Vzpomínat je stejné jako vyprávět: uspořádávat něco, co nikdy uspořádané nebylo. Kniha Podchlazení, kterou Álvaro Enrigue věnoval své tehdejší americké manželce, je reminiscencí na jeho prvních osm let strávených ve Spojených státech amerických, kde s občasnými přestávkami žije od roku 1996 až dodnes. Autor zpracovává změť nahromaděných pocitů, vjemů, podnětů. Přetavuje je do svižných, jemně ironických (až sebeironických) krátkých celků, povětšinou jen stylizovaně autobiografických.

Výsledku Enrigueho terapeutického sezení u psacího stolu se od nakladatelství Anagrama dostalo označení povídkový román (resp. tři mikroromány v jednom), sám autor však tuto kategorizaci odmítá a své dílo vnímá „pouze“ jako povídky, které jsou poskládané tak, že ve čtenáři mohou budit dojem, jako by četl román. Nutno podotknout, že tyto žánrové prosaky a mnohdy ne zcela jednoznačná zařaditelnost díla je pro Enrigueho tvorbu příznačná. (O jednom z posledních děl s názvem Decencia (Slušnost) hovoří jako o „románu, který jako román dokonce i vypadá“.)

Této skutečnosti odpovídá i nejčastější forma Enrigueho tvorby, viditelná nejen u Podchlazení: zřetelně a četně fragmentovaný celek, jehož jednotlivé části (popř. roviny) dokáží fungovat zcela samostatně, ale svým přesahem jsou nepostradatelným stavebním kamenem celku, jeho důležitou významotvornou složkou. Snad nejzřetelněji je možno tento jev sledovat u knih Vidas perpendiculares (Kolmé životy) a Muerte súbita (Náhlá smrt), kterážto díla jasně dokazují, že právě pohyb na pomezí povídkového a románového žánru svědčí Enriguemu nejlépe. Důkazem budiž slova uznání (na prvně jmenovanou knihu pěl chválu mj. Carlos Fuentes) i udělené ceny (druhá zmiňovaná je loňskou držitelkou prestižní Premio Herralde).

Pokud jde o obsahovou stránku, lze Podchlazení i přes spisovatelovu úvodní deklaraci „Napíšu knihu o Američanech“ jen těžko zabalit do jednoslovné charakteristiky. Nenechme se zmást, záběr rodáka z mexické metropole je mnohem širší, navíc gringos plní především roli komparzistů nastavujících zrcadlo. Enrigueho třetí, průlomové dílo, třebaže se tak na první pohled netváří, vypovídá z velké části o Mexiku, neboť Spojené státy americké fungují jako katalyzátor, který umožňuje zřetelnější pohled.

Ať už čteme příběh začínajícího spisovatele, vysokoškolského profesora literatury, zaměstnance Světové banky nebo historika prosadivšího se na poli kulinářském (jsou předchozí postavy pouhým výplodem té první nebo jsou to Enrigueho alter ega?), ocitáme se nenápadně v tiše, leč nepřeslechnutelně skřípajícím soukolí kultur, jehož osazení nemusí být nutně jen ryze mexicko-americké. I z konfrontace se Švýcary jasně vyznívá, že Mexičanovi je zkrátka nejlépe mezi „svými“ (čti latinos). O tomto, jakož i o Enrigueho všudypřítomném smyslu pro humor vypovídá i název zastřešující závěrečnou dvojici povídek, kde směrem k civilizaci značí v obou případech cestu pryč ze Spojených států amerických.

Znamenitou variací na téma střet kultur je rovněž oddíl Velké konce, přičemž pozornost zasluhuje především zcela mimořádně podaný, hojně antologizovaný příběh o Išim. V něm jsou rozvodněná koryta vyprávěného svedena do působivého soutoku, na jehož konci seznáme, že Barthesova teze o smrti autora je stejně nezpochybnitelná jako skutečnost, že jsme se právě stali svědky zrození velkého vypravěče.