka Adly, Jiřího Černého a kreslíře Jiřího Kalouska. Když je autoři počátkem sedmdesátých let začali publikovat, ještě (nebo už znovu v době počínající normalizace) se slovo komiks nepoužívalo, spíše se razil termín obrázkový seriál. Z dnešního pohledu to není tak docela nepřesné, protože metoda autorů spočívala v tom, že obrázky v podstatě jen ilustrovaly text, který „tekl“ pod nimi. Nebylo to sekvenční vyprávění, které někteří teoretici považují za podstatný znak komiksového média.

Zdeněk Ležák si tuto zastaralou metodu nicméně osvojil a slaví s ní úspěchy – již takto publikoval množství časopiseckých seriálů i knih a většina z nich se vesměs prodává docela dobře. Zastaralost pojetí dříve podtrhovala také kresba jeho nejčastějšího spolupracovníka Michala Kociána, statická a místy až toporná. V posledních letech se tedy spojuje s mladšími kreslíři: na Karlovi IV. pracoval s Jonášem Ledeckým, na Sametové revoluci s Jiřím Zimčíkem. Životopis Milady Horákové dostala na starosti samozřejmě žena, jedna z autorek nejmladší generace Štěpánka Jislová (nar. 1992).

Kdo by však doufal, že mladá a jindy progresivní kreslířka Ležákův scénář nějak pozdvihne, ten bude brzy zklamán. Obrázky opět pouze doplňují souvisle plynoucí text. Kdyby tam nebyly, nic by se vlastně nestalo. Na sekvenční vyprávění dojde jen na několika málo stranách, kde se také objeví promluvové bubliny. Jislová obrazem nevypráví, jen ilustruje – ukázněně, v příhodných pastelových barvách, místy docela působivě, ale celkově tak nějak bez nápadu. Zmíněný Jiří Kalousek si proti školometské nudě pomáhal drobnými vtípky a gagy, v čemž ho před čtyřmi lety následoval kreslíř volného pokračování Obrázky z moderních československých dějin Lukáš Fibrich. Jislová si v případě Milady Horákové na vtipkování celkem pochopitelně moc netroufla, když byl život její hrdinky sledem utrpení a skončil tragicky. Výsledkem je dobře míněný, zodpovědně vypracovaný, ale bohužel příliš papírový pomník. Je docela dobře možné, že (pra)rodiče či učitelé dětem a dospívajícím Miladu Horákovou koupí. Pravděpodobnost, že to dílo Miladu Horákovou skutečně přiblíží nejmladší generaci, je však dosti nízká.