„‚Jedni nás učí, že jsme dětmi Palackého a Masarykovými [Havlovými?], a už nemluví o jiné závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob vlády‘… Gustáva Husáka.“ Takto parafrázuje výrok v obměnách připisovaný Josefu Pekařovi, ale častěji Ferdinandu Peroutkovi historik Michal Macháček v knize o posledním československém komunistickém prezidentovi, nazvané jednoduše Gustáv Husák. Na protagonistově životní dráze autor dokumentuje vývoj naší země v průběhu celého dvacátého století, od světa prostého venkova s tradiční náboženskou vírou, kde měl Husák kořeny, do prostředí městských intelektuálů s novými ideologiemi.

Kniha vychází z výzkumu dosud neznámých pramenů z českých, slovenských a ruských archivů, z materiálů soukromého archivu rodiny Gustáva Husáka, z rozhovorů s rodinnými příslušníky a stranickými soudruhy, přináší také řadu soukromých fotografií, reprinty Husákových rukopisů i dobové karikatury. Díky tomu všemu z ní „symbol zatuhlosti a stagnace normalizační doby vystupuje jako osobnost mnohovrstevnatější, než jak bývá obvykle vnímána“.

Komunistický kněz

Michal Macháček v knize neponechává nic náhodě a s minuciózní pečlivostí dohledává každý detail, jako že v matrice je jeho hrdina zapsaný jako Augustinus, zatímco v rodném listu coby Augustin. Líčí jeho původ ve velmi chudé rodině, dětské ministrování v katolickém kostele i to, že ještě roku 1950 se v kádrovém stranickém dotazníku označil za římského katolíka a svého druhého syna Jána (1946–2004) nechal pokřtít. Autor to vysvětluje tím, že katolictví bylo pro Husáka součástí jeho slovenské identity. Celý život také rád používal náboženské metafory.

V Macháčkově pojetí se ovšem Husák především stal přívržencem „socialistického náboženství“, přičemž u něj osobně bylo navíc zabarveno jistým spasitelským komplexem. Když ve třiadvaceti letech napsal, že „lidé dělají svoje dějiny sami; slovenské dějiny čekají na svoje lidi“, zřejmě už tehdy myslel sám na sebe. Označoval se dokonce za „komunistického kněze“.

Fasáda řádného římského katolíka ovšem Husáka jistou dobu chránila: v mladých letech se za ni schovával, vydával se za přívržence sociálnědemokratické strany a komunistické tiskoviny si prý nechával posílat na adresu svého otce Nikodéma. Fakt, že z katolické církve nikdy oficiálně nevystoupil, mu prý pomohl v tamní předvolební kampani roku 1946. Jinak jej ale autor líčí jako ambiciózního a všestranného muže, který zamlada uctíval F. X. Šaldu, hrál na harmoniku, byl vášnivým fotografem a rád řídil automobil – a zároveň jako uzavřeného člověka s jistým emočním deficitem.

V době Slovenského štátu se Husák nevyhnul perzekucím, opakovaně mu z nich pomáhal Imrich Karvaš, tehdejší guvernér Slovenské národní banky, s nímž se Husák seznámil v době vysokoškolských studií. Dobové slovenské poměry líčí Macháček trochu tragikomicky, dobře je zřejmě vystihl slovenský ministr vnitra Alexander Mach (s nímž pak v padesátých letech Husák sdílel celu), totiž že na Slovensku měl tehdy každý deset patronů a každý z těchto ochránců našel cestu k prezidentu republiky nebo předsedovi Snemu Slovenskej republiky, což téměř vždy vyústilo v propuštění daného podezřelého. V době povstání koncem války, kdy podle jeho slov slovenský národ bojoval proti Hitlerovi, Tisovi i Benešovi, byl ovšem Husák i v přímém ohrožení života a v jedné zvláště nebezpečné situaci jej prý zachránila bezvadná němčina, s níž přesvědčil německé vojáky, že už legitimován byl, i když to nebyla pravda.

Iluze dočasnosti

Širší známost si ovšem Husák získal až v následujícím období, kdy se stal předsedou sedmého Zboru povereníkov (Sboru pověřenců) a výrazně se zasloužil o „pacifikaci“ tamních demokratických a protikomunistických sil, načež byl v následném procesu se slovenskými „buržoazními nacionalisty“ režimem, který pomohl nastolit, odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. O drsném vyšetřování mimo jiné později řekl, že sice češtinu ovládal dost dobře, ale do té doby netušil, jak je bohatá na vulgární výrazy. Na otázku, proč právě on dokázal vzdorovat krutým výslechům, což mu patrně zachránilo život, autor odpovídá, že to bylo jeho kritické myšlení, houževnatost, individualismus, a v neposlední řadě i jeho již zmíněný mesianismus. Byl sice disciplinovaný komunista, ale stranu si prý nikdy „nezbožštil“.

Dále autor sleduje, jak Husák po propuštění houževnatě bojoval za svou rehabilitaci i přetrvávající nedůvěru z řad mnoha soudruhů. Zmiňuje vznik jeho knihy Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní, z níž se stal bestseler, i opětovný mocenský vzestup. Proti „starému režimu“ prý Husák bojoval různými prostředky, například tím, že do Polska zasílal materiály proti stávajícímu československému režimu, odkud se měly šířit na Západ. Významný pak byl osudový rozhovor s Leonidem Brežněvem po invazi v srpnu 1968, kdy jej Husák přesvědčil razancí a konstruktivním pragmatismem, že právě on bude tím pravým pro uskutečnění normalizace. Autor jej přitom líčí jako novodobého Háchu (aniž by přirovnání sám použil), který se těžké role ujal s dobrými úmysly, ale nezvládl ji. Sliboval si, že „kremelské dědky“ přelstí a že bude pokračovat v reformách, stavěl se proti přijetí Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, protože podle něj uzavíralo pozitivní perspektivy. Přecenil ale své možnosti ve vztahu k Moskvě, stal se obětí iluze dočasnosti vládnoucích poměrů, „kterou zároveň spoluvytvářel i symbolizoval“. Když pak na konci roku 1989 pronášel abdikační projev, nezaznělo v něm ani slůvko sebekritiky či přiznání politické odpovědnosti za tehdejší stav, vyčítá mu Macháček.

V Husákově životě autor nachází řadu paradoxů. Kromě těch obecně známých (bývalý politický vězeň, který se sám stal věznitelem) či výše naznačených (komunista hlásící se překvapivě dlouho souběžně i k církvi) rozebírá i některé další. Mimo jiné Husáka označuje za demontéra i tvůrce slovenské státnosti.

Po knize Jiřího Křesťana Zdeněk Nejedlý: Politik a vědec v osamění jde o druhý takto obsáhlý a pečlivě sepsaný spis o významném zdejším komunistickém politikovi. Křesťan svou knihu zakončil slovy o tom, že nahlédl na dno hluboké a potemnělé studně jedné lidské duše: „A tam jsem s úlekem zahlédl odlesk vlastní tváře. Neboť jsem Zdeněk Nejedlý.“ Michal Macháček nezachází tak daleko, nicméně i on se se svým hrdinou na metaforické rovině ztotožňuje, totiž když se označuje za pozdní „Husákovo dítě“, a přikládá dokonce vlastní fotografii z osmdesátých let. Svého protagonistu nedémonizuje ani neomlouvá; snaží se jej ale očistit od některých nepravdivých obvinění a pochopit logiku jeho činů. V dramatickém životním osudu Gustáva Husáka nachází chvalitebné aspekty (úsilí o sociální spravedlnost), kvality protřelého politika, jako je umění nakládat s mocí, ale i tragické sebeklamy, jímž byla například politika „menšího zla“. To vše přitom bylo u Husáka takřka neoddělitelně spojeno…