Ke štěstí jim nestačí rodina ani práce. Potácejí se životem, hledají něco nového, co by je vytrhlo z věčného neúspěchu, zklamání a šedi. „Jsem prvotřídní spisovatel, ale nikdo to neví.“ Tak zní první věta povídkové knihy Álvara Enrigua, která v určitém smyslu vystihuje všechny její hrdiny. Možná mají jedinečné schopnosti, ale svět se o nich nedozvěděl a pravděpodobně ani nikdy nedozví. Jsou tak trochu ztroskotanci, nicotné postavy, co si zpackaly život. Asi tuší, že do dnešního světa vůbec nepatří. Neuměli žít ve své vlasti a neumějí to ani v nové zemi, do které emigrovali. Unikají do divokých nocí plných alkoholu a drog. Jako zakázané ovoce jim zachutnaly nemanželské vztahy. Zpovídají se z prodělaných křivd, vlastních poklesků i vin, snaží se chopit poslední šance a uniknout z každodenní rutiny. I ta jim ale pomalu a nenávratně protéká mezi prsty...

Inspiraci našel autor povídkové knihy Podchlazení ve vlastním životě. Álvaro Enrigue (*1969) se pohybuje mezi rodným Mexikem a Spojenými státy, kde dokončil literární studia doktorátem. Živí se nejen jako spisovatel, ale také jako profesor literatury či literární kritik. Je držitelem několika literárních cen, za román Muerte súbita (Náhlá smrt) získal v roce 2013 ocenění Premio Herralde, již dříve udělené významným autorům španělsky psané literatury jako Roberto Bolaño, Javier Marías či Enrique Vila-Matas. Podchlazení (2006) je první Enrigueho dílo přeložené do češtiny a vyznačuje se autobiografickými rysy. Hrdinové jsou vesměs muži středního věku, kteří přemítají o svém postavení ve společnosti a svěřují se s osobními zážitky. Do jejich vyprávění autor vkládá vlastní zkušenosti; vypovídá tak o strastech emigrantského života.

Ať už je to spisovatel, popelář, úředník, univerzitní profesor či kuchař, jedno mají společné: neúspěch a frustraci. A také latinskoamerický původ, se kterým se těžko srovnávají. Hrdina povídky Žrout aneb vzývání začíná své vyprávění slovy: „Jednoho krásného dne jsme se rozhodli odjet z Mexika, lhostejno kam – tedy alespoň mně: nemohl jsem už hlavní město vystát; stejně tak vládu i opozici a kolegy, sousedy a jejich neskutečně nevychované děti, fronty v bance a čtvrtletní daňová přiznání.“ Všichni touží utéct z Mexika, jenže emigrací se jejich problémy nevyřeší. Uprchlíci totiž zůstávají jednou nohou stát ve své vlasti. Začnou vést dvojí život – do toho současného v nové zemi se totiž neustále prolamuje ten minulý. Hrdinové Enrigueho knihy svůj původ nikdy docela nezapřou, ale stejně tak nedovedou žít jako většinová americká společnost, protože je jim cizí místní mentalita. Autor zde naráží na zásadní problém dnešního světa: střet kultur, národností a civilizací. V povídce Terapeutické sezení: Amíci také odvážně poznamenává, že všichni obyvatelé Spojených států by si zasloužili terapeutické sezení, protože je to země samých přistěhovalců bez vlastní národní identity.

Jednotlivé povídky působí na první pohled jako samostatné příběhy různých postav. Střídají se vypravěči – buď hrdinové vykládají svůj příběh sami, nebo je jejich osud předložen pomocí er-formy vypravěčem, který si vůči nim zachovává odstup. Nepozornému čtenáři může přitom uniknout tenká nit, která váže příběhy dohromady. Jednotlivé mužské postavy jsou si svým jednáním a vlastnostmi tak podobné, až se jejich vyprávění slévá do jediného příběhu rozsekaného na menší úseky. Některé z povídek dokonce vytvářejí celistvější příběh téže postavy. S trochou nadsázky tak kniha vlastně představuje románový celek, vypovídající o naší době. Mezi jednotlivými příběhy najdeme tematická pojítka – latinskoamerický původ, nemanželské vztahy, profesní neúspěchy. A několik příběhů také propojuje rys příznačný pro hispanoamerickou literaturu – fantastický motiv přírodní síly, která si dovede podmanit vše kolem sebe. Ať už je to hurikán, který dovede lidi k hromadnému sexuálnímu ukájení, blesk, jenž zničehonic sežehne otce rodiny jedoucího na kole při rodinném výletu, nebo sněhová kalamita, která ochromí dopravu a potažmo i celé město.

Z načrtnutého románového schématu výrazně vystupují dvě povídky, které spolu tvoří část zvanou Velké konce. Vypovídají o posledních jedincích zaniklých rodů, s nimiž si jejich okolí neví rady. První z nich je hluchý pastýř, poslední mluvčí dalmatského jazyka. Druhý je poslední přeživší indián z pobitého kmene Jahiů. Oba dva však záhy poté, co je svět objeví, zmizí, aniž by po sobě cokoliv zanechali. Jak vyložit tyto postavy, které tak nějak nezapadají do zbytku knihy? Klíč lze opět hledat v tematice střetu kultur a národů. Když lidé nebudou dost citliví a opatrní, můžou přijít o něco velmi vzácného. Můžou ztratit něco ojedinělého, co by je mohlo obohatit. A možná už ani nenaleznou cestu zpět, šanci, jak proces ztráty zastavit.

V Podchlazení se střídají zamyšlení filozofického rázu s erotikou nabitými povídkami, poklidná vyprávění o rodinném životě s téměř apokalyptickými příběhy, epická vyprávění o posledních jedincích s povídkami detektivního charakteru... Vzniká žánrový propletenec, ve kterém si může každý čtenář najít to své. Ovšem kniha se čtenářům nijak nepodbízí. České nakladatelství Fra knihu vydalo ve dvou verzích s odlišnými obálkami. Jedna z nich je opepřena fotografií muže se zvednutým prostředníčkem. To gesto v něčem vystihuje povahu díla, kterému jsou čtenáři tak trochu ukradení: příběhy sice fascinovaně čteme doslova jedním dechem, ony ale znenadání končí, bez ohledu na jakékoli očekávání. Utnou je překvapivé pointy, jež čtenáře doslova srazí na kolena. A to vše je zahalené v podivně tragikomickém hávu, kde tragické a poetické momenty přebíjí drsný černý humor. Celé knize je vlastní velká dávka vtipu a především ironický tón. Neustále narážíme na nekorektní poznámky o povaze určitých národů, ať už je řeč o divokých Mexičanech, nebo o upjatých Švýcarech, kteří prý vypadají jako američtí studenti s nezvykle úzkými rty. Kniha chce být hlavně výpovědí o střetu kultur. Říká nám, že ať se bude člověk snažit, jak chce, vždy v něm zůstane jeho původ, jeho vychování. A na něj nesmí zapomenout.

Tato zajímavá kniha nabízí nečekaný úhel pohledu na různá témata – pro někoho může mimochodem být příliš erotická a skandalizující – a celkově je opravdu „jak ze života“. I s tím důsledkem, že ji celkem rychle přehluší jiné zážitky a jiné knihy a člověk ji odloží stejně jako četné další prchavé momentky: po týdnu už si na ni v podstatě ani nevzpomene.