Přestože první náznaky evolučního uvažování o živé přírodě se začaly objevovat už v antice, jak líčí například kniha Evoluce před Darwinem (Pavel Mervart, 2012), dlouho do novověku výrazně převažoval názor, že veškeré existující druhy jsou výlučným a de facto neměnným dílem Stvořitele. V osmnáctém a zejména devatenáctém století se však úvahy o možné evoluci organismů začaly objevovat stále častěji, obzvláště v dílech francouzských přírodozpytců. Asi nejproslulejším příkladem této etapy evolučního smýšlení je Jean-Baptiste Lamarck (1744–1829), který se domníval, že druhy byly stvořeny jako jednoduché entity, jež se dále zesložiťovaly a přizpůsobovaly prostředí děděním získaných vlastností – orgány se namáháním posilují a v „dokonalejší“ podobě jsou předány potomstvu (nelze nezmínit věhlasný příklad dlouhokrké žirafy, která se natahuje pro listí). Lamarckova teorie ovšem příliš velký ohlas nevzbudila a veškeré úvahy o evoluci nadále postrádaly jednu zásadní ingredienci, totiž nějaký jasný „mechanismus“, jak by vývoj druhů mohl probíhat. A právě ten v podobě takzvaného přírodního či přirozeného výběru roku 1859 představil světu v proslulém Vzniku druhů Charles Darwin (celý název knihy zní O vzniku druhů přírodním výběrem, česky naposledy Academia, 2007). Ačkoli pro přesnost je třeba dodat, že akademickou obec s ním seznámil již o rok dříve, když zjistil, že jakýsi Alfred Russel Wallace, toho času pobývající v jihovýchodní Asii, přišel v zásadě na tutéž myšlenku, již on sám už několik let intenzivně rozpracovával. Darwin se okamžitě stal jedním z nejvýznamnějších přírodovědců své doby (a je jím dodnes) a naprosto převrátil naše uvažování o živé přírodě.

Není proto divu, že jeho život a dílo jsou oblíbeným námětem autorů odborné i populárně naučné literatury, ačkoli kvalita jednotlivých titulů je značně rozkolísaná, jak ukazuje třeba senzacechtivý a značně povrchní svazek Paula Johnsona Darwin: Portrét génia (Barrister & Principal, 2012) na straně jedné a kniha Michaela Ruseho Charles Darwin: Filosofické aspekty Darwinových myšlenek (Academia, 2011) coby poměrně hluboká studie dopadu Darwinovy teorie na různé vědecké obory i společnost na straně druhé. Za zmínku jistě stojí i docela zábavné beletristické převyprávění Darwinova života a jeho myšlenek ve Snu noci darwinovské (Universum, 2016) Josefa Lhotského. Zatím posledním příspěvkem do „darwinovské knihovničky“ se stala kniha britského historika vědy a předního odborníka na Charlese Darwina (nar. 1971) Johna van Wyheho Darwin: Člověk, jeho veliká cesta a evoluční teorie (Darwin: The Man, his great voyage, and his Theory of Evolution, 2018). Nicméně je otázkou, jestli může Wyheho kniha přinést něco nového.

Už vzhledem k rozsahu je zřejmé, že svazek nemá ambici být vyčerpávající studií Darwinova odkazu, a první pohled napoví, že Wyhe čtenáře nemíní zahlcovat hromadami textu, ale sází spíše na až neobvykle bohatý ilustrační doprovod. Kniha se v osmadvaceti krátkých, víceméně chronologicky uspořádaných kapitolách věnuje Darwinovu životu od prvních krůčků až po jeho slavný pohřeb ve Westminsterském opatství. Jak se například dozvídáme, ještě během studií nic nenasvědčovalo tomu, že by se z mladého Charlese měl nakonec stát jeden z nejvýznamnějších biologů všech dob. Jeho zvídavost a touha po poznání byla sice přinejmenším neobvyklá, ale to ještě zdaleka nestačí. Zlomem v jeho životě byla nabídka stát se přírodovědcem na palubě lodi Beagle, která v letech 1831–1836 proměřovala pobřeží Jižní Ameriky či Galapág. Během oněch pěti let však Darwin strávil více času na pevnině než na lodi a zkoumal jednak geologické poměry míst, na něž během výpravy zavítal, jednak místní faunu a floru, jež jeho pozornost přitahovaly čím dál víc. Podstatnou roli v jeho nahlížení na přírodu sehrály fosilní nálezy dávno vyhynulých tvorů, jež ukazovaly, že kdysi se po zemském povrchu procházeli živočichové, již se těm současným sice podobali, ale přesto se nějakým zásadním způsobem lišili (například jihoameričtí obří lenochodi). Z historického hlediska byla důležitá návštěva Galapážského souostroví, kde zkoumal želvy sloní, leguány mořské a rovněž slavné pěnkavy (ačkoli o skutečné pěnkavy nešlo), které si později získaly přízvisko „Darwinovy“. Po celou cestu si psal zevrubné poznámky, které nedlouho po návratu vydal i knižně. Za pozornost stojí, že právě Cesta přírodozpytcova kolem světa, dodnes inspirativní dílo, jež odhaluje Darwinův způsob myšlení i dechberoucí znalosti, byla v roce 1912 vůbec jeho prvním textem přeloženým do češtiny (vydal jej nakladatel Jan Laichter).

Z cest si Darwin přivezl ohromné množství nesmírně cenného materiálu, jehož zkoumání mu i přes pomoc dalších badatelů zabralo řadu let. Během nich v něm pomalu začala uzrávat myšlenka vývoje druhů principem přirozeného výběru, k jejímuž formulování mimo jiné přispěla i četba děl skotského ekonoma a filosofa Adama Smithe či Eseje o principu populace Thomase Roberta Malthuse (český překlad vyšel v roce 2012). Jak již bylo zmíněno, svůj pohled na vznik druhů Darwin zveřejnil v roce 1859 v knize, která nebyla přelomová jen, co se našeho náhledu na živou přírodu týče, ale i proto, že naznačila, že její přirozenou a nedílnou součástí je i sám člověk. To přinejmenším v nábožensky založených kruzích vyvolalo značnou nevoli a podobně odmítavě se k otázce působení přírodního výběru na člověka stavěl i spoluobjevitel teorie A. R. Wallace, byť z pohnutek poněkud spletitějších. Darwin však myšlenku naplno rozvinul až v roce 1871 v díle O původu člověka (Academia, 2006), jehož součástí byl i zásadní text o dalším typu výběru v přírodě, výběru pohlavním (česky vyšlo samostatně pod názvem O pohlavním výběru, Academia, 2005). Wyhe ale nezapomíná ani na Darwinův život a odborné zájmy po vydání Vzniku druhů a líčí kupříkladu jeho výzkumy, jež se týkaly emocí, orchidejí či žížal. Nutno dodat, že i v tomto ohledu se jednalo o díla vědecky nadmíru přínosná.

Obecně kniha nabízí svým způsobem vyčerpávající shrnutí Darwinova života (často i vlastními slovy přejatými z jeho životopisu, jenž vyšel několikrát česky, poprvé již v roce 1914 u pražského nakladatele J. Otty pod názvem Vlastní životopis Darwinův), přestože informačně nijak nevyčnívá. Po této stránce tak poslouží primárně čtenářům, kteří se s Darwinem dosud blízce neseznámili. Knížka ovšem výrazně těží z již zmíněného obrazového doprovodu, který celý svazek posouvá o úroveň výš. Nejde přitom pouze o dobové ilustrace, jež jsou samy o sobě nesmírně působivé, ale též o celostránkové přetisky z Darwinových deníků či zápisníků. Díky nim autor přestává být oním zadumaným staříkem, kterého známe z několika dnes již ikonických fotografií, ale stává se mnohem skutečnějším, hmatatelnějším. Jediné, co lze vytknout, je občas lehce kostrbatější překlad, který nadšení z knihy poněkud ochlazuje. Jen pro příklad jedna věta z druhé kapitoly (str. 11): „Zjistilo se také, že živé organismy mají velmi mnoho společného, pokud jde o chemické složení, zatímco mikroskopy odhalily, že všechny živé organismy jsou tvořeny buňkami.“ Neduhů podobného typu však naštěstí postupně ubývá, a čtenář se tak může plně soustředit na naučnou stránku textu. Celkově je Wyheho kniha vcelku podařeným úvodem do Darwinova života i díla a díky koncepci, která nápadně stojí na obrazovém doprovodu, jistě potěší i tématu znalé čtenáře.