První román publikoval Brandon Sanderson v roce 2005. Elantris vyprávělo o světě, v němž magie nepřestala fungovat, ale spíše se zvrhla a ze svých uživatelů udělala vyvržence, nucené žít v ghettu, kde jeden z kdysi vyvolených učiní zásadní objev. Už tento román ukázal, v čem bude Sandersonova síla – v umění vytvořit realisticky vykreslený svět, často spíše městského charakteru, doplněný o magii, jejíž systém fungování je v mnoha ohledech podobný poučkám středoškolské fyziky (gravitace, optika, vektory síly etc.). Nejednalo se přitom o prvotinu v pravém slova smyslu, ale šestý z celkově zhruba dvanácti textů napsaných v té době „do šuplíku“.

V následujících letech Sanderson svou pracovitost potvrdil řadou samostatných příběhů i sérií, kromě jiného dokončil i ságu Kolo času Roberta Jordana (jednoho ze svých velkých vzorů a autora, který měl taktéž blízko k „fyzikálnímu“ pojetí magie). Vybudoval si pověst autora, který rozvíjí odkaz epické, posttolkienovské fantasy (především v První mistbornské trilogii). A před několika lety ohlásil, že většina jeho cyklů je součástí jednoho vesmíru, universa zvaného Kosmír. Vzhledem k tomu, že tento projekt měl slučovat příběhy, v nichž magie vycházela ze znaků, spalování kovů uvnitř lidského těla či nasávání energie ze zuřivých bouří, zdálo se podobné prohlášení minimálně odvážné.

Ovšem Sanderson se svou příslovečnou pracovitostí nezahálel a postupně zveřejnil, že v již napsaných knihách jsou ukryté náznaky „vyššího“ plánu, a nakonec sepsal i dostatek příběhů odehrávajících se na pozadí velkých cyklů, jež onu propojenost tematizovaly či podtrhávaly.

Právě tyto příběhy shrnuje sbírka Arcanum odhalené. Dva ze zde obsažených příběhů přitom už v češtině vyšly – Císařova duše, oceněná cenou Hugo ve sborníku Tři tváře, a pak Silencie a stíny v Ďáblových hvozdech v antologii Nebezpečné ženy. Částečně pak je znám i příběh Allomant Jak a Eltanské doly, epizody 28–30 – respektive z některých materiálů sloužících jako doplňky k novější mistbornské sérii příběhů Way a Wayne víme, že podobné brakové příběhy jsou ve světě Mistbornu populární. Zbylých šest příběhů vycházejí v češtině poprvé.

Arcanum odhalené se na našem trhu časově sešlo se sbírkou povídek Joea Abercrombieho Ostré konce, se kterou sdílí zásadní nevýhodu – jedná se především o doplňky k většímu projektu a v některých případech je samostatná existence zde obsažených příběhů vlastně neodůvodnitelná (Naděje Elantris, Jedenáctý kov), případně nemá znaky normální povídky s klasickou dramaturgií (Mistborn: Utajená historie). V Sandersonově případě je tato „vada“ o to výraznější, že není – na rozdíl od Abercrombieho – kdovíjaký stylista. Jeho vypravěčskému naturelu prostě odpovídají rozmáchlé epické romány založené na bohatém ději a barvitosti popisovaného světa, nikoliv na dialozích nebo ironickém podvracení fantasy klišé. I v Arcanu je tak vidět, že čím delší příběh Sanderson píše, tím lepší – pochopitelně ne stoprocentně. Zmíněná Utajená historie se bohužel nevymaní z vysvětlování a neemotivního opakování již známých událostí. Její existenci nakonec omlouvá snad jen dialog dvou postav, který shrnuje podstatu Sandersonových hrdinů a příběhů („Potřebujeme plán, abych se odsud dostal.“ – „Ale odtud není cesta.“ – „Tohle je ale děsnej přístup“).

Zdaleka nejlepší příběh knihy je Císařova duše, která obecně patří k tomu nejlepšímu, co Sanderson napsal, a následně Ostrokrok ze světa Archivu Bouřné záře, dosud nejrozmáchlejšího Sandersonova cyklu. Tento příběh sleduje osudy mladé adeptky rytíře Paprsku, která se na vlastní pěst postaví mocnému vrahovi fanaticky prosazujícímu zákony. Síla povídky však nakonec nespočívá v ději, ale v humoru, který do něj Sanderson vložil. Ostatně třetí nejlepší příběh je hříčka Allomant Jak a Eltanské doly, epizody 28–30, což je komentované souborné vydání tří epizod fiktivního dobrodružného kolportážního románu, plného zcela neuvěřitelných záchran na poslední chvíli, děsivých zvratů a komentářů editora, který hrdinu zpochybňuje či rovnou odsuzuje jako vychloubačného sebestředného lháře. Sanderson není čistý humorista, ale právě zde, podobně jako ve druhé mistbornské trilogii, dokazuje, že bavit umí – sebe i druhé.

Arcanum obsahuje i úryvek z chystaného komiksu Bílé písky, včetně prozaické předlohy tohoto příběhu – vzhledem k rozsahu se přitom nedá říct nic jiného, než že se jedná o zajímavý svět připomínající mix komiksů Alejandra Jodorowského a písečných světů ze Star Wars. Šestý ze Šerochů pak přináší odhalení, že mezi jednotlivými světy Kosmíru panuje napětí a hrozba jakési kulturní „kolonizace“, která bude pravděpodobně rozvíjena v dalších knihách cyklu.

Jakkoliv tedy Arcanum odhalené obsahuje příběh (Císařova duše), který patří k tomu nejlepšímu, co loni u nás v žánrové literatuře vyšlo, jako celek stojí pod zmíněnou knihou Joea Abercrombieho. Pokud tedy hledáme u knihy emoce a hluboký prožitek. Naopak jako manuál k Sandersonovým světům a sbírka příkladů, jak to v nich funguje, se jedná o dílo, které nepochybně splnilo zadání takřka na sto procent.