8
Život paní plukovníkové Linney Ravaskové v prostorném bytě doktora medicíny Jaakka Kivista brzy zapadl do příjemně poklidných kolejí. V domě vládl klid a po dlouhé době se Linnea nemusela bát ponižujících přepadových návštěv jako v Harmistu. Ani provoz na živé Runebergově ulici Linneu v noci nebudil. Přece jen žila odjakživa ve městě a zvonění ranních tramvají vnímala v klidném ranním polospánku jako zvuk nanejvýš příjemný.

Jaakko Kivistö se choval jako opravdový gentleman. Dal Linnee k dispozici tolik šatních skříní, kolik potřebovala, a v koupelně jí uvolnil jednu poličku se zrcadlem. Navykl si také každé ráno připravovat chutnou snídani a nosit ji na tácu Linnee do ložnice.

Často spolu obědvali ve městě, v živé restauraci Elite, oblíbeném podniku helsinských umělců. K večeři si už nic vydatného nedopřávali, stačilo jim lehké občerstvení, které připravovala Linnea, a sklenka vína.

Dva dny v týdnu se otvírala ordinace pro několik starých pacientů. V oněch dnech si Linnea oblékala bílý sesterský plášť a starala se o pacienty, přicházející na vyšetření. Jejím hlavním úkolem bylo vést s pacienty společenskou konverzaci o jejich četných chorobách; mnohé nemoci Linnea znala z vlastní zkušenosti a hovory v čekárně tak byly nejen příjemné, ale i poučné.

Jednou týdně přicházela čilá stará paní na úklid, vyluxovat a vyčistit koberce. Linnea sama ráda utírala prach a cídila stříbro a ve všech pokojích aranžovala čerstvé květiny. Špinavé prádlo nosila Linnea každý týden do prádelny. Při žehlení svých šatů nikdy nezapomněla vyžehlit také Jaakkovy košile. V dnešní době nepředstavovaly košile žádnou velkou práci, neboť se už nemusely škrobit límečky jako kdysi. Naštěstí Jaakko neměl uniformu. Linnea si svého času až dost užila větrání a žehlení Rainerových kabátců z hrubého sukna. V tomto ohledu bylo mnohem pohodlnější pečovat o lékaře než o důstojníka, jehož těžká uniforma už po jednodenním nošení načichla potem a pachem krému na boty.

Dny plynuly v pokojném rytmu. Času měla Linnea nepřeberně, protože ve městě se nemusela starat o zahradu, nosit vodu a dříví na topení ani se věnovat jiným nezbytným pracem kolem domu jako v Harmistu. Byl by to vlastně život jako v bavlnce, kdyby někde v pozadí neustále nečíhala obava z Kauka Nyyssönena a jeho surových kumpánů. Linnea si byla jistá, že tahle povedená partička jí policejní akci v Harmistu jen tak nezapomene. Linnea se bála pomsty. Kauko se může uchýlit k násilí, Linnea ho dobře znala. V nejhorším případě by Nyyssönenova parta necouvla ani před hrdelním zločinem.

Linneu napadlo, že pokud by někdo potřeboval opravdu účinný a smrtelný jed, byla by to právě ona. Kdyby se dostala do skutečně nesnesitelné situace, mohla by ze spárů darebáků uniknout požitím jedu. Stará bezmocná žena musí být připravena na nejhorší. Kromě toho byla Linnea ve věku, kdy je třeba brát v úvahu možnost vážného onemocnění. Linneu děsila představa pomalého uvadání na nemocničním lůžku, k smrti se bála rakoviny a bolestí, které tato nemoc v konečném stadiu přináší. V dnešní době udržují lékaři i ty nejbeznadějnější pacienty při životě až do konce, ale tomu se Linnea podřídit nehodlala. V takové situaci by pro ni lahvička jedu byla pokladem nevýslovné ceny.

Vaření jedu by kromě toho jistě bylo mnohem zábavnější činností než malování na porcelán nebo tkaní koberečků. V Linneině situaci by se dokonce dalo označit za téměř veřejně prospěšnou činnost, byť se s vařením jedu bezesporu pojí i asociace poněkud ponuré. Linnea maturovala na dívčím lyceu v Helsinkách v roce 1929. Od té doby se chemií v podstatě nezabývala, takže nový koníček vyžadoval jisté studium. Kromě encyklopedie měla k dispozici i Jaakkovu medicínskou literaturu.

Jedy se hned odpočátku ukazovaly jako nanejvýš zajímavé téma. Vzrušující bylo i to, že Linnea musela svůj nový koníček tajit před Jaakkem. Jako lékař by se pravděpodobně proti celé akci ostře postavil; každý lékař přece přísahal, že bude ze všech sil pomáhat životu. Linnea se rozhodla připravit tak silný roztok jedu, který by v případě nutnosti dokázal zabít třeba polovinu Helsink. V literatuře si našla, z jakých látek by měla svůj koktejl namíchat. Například látka jménem botulotoxin je pro člověka smrtelná už ve velmi malém množství, 8 - 10µg. Neznámá jednotka µg bude zřejmě setina miligramu, domýšlela se Linnea. V lékárnách se to ale neprodávalo, takže bez téhle účinné látky se musela obejít. Naproti tomu digitoxin se prodával, ne ovšem volně, ale pro Linneu bylo snadné napsat na recept z Jaakkova sešitku jméno zmíněného prostředku a Jaakka pod něj podepsat. V lékárně Linnee digitoxin vydali bez dalšího vyptávání. K usmrcení člověka ho stačilo jen 0,01 gramu. Linnea si obstarala také žlutý fosfor, kyanid sodný, kyselinu šťavelovou a strychnin. Morfium ukradla z Jaakkovy lékárny, zrovna tak nějaké silnější barbituráty. Konečně měla pohromadě všechno, co je nutné pro číši jedu.

Linnea také zašla na místní trh, aby se podívala, jestli se ještě prodávají jedovaté, ale po důkladném vaření jedlé a chutné houby ucháče. Prodavači se jeden přes druhého omlouvali, že už je bohužel po sezoně. Kdyby je ale paní chtěla za každou cenu, dalo by se to zařídit, nabídl jí jeden prodavač, nasbíral si jich dost pro sebe a mohl by jí něco přenechat. Jsou už ale trochu seschlé.

„Ale ne úplně sušené,“ poplašila se paní plukovníková. Věděla, že sušením ucháče ztrácejí jedovatost.

Trhovec řekl, že přesně to měl v úmyslu, houby usušit, ale takhle začátkem léta je vždycky takový fofr, že se to nestihlo. Linnea si ucháčů objednala dva litry. Nazítří si houby na trhu vyzvedla, polovinu dala stranou a z druhé půlky usmažila pro Jaakka a pro sebe k večeři lahůdkovou smaženici. Ze zbylých hub Linnea umlela jemnou pastu, do níž přidala špetku fosforu a na špičku nože morfia. Černou kašičku pak opatrně přendala do vzduchotěsné lahvičky, aby ji později mohla použít jako zahušťovadlo jedu. Spokojená alchymistka si vzpomněla na starý atlas hub, kde u obrázku ucháče hrozily hned tři červené křížky, varující, že jde o mimořádně jedovatou houbu. Pokud si Linnea pamatovala, jed z ucháčů působí zvlášť zhoubně na játra a ledviny.

V prodejně semen si koupila plechovku silného jedovatého postřiku na rostliny. Když plechovku otevřela a nadechla se, začalo ji štípat v očích a v hltanu. To bude kořeníčko do polívčičky, napadlo Linneu poněkud zvláštní přirovnání. U benzinové pumpy si koupila nemrznoucí směs, protože slyšela, že po jejím požití jenom v Helsinkách v zimě umírají desítky opilců.

Kvůli přípravě a uchovávání jedu si Linnea musela obstarat spoustu skleněných lahviček se vzduchotěsným uzávěrem, zkumavky a trychtýře. Ruce si chránila gumovými rukavicemi, dávala si pozor, aby nevdechla výpary ze svých polívčiček a ve svém pokoji usilovně větrala. Když její koníček dospěl do této fáze, potřebovala už Linnea nějakou úschovnu. Rozhodla se k tomu účelu použít toaletní stolek nebožky paní Kivistové. Jeho dvířka opatřila malým zámkem. Jaakkovi důvěřovala, gentleman přece nebude slídit v osobních věcech dámy, která je u něj na návštěvě, ale kvůli uklízečce byla opatrnost na místě.

Když Linnea shromáždila a připravila všechny komponenty, pečlivě je mezi sebou smísila a rozlila do čtyř stomililitrových lahviček. Jed hořce voněl, měl nepříjemnou žlučovitou barvu a stoupala z něj jemná pára, byť měl pokojovou teplotu. Když Linnea ukápla na papírový kapesník několik kapek jedu, vznesl se z nich obláček páry a na papíru po nich zbyla žlutočervená skvrna. Po uschnutí skvrna zatvrdla a při doteku se pak drolila na nažloutlý prášek. Prášek Linnea smetla do náprstku a zapálila. Ozval se zlostný třeskot a pokoj se zaplnil žlutým dusivým kouřem, z nějž se točila hlava.

Z Jaakkovy skříňky s nástroji Linnea uzmula dvě injekce a vyzkoušela, zda je jed dostatečně kapalný. Vynikající, její jed by se v případě potřeby dal píchnout třeba rovnou do žíly.

Netrpělivě přemýšlela, na čem by účinnost svého jedu vyzkoušela. Sama si netroufla ochutnat ani kapičku, připadalo jí to příliš riskantní. V této fázi kultivace nepřicházelo v úvahu, že by jed vyzkoušela na nějakém člověku. Nakonec to vymyslela: rozředila jed na desetiprocentní roztok, ten pak injekční stříkačkou vpravila do chleba, chleba zavázala do igelitového pytlíku, pytlík strčila do kabelky a šla do Sibeliova parku krmit holuby.

Linnea Ravasková byla vždycky přesvědčenou odpůrkyní zbytečných a bolestných pokusů na zvířatech. Když se k ní začali holubi z parku důvěřivě slétat, stařenčino svědomí se postavilo na odpor. Linnea své svědomí ovšem umlčela argumentem, že jednak nejde o nic bolestného a hlavně, z hlediska dalšího vývoje jedu je tento pokus nevyhnutelný. Drobila chleba a házela ho na pískem vysypanou cestičku, kde už půl tuctu hladových holoubků čekalo, až je hodná babička pohostí.

Holoubci se do drobků dychtivě pustili. Brzy se ale začali neklidně potácet, jako opilí, a najednou vzlétli. Usilovně mávali křidélky a dolétli až do koruny velkého javoru. Zlostně sekali křídly do vzduchu, vzlétli ještě kousek výš, pak se jeden po druhém přestali ve vzduchu zmítat a mrtví padali na trávu. Jako kameny. Linnea, celá otřesená, pečlivě zavázala zbytek chleba do igelitového sáčku a ten uložila do kabelky. Pak z parku odešla, aniž vzbudila sebemenší pozornost.

Nazítří se Linnea rozhodla vyzkoušet svůj nový jed na Jaakkovi Kivistovi. Jednu jedinou kapku rozředěného roztoku kápla do sklenky vína, již Jaakko pil k večeři. Napjatě, a také trochu s obavami pak sledovala, co se bude dít. Z celého srdce doufala, že do vína nedala jedu přespříliš. Konec konců byl Jaakko nejdůležitějším mužem jejího současného života a byla by strašná škoda, kdyby kvůli nevinnému pokusu musel onemocnět nebo dokonce rovnou umřít. To víno dnes chutná nějak lépe, soudil Jaakko. Co to vlastně pijeme? To je zvláštní, Beaujolais má většinou tlumenější aroma... zřejmě se z Francie začalo dovážet čím dál lepší víno. Lidé zbytečně ohrnují nos nad červeným vínem, které se lahvuje až ve Finsku, naopak, může být mnohdy lepší než levnější láhve, které se vozí z ciziny.

„Tohle člověku doopravdy rozproudí krev,“ liboval si Jaakko.

Na rozdíl od jiných večerů začal být trochu rozverný. Vypil celou láhev do dna a začal povídat věci, jaké by si jindy před dámou nedovolil. Brzy se však uklidnil, omluvil se a odešel do ložnice. Usnul oblečený a celou noc hlasitě chrápal. Linnea poslouchala za dveřmi, měla starost a trápily ji výčitky svědomí a občas zkusila nahmatat svému pokusnému králíkovi tep. Něžně chrápajícího staříka přikryla. Svědomí pak nedalo jedubabičce usnout. Celou noc probděla a co chvíli se šla podívat na svou oběť.

Ráno se Jaakko za své včerejší chování styděl. Zpozdil se se snídaní, naříkal, že mu je nějak špatně. Už je prostě starý, stěžoval si, v mládí nikdy neměl po pár sklenicích vína kocovinu. Linnea mu musí prominout. Snad si k ní včera večer nic nedovolil?

Linnea Jaakka litovala. Jen ať celý den odpočívá, nabádala ho, ona o něj bude pečovat. Vyvětrala v bytě, uvařila zdravý oběd, masírovala Jaakka na krku a na spáncích. Večer mu přinesla čaj s medem. Tak se starý lékař uzdravil a velký byt se opět naplnil pokojným štěstím.

Podle toho, jak dopadly pokusy s holuby a s Jaakkem, došla Linnea k závěru, že se jí podařilo uvařit opravdu smrtelný jed. Teď měla k dispozici látku, s jejíž pomocí mohla kdykoliv dospět ke konci svých dnů. Jed jí dodával sebevědomí a svobodu pohybu bez ohledu na Kauka Nyyssönena a jeho kumpány. Radši se sama sprovodit ze světa, než být ještě někdy vystavena takovému ponížení, říkala si Linnea.