Sto šedesát. To je počet překladů, které letos provázely vystoupení oficiálního hosta Frankfurtského knižního veletrhu. A tím byla Gruzie. Země, která má necelé čtyři miliony obyvatel, potýká se s vysokou nezaměstnaností, je v konfliktních vztazích se severním sousedem, Ruskem, a probíhá v ní, jak napsal Frankfurter Allgemeine Zeitung, konflikt mezi tradicionalisty, nacionalisty, gruzínskou církví a těmi, kteří se orientují na Západ. Přesto dokázala připravit expozici, které se působivostí mohla vyrovnat jen málokterá v minulosti. Tvořily ji zvětšené modely jednotlivých písmen gruzínské abecedy, mimochodem zařazené na seznam kulturního dědictví UNESCO, a každá ze 33 liter reprezentovala určité heslo: slavné umělce, události či témata, která jsou pro gruzínskou literaturu podstatná, například voda, hory, les, přátelství či láska. Obří písmena tak vytvářela poetický labyrint, jenž působil trochu exoticky a tajemně, jak se také sluší na zemi ležící na pomezí Evropy a Asie, ale zároveň vytvářela prostor, lákající k odkrývání svých tajemství.

Pojídač hadů

Mezi zastaveními zmíněného bludiště nechyběly fenomény odkazující ke starověkým kořenům oblasti obývané národy Iberů a Kolchů – od nich pocházelo geografické označení Kolchida, které se dostalo i do řecké mytologie. Právě tam měli dorazit bájní Argonauti, s nimiž se pak opačným směrem vydala tamní princezna Medea. To, že Gruzie byla druhá země, která přijala křesťanství, zase v onom abecedním seznamu připomíná svatá Nina (gruzínsky Nino), patronka Gruzie a první křesťanka, která na tamní území přinesla křesťanství. Nebo kněz Jakob Curtaveli, autor podle některých nejstaršího gruzínského románu, Umučení svaté královny Šušanik.

V novějších dějinách expozice zdůraznila boj za národní nezávislost. Z výtvarníků byli v gruzínském pavilonu zastoupeni například Davit Kakabadze (1889–1952) nebo Iliazd (1894 –1975), který se současně prosadil jako avantgardní spisovatel. Své písmeno měl i básník Važa Pšavela (1861–1915), podle tvůrců expozice největší génius moderní Gruzie, autor i do češtiny přeložené sbírky lyricko-epických básní Pojídač hadů. V pozoruhodné titulní básni hlavní hrdina díky konzumaci hadího masa získá schopnost rozumět řeči zvířat i rostlin: „Obloha i země, les i pole, hovořily k němu, kdy si přál.“ Lidi ve svém okolí pak přesvědčuje, aby nekáceli stromy, vždyť plamenům stačí suché klestí či vysušená tráva. Pod nátlakem manželky ale později přeci jen začne porážet/zabíjet živé rostliny a o svůj dar postupně přichází, což mu posléze přinese zkázu.

Vyrob si chatbota

Multimediální gruzínský program byl pestrý. Jeho součástí byl například čtecí maraton: místní studenti i vysokoškolští pedagogové četli fragmenty gruzínského národního eposu Muž v tygří kůži (česky 1958) od Šoty Rustaveliho (1172–1216), a to v padesáti různých jazycích. Nevyřešené vztahy a bolestný konflikt s Abcházií se snažil obrazně překlenout pořad Literatura, most míru, kde vystoupili gruzínští a abcházští literáti, kteří vzájemně přeložili své texty a pak je společně vydali pod symbolickým názvem První krok.

Do budoucnosti pak směřoval projekt Proč chatboti představují budoucnost vyprávění, který sliboval vdechnout život a schopnost aktivní komunikace fiktivním postavám i celým městům. Gruzínští výzkumníci přímo na místě nabízeli možnost vytvořit si svého individuálního chatbota.

Hrdá země

Veletrh navštívilo přes sedmdesát současných gruzínských autorů. Byli mezi nimi i dva, jejichž knihy nedávno vyšly česky: účastník onoho gruzínsko-abchazského projektu a autor románu Prezidentův kocour (Jonathan Livingston, 2017) Guram Odišaria a Zaza Burchuladze, tvůrce románu Adibas (Omega, 2016). Václav A. Černý (1931–2017), český kaukazolog a mimochodem i překladatel zmíněného Pšavely, si v roce 2009 rozhovoru pro časopis Plav posteskl, že „Kavkaz a Gruzie jako taková nezajímá, myslím kulturně, skoro nikoho. Nikdo to nechce vydávat.“ Minimálně na příkladu zmíněné knihy Adibas je možné odhadnout, že je to škoda. Děj se odehrává v době, kdy je válka mezi Ruskem a Gruzií je v plném proudu, ale „několik mladých hipsterů z Tbilisi válka za humny vůbec nezajímá. Vytvářejí si svou vlastní realitu složenou z nevázaného sexu, dostupných drog a muziky z iPodu.“ Válku znají jen z internetu, rádia a televize v podobě útržků, jejichž celkový význam si nepřipouštějí, do jejich umělého světa nepatří, maximálně ta, v níž bojuje Darth Vader, jak napsal v nadšené předmluvě ukrajinský prozaik Jurij Andruchovyč. I u aktuálních informací předávaných novináři je zajímá jen to, jaké značkové oblečení mají na sobě a v jakých jezdí autech.

A jelikož gruzínské téma není v českých publikacích příliš frekventované, sluší se doplnit, že právě vydávaná kniha českého novináře Jakuba Szántóa Za oponou války přinese i kapitolu o tom, jak tento konflikt naopak vypadal z hlediska reportéra, který byl přímo na frontě a chvílemi i doslova mezi bojujícími stranami: „A tam někde za námi, ještě kus za Ergneti, v gruzínských vesničkách, kterými jsme před pár minutami projeli, to vybuchuje. Tam jsme viděli předsunuté obranné linie odhodlané malé armády. A právě teď kosené explodující municí i nalétávajícími letadly. Kam se na rovné planině schovat? Poslouží nám hájek vysokých stromů.“ I líčení českého zpravodajce ovšem obsahovalo jisté prvky tragikomiky: „V posledním furiantském gestu stáhnul prezident Saakašvili pět set gruzínských vojáků z mezinárodních sil v Iráku. Situaci na frontě to ale neposunulo ani o píď. Zato v ulicích Tbilisi jsme večer potkávali statné hranaté hochy v amerických pouštních uniformách, jak s černookou krasavicí pod každou svalnatou paží obrážejí jeden bar za druhým v honu na drinky zdarma.“

Každopádně to, že se Gruzie ve Frankfurtu tak výrazně připomněla západoevropskému publiku, má i svůj geopolitický význam: totiž že i tato hrdá země snad dostane šanci sama rozhodnout, kam chce patřit, jestli skutečně musí navždy zůstat v ruské sféře mocenského vlivu, jak měl podle novináře demonstrovat ruský vojenský zásah, uskutečněný během letních olympijských her.

Na veletrhu byl odstartován také Český rok kultury v Lipsku. Na tiskové konferenci byl představen program a bylo oznámeno, že v rámci hostování ČR na Lipském knižním veletrhu bylo do němčiny přeloženo na šedesát českých děl.