Mexický spisovatel Álvaro Enrigue (* 1969) se českým čtenářům poprvé představil před pěti lety, kdy mu v překladu Michala Brabce vyšla v nakladatelství Fra kniha volně propojených povídek s názvem Podchlazení. Letos bude Álvaro Enrigue jedním z mnoha hostů veletrhu Svět knihy. A při té příležitosti vydalo nakladatelství Paseka autorovu dosud předposlední knihu, román s názvem Náhlá smrt (šp. Muerte súbita, 2013). Vedle toho, že dílo rovněž přeložil Michal Brabec, spojuje tuto knihu s autorovým českým debutem především velmi propracovaná a důvtipná kompozice.

Charakterizovat Náhlou smrt tematicky, formálně či žánrově není vůbec jednoduché. Nikoli náhodou se na jednom místě románu lze dočíst: „Sám při psaní této knihy nevím, o čem vlastně je. Co vypráví. Není tak úplně o tenisovém zápase. Není to ani kniha o pomalém, záhadném začleňování Ameriky do světa, který s nehoráznou ztrátou orientačního smyslu nazýváme ‚západním‘ — z pohledu amerických obyvatel leží Evropa na východě. Možná to bude kniha, která pojednává pouze o tom, jak by se tato kniha dala vyprávět, možná že všechny knihy jsou pouze a právě o tom. Bude skákat od jednoho k druhému, jako tenisový míček během utkání. Není to kniha o Caravaggiovi nebo Quevedovi, i když je to kniha s Caravaggiem a Quevedem. S nimi dvěma, ale také s Cortésem a Cuauhtémocem, Galileem a Piem IV.“ (s. 184)

Náhlá smrt sice není „tak úplně o tenisovém zápase“, přesto se v ní jeden tenisový zápas odehrává. Zápas mezi lombardským malířem Caravaggiem a (v době zápasu mladým) španělským básníkem Franciskem de Quevedem. Postupně se ukazuje, že v tomto duelu, který prostupuje celou knihu, je v sázce mnohem víc, než je v tenise obvyklé. Přitom kapitoly, v nichž stojí dva umělci na protilehlých stranách tenisového hřiště, nesou názvy podle průběhu tenisového střetnutí (První sada, první hra, První sada, druhá hra ad.). Jednotlivé hry tenisového střetnutí se dále střídají s množstvím většinou vcelku stručných a velmi rozličných kapitol: již zmíněná e-mailová korespondence autora s nakladatelkou, výňatky z dobové literatury, jež se týkají převážně tenisu, respektive „hry v raketu“, či více či méně fabulované příběhy z období dobývání Mezoameriky a z období nástupu protireformace v Evropě. K napínavé linii tenisového zápasu a ke dvěma jejím protagonistům se přidává ještě linie sledující tažení jednoho z nejznámějších španělských conquistadorů Hernána Cortése. Střetnutí Starého a Nového světa, přelom epoch a konečně dějiny tenisu – to vše tvoří tematické jádro Enrigueova románu.

Autor dovedl knihu zaplnit (ne však přeplnit!) skutečně mimořádným množstvím dobových detailů, jež překvapí i zapáleného tenisového fanouška. V Náhlé smrti se kupříkladu dozvíme, že se první tenisové míčky vyráběly z lidských vlasů či že se první tenisový zápas dle prvního písemně doloženého zdroje odehrál v pekle mezi čtyřmi ďábly a v sázce byla lidská duše. Tyto detaily Álvaro Enrigue zapojil do soudržného celku, v němž je reflektována doba přelomu šestnáctého a sedmnáctého století – a především její vztah k současnosti.

Autor totiž nijak nezastírá, jak značný časový odstup nás dělí od doby, v níž se popisované příběhy odehrávají: naopak ho v Náhlé smrti zdůrazňuje. Jednak tím, že román reflektuje dobu a způsob svého vzniku, jednak tím, že mnohé reálie hodnotí současným pohledem: „Většina portrétů, které zdobily stěny Palazzo Madama, je ztracena, a to z velice prostého důvodu: stály za hovno.“ (s. 65) Konečně je Enrigueův odstup od dob Caravaggia a Queveda zdůrazněn tím, jak se v jazyce na první pohled dobově věrném objevují mnohé výrazy typické pro dnešek: „Hovořili spolu usazeni za stolem jako dva zapřisáhlí nepřátelé, jimiž se stávají všichni, kteří toho spolu hodně prošukali – a náramně dobře –, ale v dobách dávno minulých.“ (s. 179) Zde je třeba vyzdvihnout práci překladatele Michala Brabce, který si vedle odstínění stylistických rovin musel poradit i s mnohými vtipy založenými na jazyce. Nahuatský mistr perař se například po přesunu do Evropy a na královský dvůr „podivoval nad velikostí jednotlivých kusů zvířat, které se střídaly na plotně. ‚Co je to?‘ vyptával se co chvíli. ‚Vepřová kotleta.‘ Když se pak vrátil do dílny, vyprávěl svému synovi, že dnes měl král k obědu koťata na pepři.“ (s. 216–217)

Nejslavnějším latinskoamerickým autorem, který letos navštíví veletrh Svět knihy, bude dozajista Mario Vargas Llosa. Peruánský prozaik je posledním žijícím autorem, který se v šedesátých letech řadil mezi čelní představitele takzvaného latinskoamerického boomu (spolu s Gabrielem Garcíou Márquezem, Carlosem Fuentesem či Juliem Cortazárem). Náhlá smrt Álvara Enrigueho dokazuje, že i ve střední generaci současných hispanoamerických autorů je mnoho jmen, která se vyplatí sledovat.