Holešovický maják

„Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím. Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem.“ Takto roku 1968 rozvíjela německá básnířka Ingeborg Bachmannová po své návštěvě Prahy „shakespearovský“ motiv přímořských Čech. Skutečné moře se sice v okolí našeho území ani na něm už desítky milionů let nenachází, ale při cestě na letošní veletrh Svět knihy 2012 bylo možné na holešovickém výstavišti navštívit alespoň jeho malou náhražku, Mořský svět s akvárii představujícími různé mořské biotopy. A v hlavní veletržní hale pak návštěvník mohl vzhlížet k několikametrovému modelu černomořského majáku, sestavenému z knih (podle informací jedné z vystavovatelek byl vytvořený podle vzoru majáku v Burgasu). Poutník po veletržní ploše na něj narazil v expozici Bulharska, které letos stálo v popředí zájmu, protože hlavním tématem byla oblast Černého moře, hlavním hostem pak Rumunsko. Jeho expozice sestávala ze stylových černých boxů s knihami, takže působila nijak invenčním dojmem standardního knihkupectví (před veletržními halami pak probíhaly ukázky rumunských tanců, lidové hudby a tradičních řemesel).

Černomoří a hledání „posledního Orientu“

Na veletrhu se uskutečnilo několik společných čtení „černomořských“ autorů, podle turkologa Petra Kučery ale svoji „černomořskou identitu objevovali až ad hoc zde na veletrhu“. Zvláště zástupci Rumunska a Bulharska se shodovali na tom, že se obyvatelé jejich zemí vlastně nikdy nedefinovali Černým mořem a jsou spíše fixováni na své hory a vnitrozemí. Celkem podnětná byla podle mne debata českých odborníků, hlavně překladatelů, specializujících se na země této oblasti. Novinář a fotograf Václav Vašků, zmiňovaný Petr Kučera, bulharistka Ivana Srbková, ukrajinistka Rita Kindlerová, rumunista Jiří Našinec, rusista Libor Dvořák a překladatelka z angličtiny a polštiny Petruška Šustrová společně rozebírali to, co oblasti kolem Černého moře spojuje: dědictví přináležitosti k antické civilizaci i k osmanské říši, jazyková identita (na většině území se rozvíjela staroslověnština), příslušnost k pravoslaví (kromě Turecka) a dlouhodobý vliv Ruska. Autoři shodně poukazovali na asymetrii v tom, kolik překladů českých autorů vychází rumunsky či bulharsky, ve srovnání s tím, kolik jejich překladů vychází v Čechách, což je ovšem dané i nepoměrem, jak velkou podporu poskytuje české Ministerstvo kultury a jak malou země směrem na Východ. Mluvili i o tom, k jakým invenčním strategiím se někdy uchylují, aby získali finance na vydání překladu. Ivana Srbková například líčila, jak u nás sedm let nevyšel žádný překlad z bulharštiny, což se prolomilo až díky sponzorovi, totiž cestovní kanceláři, pro kterou na oplátku napsala reklamní brožuru o Bulharsku. Připomínány byly i naše kontakty a spojnice s danými zeměmi, třeba obliba sv. Cyrila a Metoděje v Bulharsku, kde prý byly jejich portrét i portréty jejich žáků v den jejich svátku nošeny v čele komunistických průvodů spolu s podobiznami komunistických vůdců. Stranou nezůstaly ale ani vzájemné milostné aféry a vztahy umělců 20. století.

Řešila se i otázka, zdali země kdysi náležející k osmanské říši prožívají nyní cosi jako osmano-nostalgii, a také kde vlastně podle Rumunů či Bulharů začíná Orient. Podle Jiřího Našince obyvatelé Sedmihradska umísťují onen předěl přesně na východní hranici Sedmihradska, podle Srbkové i Bulhaři jakoukoli přináležitost k Orientu nepřekvapivě odmítají, i když pokud by dnes jejich literatura u nás mohla být nějak přitažlivá, pak mimo jiné právě pro svoji „jinakost“. Dvořák referoval o konceptu „eurasijství“, zdůrazňujícím jedinečnost Ruska jako osobité entity mezi Evropou a Asií. Petr Kučera pak samotnou otázku zpochybnil s tím, že neví, co to vlastně Orient je. To, že je tento pojem nejednoznačný a velmi proměnlivý, je samozřejmě pravda, to ale podle mne právě zvyšuje jeho přitažlivost jako objektu zkoumání. A své oprávnění snad má i to, že se po něm ptáme v souvislosti s Černomořím a Balkánem: podle Filipa Tesaře a jeho článku Balkánské souřadnice, aneb, Symbolická geografie evropského Orientu (Mezinárodní vztahy č. 1, 2003) s tím, jak se postupně zlepšovalo evropské povědomí o zemích jako Turecko, Egypt, Palestina, Sýrie či Irák, nakonec právě Balkán „zdědil pojem Orient“, svým způsobem dokonce „zůstal nakonec Balkán posledním Orientem“.

Místo zrodu civilizace a barbarství

Stojí přitom za zmínku, že třeba skotský historik a novinář Neal Ascherson dal své knize o Černém moři podtitul „místo zrodu civilizace a barbarství“ (Black Sea: the birthplace of civilisation and barbarism). Co tím přesně myslel? Podle něj se právě v místech, kde se setkávala řecká civilizace s nomádskými Skyty, zrodila abstraktní idea civilizace v protikladu k barbarství, dokonce odsud pochází i samotná idea kulturní Evropy „se vší její arogancí a nároky na přirozené právo vládnout“. Proto není náhodou, že i po pacifikaci těchto prostor ze strany Řeků bylo s černomořským světem nadále spojeno mnoho bájí, které podle amerického politologa Charlese Kinga (a jeho knihy Černé moře: historie) „formovaly osnovu řeckých pověr“. Na jižním pobřeží Černého moře bylo místo, kde Herkules sestoupil do Hádovy říše, aby přivedl strašlivého trojhlavého psa Kerbera.

V severním Turecku zase měly žít Amazonky (podle jiné verze to ale bylo u řeky Tanais /Don/ na jihu dnešního Ruska). Poloostrov Krym byl osídlen divokým kmenem Taurů, jejichž krvežíznivá kněžka Ifigenie měla ve zvyku obětovat vzpurné cestovatele Artemidě. Okolí nynějšího přístavu Varna prý obývali trpaslíci a z Kolchidy pocházela mocná a vášnivá kouzelnice Médeia, která v odplatu za manželovu zradu vraždí vlastní děti. A když později na pobřeží Černého moře (do Tomidy, tedy dnešní Konstance v Rumunsku) musel do vyhnanství odejít římský básník Publius Ovidius Naso, fyzicky se už sice nepotýkal s příšerami, ale jeho názor na to, jestli je ještě v civilizovaných končinách, byl jednoznačný: „Žiji uprostřed barbarské země… Sarmaté, divoký lid, kmen Bessů a Getů je kolem – jaká to podivná jména, nehodná věru mých vloh!“¹

…„ještě nejsou západní svině, pouze o tom sní“

Značné úsilí zbavit se nálepky „nekulturní“ či „barbarské“ země bylo jasně patrné z úvodního projevu Mircei Dana Duţy, ředitele Rumunského kulturního institutu v Praze. Ten prohlásil: „Nejsme zemí Drákuly, nejsme zemí Ceauşesca, ale jsme kulturní velmocí.“ Poslední tvrzení chápu, ale při bližším pohledu, jisté velkorysosti a vnitřním zaujetí se dá totéž prohlásit skoro o kterékoli oblasti obývané lidmi. Co se týká Drákuly (či Draculy) jako novodobého nástupce starověkých černomořských příšer, podle srbské literární historičky Vesny Goldsworthy a její knihy Inventing Ruritania. The Imperialism of the Imagination (v podání F. Tesaře) byla lokalizace strašlivého upíra do dnešního Rumunska vlastně náhodná: Bram Stoker chtěl děj umístit původně do Štýrska, avšak nakonec zvolil „relativně odlehlou zemi a z ní její nejodlehlejší část“. Fantazii podporují již názvy oblastí, Transylvánie – „země za lesem“ a Sedmihradsko, podobné pohádkovým úvodům „za sedmero horami a sedmero lesy“. Transylvánie je ve Stokerově podání samozřejmě rámována bezlesými, zasněženými horskými útesy (jichž je podle F. Tesaře mnohem více než ve skutečnosti). Ač tedy možná Rumuni přišli k Draculovi jako „slepý k houslím“², každopádně tuto upírskou legendu v současnosti silně využívají jako lákadlo pro cizince (i když byl zrušen plán zbudování drakulovského tematického parku, prodává se třeba nápoj výrazně červené barvy pojmenovaný po Draculovi). Ale zatímco v minulosti vznikla řada děl opěvujících „správný“, rumunský obraz Vlada Țepeșe, který „jako jeden z prvních upevnil ústřední moc, což mu umožnilo vzdorovat osmanské přesile“ (Stefan Andrescu), současné rumunské spisovatele příliš neláká ani historický Vlad, ani jeho fiktivní dvojník.

Představu o tom, jak rozmanité náměty naopak jsou v současné rumunské literatuře zastoupeny, si návštěvník veletrhu mohl vytvořit celkem dobře. S tématem vztahu Orientu a Okcidentu souvisí třeba román Florina Lăzăresca Náš zvláštní zpravodaj, v němž rumunský novinář a terorista Mohamed propásnou schůzku s prezidentem a nechtěně se setkávají v prázdném kostele. Tam terorista vyhrožuje: „Vyletíte do vzduchu, vy západní svině.“ Novináři se ale podaří muslima přesvědčit, že „Rumuni ještě nejsou západní svině, pouze o tom sní“.

Hospoda a boží dírka do ráje

Hojně je zastoupeno téma vyrovnávání se s ceauşescovskou minulostí. V románu Matěj Hnědý od L. Dana Teodorovicie kupříkladu vystupuje muž, jenž v komunistickém vězení ztratil paměť, důstojník tajné policie mu pak sděluje podvržené informace o jeho minulosti, což názorně předvádí proces vytváření „nového člověka“. Další skupinou by mohly být texty, v nichž se nějak setkává „posvátné“ a „profánní“. Básník Ion Mureșan kupříkladu psal o hospodě jako útočišti před realitou i místu, kterým prochází „boží milost“. Právě tady alkoholici povstanou a zahlédnou ráj a tady znovu upadnou do vnitřních bolestí: „do stěny ráje udělá Bůh prstem dírku a pozve alkoholiky, ať nahlédnou“. Více známý je zato u nás Petru Cimpoeşu, jehož román Simion Výtažník (Román o andělích a Moldavanech) v roce 2007 vyhrál cenu Magnesia litera. Kniha vypráví příběh ševce, který se na čtrnáct dní usídlí ve výtahu, aby si z něj v nejvyšším patře udělal svoji poustevnu, kde v mystickém vytržení rozmlouvá s anděly a modlí se za spásu svých bližních. Jeho nově prezentovaný Příběh o velkém lupiči pojednává o mladíkovi, který za zcela nevysvětlitelných okolností několikrát po sobě zemře, na mrtvole nejsou nalezeny žádné otisky. Úřady ale nevědí, co si s řadou opakovaných zmrtvýchvstání počít. Společnost, postavena před takovýto „výbuch nadpřirozena“, stroze odmítá fantastické, i když neškodné postavy, které hledají smysl života v nejrůznějších alchymistických pokusech, jimiž nepřestávají obec okouzlovat a zároveň jí nahánět strach.

Religionistický klasik a jeho kritici

Jestliže Cimpoeşu pojímal pronikání metafyziky do každodenního života ironicky, pak pro jiného velkého Rumuna – Mirceu Eliadeho – to bylo celoživotně téma velmi vážné. Tento autor ve své tvorbě vědecké i literární „zprostředkovával setkání se světem, v němž se posvátné prolíná se světským“ (Libuše Valentová). Odhaloval přitom vazby mezi niterným životem postav a určitými metahistorickými archetypy, takže třeba automobil, vynález moderní doby, se mění v kolébku smrti. Stojí za zmínku, že Rumunsko Eliade vnímal jako součást „rozsáhlého rurálního prostoru kosmické religiozity, založené na archaičnosti, zvnitřnělém náboženském duchu a na weberovském okouzlení světem“ (Sorin Alexandrescu), v protikladu ke světu racionalistické civilizace. Na veletrhu byl jednak prezentován překlad nové Eliadeho publikace Mýtus a skutečnost. (Pro ty, kteří znají předchozí autorovy knihy, tato nová nepřináší žádné velké překvapení. I když jsem patřil k těm, kteří při četbě prvních Eliadeho českých knih prožívali jisté okouzlení, nad stránkami nové knihy jsem musel konstatovat, že už (alespoň pro mne) trochu vyvanulo.) Dále se na veletrhu nabízel kvalitní sborník Mircea Eliade v evropském kontextu: přednášky proslovené na Druhém mezinárodním kolokviu české rumunistiky v Praze 28.–29. listopadu 2006 (z té pocházejí i předchozí citace). A prolistovat se dal i román Normana Maney Chuligánův návrat, ukazující, jak se po roce 1989 stal Eliade v Rumunsku nezpochybnitelnou autoritou až modlou, kterou nebylo radno zpochybňovat, ani u ní připomínat její sympatie k fašismu ve 30. letech, v současné době to už ale podle J. Našince i v Rumunsku možné je.

Několik novinek a změn: komiksy, Mozaiky, ÚSTR

Dalším výrazným tématem veletrhu byl komiks. Zatímco sekce elektronických knih byla letos „rozpuštěna“ mezi stánky s papírovými knihami (prý si v jedné oddělené veletržní enklávě připadali „odstrčení“), tutéž plochu letos zaujaly právě komiksy. Možná i díky nim (i lepší propagaci přímo na školách) bylo letos mezi návštěvníky více dětí, i když lipské „zahuštěnosti“ Svět knihy zatím zdaleka nedosahuje (pro mne jako návštěvníka dodávám – naštěstí). Vůbec poprvé měl na veletrhu své institucionální zastoupení portál iLiteratura.cz, kterému poskytl část svého prostoru Skandinávský dům. Tři redaktoři iLiteratury se zúčastnili zmiňované debaty o Černomoří (Petr Kučera, Ivana Srbková, Rita Kindlerová). Jako moderátoři debat dále na veletrhu vystoupili Jovanka Šotolová, Jitka Nešporová, Jan M. Heller, Pavel Mandys a Richard Klíčník.

Svoji prezentaci letos výrazně (personálně i prostorově) posílil Ústav pro studium totalitních režimů, který zde vystavoval svoji opravdu hojnou publikační činnost. A tematicky příbuzná literatura byla zdůrazněna také v expozici nakladatelství Academia, jemuž vévodily skutečné ostnaté dráty a snímky z prostředí státní hranice. Současně zde byly prezentovány publikace jako Souostroví Gulag nebo Za obzor totalitarismu. Srovnání stalinismu a nacismu, která obdivuhodně ukazuje tyto dva pokusy o vytvoření „nového člověka“ (jak ho popsal třeba zmiňovaný L. Dan Teodorovici).

Více viditelná než před rokem byla také organizace Mozaiky, jež usiluje o „vytvoření dialogu mezi lidmi různých ras, národností, náboženství a názorů, kteří mají zájem o dosažení společných cílů. Cílů, na jejichž základě můžeme pomáhat vytvořit lepší budoucnost, z níž bude možné jednou vysílat poselství porozumění, tolerance a pochopení pro všechny.“ Přesnější je ale říci, že především šíří myšlenky tureckého islámského učence Fethullaha Gülena. Jeho kritici varují, že se u něj „pod pseudomoderním povrchem skrývá islamistický obsah“, velmi ambivalentně se o něm vyjadřuje také politoložka Jarmila Tiosavljevičová v zatím zřejmě jediném textu, který o něm u nás vyšel, článku Malé velké impérium Fethullaha Gülena: příběh pokrokového tureckého muslima a mesiáše (Přítomnost, 2006/03–2006/06, Jaro). Kromě nabízení publikací stánek úspěšně lákal návštěvníky efektními ukázkami kaligrafie a výroby dekorativního papíru.

Ceny a pořady pro non fiction literaturu

Jako i dříve, i letos se rozdávaly četné ceny. Já jsem byl zhlédnout předávání cen Miroslava Ivanova za literaturu faktu. Oceněna byla řada titulů, která si to bezesporu zasloužila. Poněkud podivné až trapné mi ale přišlo, že si nějakou tu cenu odnesli i všichni tři pánové, kteří udělování cen za KALF (Klub autorů literatury faktu) předsedali, takže s prázdnou odešel pouze moderátor Václav Moravec… Za zmínku stojí také padesátiminutový pořad Politická literatura na českých pultech, který pravidelně jednou týdně vysílá Český rozhlas 6 a který na veletrhu představoval (se stejnou „stopáží“) už zmiňovaný Libor Dvořák. I když se mezi vybrané knihy občas dostanou takové, jež si to nezaslouží (na titul Lidstvo na rozcestí podle Dvořáka nesouhlasně reagovalo hned několik posluchačů) a jiné naopak zůstávají nespravedlivě opomenuty, jde o záslužný program, který poskytuje slušnou orientaci v daném typu knih nejen právě vydaných, ale někdy i těch připravovaných. Samostatné debaty měli na veletrhu také literární klasikové – Charles Dickens a Josef Škvorecký.

…a ještě horší jsou knižní veletrhy

Autorů, kteří na veletrhu prezentovali a podepisovali své knihy, bylo opět spousta. Například – jako předchozí léta – současný prezident Václav Klaus, dále Tomio Okamura, o němž se spekuluje jako o možném kandidátovi na tento post, nebo třeba sexuolog Radim Uzel, který na veletrhu prezentoval knihu svých vzpomínek, přičemž tvrdil, že vzhledem k tomu, jaké kvality dosahují cestopisy současného prezidenta, by tento žánr mohl zkusit také. Mne ale na veletrhu zvláště zaujala přítomnost Edy Kriseové, mimo jiné bývalé poradkyně prezidenta Václava Havla, protože ta v jedné ze svých knih nedávno napsala: „Teď už mne knihkupectví spíš deprimují a ještě horší jsou knižní veletrhy. Snad mají učit číst knihy, ale spíš odrazují citlivější a skromnější spisovatele od psaní.“ Doufejme, že přítomnost na veletrhu nebude mít na autorku takový devastující účinek…

Černomořské souvislosti

Za velkého zájmu diváků se veletrhu zúčastnila ruská spisovatelka Ljudmila Ulická. Představila zde svůj nově přeložený román Daniel Stein, překladatel, jedno z jejích předchozích děl ale nese název Médeia a její děti (vyšlo zatím jen slovensky), jehož hrdinka představuje jakousi moderní Antimédeiu, která se obětavě snaží ne o zhoubu, ale naopak o záchranu „svých“ dětí. Alena Ježková zde uváděla svoji knihu České nebe nejen o českých svatých, ale také o „významné části naší národní historie a kulturního odkazu, který jsme dali světu“ (začíná kapitolou o Cyrilovi a Metodějovi a o tom, jak se znovuobnovovala víra v tyto světce v 19. století). Jindřich Toman prezentoval knihu Příběh jednoho moderního projektu: Pražský lingvistický kroužek, 1926–1948, mimo jiné také o ideji euroasijství, kterou zastával především Nikolaj S. Trubeckoj. Ten zdůrazňoval její kořeny ve středoasijské stepi a citoval přitom slavné verše Alexandra Bloka: „Ano, jsme Skytové, ano, jsme Asiaté! Asiaté s šikmýma, lačnýma očima!“

Skytové z Prahy

Samostatným stánkem se na výstavišti představoval projekt Praha  město literatury. Má za cíl „nejenom podpořit vnímání Prahy jako místa s bohatou literární historií, ale také rozšířit povědomí o pražské literární scéně – kavárnách, knihkupectvích, knihovnách, autorech, knihách, veletrzích, festivalech. Jednoduše, připomenout obyvatelům i návštěvníkům Prahy, že město je živou inspirací, místem, kde literatura vzniká a kde se také čte.“ Za tím účelem sepsal Pavel Mandys přehlednou a srozumitelnou publikaci, která vytčené cíle dobře plní. Najdeme v ní na jednom místě pojednání i o samotném veletrhu Svět knihy, o zahraničních návštěvnících Prahy, od Chateaubrianda přes Hanse Christiana Andersena až třeba k Ingeborg Bachmannové. Kniha je ale propagačně laděná, a proto vesměs pozitivní, takže v ní autor raději vynechává ty západní cestovatele, kteří slovanské Pražany líčili jako bytosti komunikující „barbarskými, ale zvučnými zvuky“, jako „horkokrevný, vznětlivý a poetický národ“, tedy trochu jako – dávné Skyty.
 

1. Básník později ovšem v jednom dopise udával, že se v Tomidě naučil domorodý jazyk (dáčtinu) a složil v ní i jednu báseň, pročež z něj někteří autoři začali dělat „Protorumuna“. Tak v románu Já básník Naso nechává Miroslav Slach hlavního hrdinu pronést prohlášení: „Už nikdy nenapíšu latinsky ani jednu jedinou báseň! Budu psát jen pro svůj lid, pro Gety a Sarmaty, pro barbary, kteří mě mají rádi, pro svou novou vlast“, a dělá tak z něj jakéhosi balkánského lidového barda. Podobným způsobem stylizovali básníkův život i další, především rumunští autoři, a v románu Il diario di Ovidio (1997) jeho autor Marin Mincu Ovidia proměňuje v přívržence dáckého boha Zalmoxise, k jehož poctě se Ovidius nechá obětovat naražením na kopí (https://www.iliteratura.cz/clanek/28967-ziolkowski-theodore-ovid-and-the-moderns-in-host) ^zpět
2. Někteří autoři „obviňují“ z podílu na vzniku negativního obrazu Vlada také jeho dobové nepřátele, kteří o něm šířili pomluvy. ^zpět