Se jménem Arto Paasilinna (1942–2018) jsem se poprvé setkala na konci 80. let 20. století, kdy jsem pro nakladatelství Odeon psala lektorský posudek na román Zajícův rok. Román se mi moc nelíbil (koho by bavilo číst o novináři, který řeší krizi středního věku tím, že bloumá se zraněným zajícem po Finsku, myslela jsem si), ale napsat záporný posudek jsem si netroufla. Finských knížek vycházelo tak málo, že zamítnout nějakou prostě nepřicházelo v úvahu, zvlášť když ji navrhoval můj učitel finské literatury a překladatel Jan Petr Velkoborský.

Osobně jsem se s Artem Paasilinnou seznámila v druhé polovině 90. let, když jsem pracovala na českém velvyslanectví ve Finsku. Malíř Petr Řehoř mě přivedl na večírek do Paasilinnova přepychového bytu na břehu moře ve Westendu, nejluxusnější části Espoo. Ani tehdy mě kupodivu nenapadlo, že bych mohla tohoto úspěšného a populárního autora překládat a vydávat. Snad mě ovlivnil poněkud opovržlivý postoj části finských intelektuálů, pro něž byl Arto Paasilinna pouhým autorem oddechového čtiva. Ve Finsku si víc cenili Artova bratra, esejistu Erna Paasilinnu. O několik let později i u nás známý prozaik Kari Hotakainen onen postoj vyjádřil větou, že všichni finští autoři by chtěli mít tolik peněz a tolik čtenářů jako Arto Paasilinna, ale nikdo netouží po jeho stylu.

Po návratu z mise ve Finsku mi Jan Petr Velkoborský Zajícův rok znovu nabídl, tentokrát už k vydání v našem rodinném nakladatelství Hejkal. Chvíli jsem vzdorovala, ale nakonec jsem kapitulovala – už jsem zjistila, že se můj vkus s vkusem čtenářů nemusí vždycky shodovat. Roli sehrálo i to, že Arto Paasilinna byl v té době už slavný autor v celé Evropě, například ve Francii byl vyložený bestsellerista: jeho knihy se prodávaly v každé vesnické trafice (jak jsem na vlastní oči viděla v provensálském městečku Riez) a francouzské cestovní kanceláře pořádaly zájezdy do míst, kde se příběhy odehrávají.

Zajícův rok vyšel v překladu Jana Petra Velkoborského a s obálkou Jiřího Slívy v roce 2004.

Jiří Slíva byl šťastná volba, hned od začátku si Paasilinnův styl a humor oblíbil a ilustroval obálky všech jeho česky vydaných knih. Po Zajícově roku následovala Stará dáma vaří jed (česky 2005). Tu jsem překládala já a vymyslela jsem i český název, v originálu se kniha jmenuje Suloinen myrkynkeittäjä, tedy doslova Půvabná vařička jedu, dále Chlupatý sluha pana faráře (v překladu Vladimíra Piskoře, 2005), Les oběšených lišek (překlad Jan Petr Velkoborský, 2006), který považuji za nejlepší Paasilinnovu knihu vůbec. Následovala veselá kniha o Alzheimerově nemoci Krátká paměť pana rady (Vladimír Piskoř, česky 2009), Syn boha hromovládce (Jan Petr Velkoborský, 2009), Šťastný muž (Vladimír Piskoř, 2012), Vlčí léto laponského mlynáře (Jan Petr Velkoborský, 2007), Nejdelší chobot ve Finsku (Markéta Hejkalová, 2016), svérázná autobiografie Živý na vlastním pohřbu (Markéta Hejkalová, česky 2014)… Celkem 14 titulů! Arto Paasilinna u nás brzy získal ne zrovna malý okruh nadšených čtenářů – a postupně si získal i mě. Tajemství jeho úspěchu tkví podle mého názoru v tom, že uměl psát velmi lehce, čtivě a s humorem o vážných věcech: o svévoli úřadů, o tom, že i staří lidé mají právo žít podle svých představ, o boji člověka s nemocí a jinými nepřízněmi osudu. Přivedl do finské literatury tradici evropského pikareskního románu, ale jeho hrdinové jsou typičtí Finové, kteří vědí, že odvážnému štěstí přeje a kdo se bojí, nesmí do lesa. Les je přirozenou součástí finského života i Paasilinnových románů a zrovna tak jeho obyvatelé, zvířata, důležití druhové a pomocníci Paasilinnových hrdinů – zajíc, medvěd, liška, a dokonce i slon.

V roce 2006, krátce po vydání Autobusu sebevrahů (v překladu Vladimíra Piskoře), jsem Arta Paasilinnu pozvala do Havlíčkova Brodu na Podzimní knižní veletrh. Finští přátelé mě varovali: Paasilinna prý hodně pije a pak bývá agresivní. Ve Finsku to možná platilo, ale na Vysočině ne. Arto si sice oblíbil griotku, která v Kulturním domě Ostrov stála neuvěřitelných 5 korun, a všechny kolem na ni zval, ale rozčilil se jen jednou: když lidé (hlavně vnuk Jaroslava Haška Richard) komolili jeho jméno a vytrvale ho oslovovali pane Pasolini. Jinak byl velmi milý a přátelský.

Při křtu na stánku Tiskáren Havlíčkův Brod se pochlubil, že po vydání této knihy ve Finsku tam znatelně klesl počet sebevražd. Při autogramiádě u stánku Hejkal trpělivě podepisoval a spokojeně pozoroval dlouhou frontu čtenářů a při besedě vychvaloval Havlíčkův Brod tak přesvědčivě, až se jeden čtenář důvěřivě zeptal, jestli mistr do našeho města umístí děj své příští knihy, když se mu tady tak líbí. „Epäilemattä“, bezpochyby, odpověděl Arto s profesionální zdvořilostí, ale nikdo to nebral příliš vážně. Tedy aspoň já ne – až do chvíle, než jeho nová kniha s názvem Prostopášný modlitební mlýnek (česky 2010) vyšla.

Hrdinové, dva potrhlí finští vynálezci, se při zpáteční cestě z Tibetu zastaví v malebném městě Havlíčkově Brodě a na mezinárodním knižním veletrhu tam tři dny obcházejí stánky předních světových nakladatelů a nabízejí jim k vydání své veledílo. Prostopášný modlitební mlýnek asi nepatří k vrcholným Paasilinnovým dílům, ale knihu, v níž je zmíněn Havlíčkův Brod a můj Podzimní knižní veletrh, jsem prostě nemohla nepřeložit a nevydat.

Pak jsem se s Artem setkala ještě dvakrát – na jaře 2007 na obědě v restauraci Kappeli v Helsinkách a o rok a půl později, na podzim 2008 na večírku nakladatelství WSOY. Tam jsme si asi hodinu živě a vesele povídali, než jsem zjistila, že vůbec neví, kdo jsem, protože je úplně opilý. Jako překladatelka a čtenářka jeho knih jsem se tomu ovšem nedivila. Alkohol hrál v tom období v jeho životě svou roli. Ve Finsku se vyprávěly typicky „paasilinnovské“ historky o tom, jak se Arto vracel z restaurace po dálnici v protisměru či jak v helsinském baru reagoval na kritiku své tvorby pěstí.

V roce 2009 Arta Paasilinnu postihla mozková mrtvice. Od té doby žil v sanatoriu, nepsal – ale pár měsíců před smrtí prý se spolupacientem ze sanatoria utekl a strávil příjemné dopoledne v nedaleké kavárně. Je to pravda, nebo jen další dobře vymyšlená „paasilinnovská“ historka, která čtenáře jeho knih vůbec nepřekvapuje?

Arto Paasilinna se nedožil na dnešní poměry nijak vysokého věku, 76 let (narodil se 20. dubna 1942 ve finském Laponsku), ale jeho smrt nebyla překvapením. V řadě knih o smrti psal: v Lese oběšených lišek o umírání staré Laponky Nasky Mosnikoffové, ve Staré dámě se to smrtí a vraždami jen hemží, Paasilinnovo alter ego se v knize Živý na vlastním pohřbu bojí, aby mu pozůstalí nezkazili pohřeb, a proto si ho nacvičuje nanečisto…

A nejenom o smrti, také o posmrtném životě. Hrdina knihy Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude (tu jsem přeložila já v roce 2015 a mám ji ze všech Paasilinnových knih nejradši) umírá při autonehodě, ale vzápětí se vrací na zem jako duch. A zjišťuje zvláštní věc: duchové, kteří se za života zabývali myšlením a tvůrčí činností, s námi budou žít ještě mnoho desítek let po své smrti. A ti, kteří lidem dali tolik radosti, smíchu a naděje jako ve svých knihách Arto Paasilinna, s námi zůstanou ještě mnohem déle.

Dvě zatím poslední knihy Arta Paasilinny vyšly krátce před jeho smrtí a křtily se na Podzimním knižním veletrhu 6. října 2018. Román Chraň nás Pánbůh před Finem přeložila Anežka Křístková Melounová, čímž se počet Paasilinnových českých překladatelů zvýšil na čtyři, a kniha Tři chlupatá zvířata přinesla v jednom svazku reedice Zajícova roku, Lesa oběšených lišek a Chlupatého sluhy pana faráře, tří oblíbených titulů se zvířecími hrdiny.

Kiitoksia, Arto. Děkujeme.