„Japonci nikdy nežijí jako jednotlivci. My evropští misionáři jsme si této skutečnosti nebyli vědomí. Předpokládejme, že zde budeme mít jednoho Japonce. Pokusíme se ho obrátit na víru. Ale v Japonsku nikdy nebyl žádný jednotlivec, kterého bychom mohli nazvat ,on‘. Má za sebou vesnici. Rodinu. A ještě více. Jsou zde také jeho zesnulí rodiče a předkové. Tato vesnice, tato rodina, tito rodiče a předkové s ním jsou úzce svázáni, jako by to byly živé bytosti. Proto se nejedná o izolovanou lidskou bytost. Je to celek, který na ramenou nese břímě vesnice, rodiny, rodičů a předků,“ říká otec Valente, jedna z postav románu Samuraj japonského křesťanského autora Šúsaku Endóa (1923–1996). Tato slova zazní jako součást smutkem a rezignací naplněného proslovu před radou biskupů rozhodující o pokračování či ukončení misijní činnosti v Japonsku a pronáší je misionář, který touto činností strávil v Japonsku třicet let. Jedná se o pronikavý postřeh, vystihující jeden z hlavních kulturních rozdílů, který vždy představoval problém při stycích mezi Japonskem a Západem, kde se v průběhu historie rozvinula silná tradice individualismu.

Endóův nejslavnější román Mlčení (1966, česky 1987), který se po úspěšné filmové adaptaci Martina Scorseseho (2016) dočkal po třiceti letech i nového českého vydání, pojednával o osudu portugalského misionáře v Japonsku v 17. století, tedy v době, kdy po několika desetiletích úspěchů hlavně jezuitské misie začalo být křesťanství krvavě pronásledováno, až bylo na více než dvě století vymýceno zcela. V románu Samuraj (1980) se autor vrací do stejné situace z na první pohled opačné perspektivy – titulní hrdinou je Japonec, nízko postavený samuraj jménem Rokuemon Hasekura, který spolu s třemi dalšími dostane za úkol předat dopis španělskému králi, a doprovázen španělským tlumočníkem, misionářem Velasquem, se vydá na dlouhou plavbu do Mexika a Evropy.

Román byl volně inspirován historickými událostmi; skutečně existoval samuraj jménem Rokuemon (respektive Cunenaga) Hasekura (1571–1622), který v letech 1613 až 1620 vedl diplomatickou misi do Mexika, Španělska a Vatikánu a je považován za jednoho z prvních oficiálních japonských vyslanců ve Střední Americe a Španělsku. Okolnosti jeho vyplutí i návratu, jakož i obsahu jeho mise byly ovšem v literárním zpracování upraveny. Knižní Hasekura rovněž nevystupuje jako vedoucí diplomatické mise; o tuto roli vede boj o něco starší samuraj Tanaka a misionář Velasquo, jehož postava byla inspirována osobou františkánského misionáře Luise Sotela (1574–1624). Endó také změnil řád, do kterého Sotelem inspirovaný Velasquo příslušel, celková situace soumraku katolické misie v Japonsku však zůstala zachována.

Japonské bažiny versus španělské slunce
Podobně jako v Mlčení nabízí Endó i tentokrát pohled na Japonsko očima cizince. Perspektivu vnějšího pozorovatele v románu nabízí Velasquo, který je zároveň jakousi paralelní druhou hlavní postavou. Velká část příběhu je totiž vyprávěna v první osobě jeho perspektivou, zatímco méně početné pasáže psané z pohledu titulního hrdiny – samuraje jsou vyprávěny v osobě třetí. Tímto narativním postupem autor zdůrazňuje individualistickou povahu Velasquoa, jehož snem je stát se japonským biskupem. Proti němu jako antitezi staví Endó zcela rozdílného Hasekuru, který odmítá přijmout křesťanství, protože cítí, že by se jednalo o zradu na předcích a že by tím byl vyloučen ze společného prostoru, který s nimi sdílí. Hasekura tak naplňuje v úvodu citovaná slova otce Valenta o tom, že Japonec neexistuje jako samostatný jedinec, ale jako článek pevně ukotvený v síti společenských vztahů i vlastní historie.

Jiné chápání příslušnosti k dějinám ztělesňuje Evropan Velasquo, jenž si je také vědom vlastní historie, která sice zahrnuje mnohé důležité politiky, církevní hodnostáře i dobyvatele, ale je pro něj především zdrojem osobní hrdosti. Sám sebe nevnímá jako člena žádné organizace, ani církve, ani řeholního řádu, ale své záměry plánuje jako individuální projekt. Porážky a vítězství vnímá vždy jako své vlastní a příliš nedomýšlí jejich širší dopady. Autor však nevykresluje postavy černobíle a Velasquoa neredukuje na pouhý sobecký individualismus. Velasquo často v příběhu jako svou kněžskou povinnost vykonává skutky milosrdenství na trpících a umírajících, ač je těžké tyto okamžiky interpretovat. Například v průběhu plavby do Mexika je svědkem bičování námořníka. Po konci trestu k němu sice přispěchá a utírá mu krev vlastními šaty; v průběhu jeho vykonání však nemáme pocit, že by ho námořníkův osud jakkoliv trápil. Ani samotný Velasquoův konec nemá jednoznačné vyznění. Není jasné, zda se jedná o nesobeckou oběť, či – vzhledem ke strašlivým následkům pro jeho japonské soudruhy – poslední záchvěv ega.

V kontrastu s Velasquovou fascinující komplexnosti nabízí samuraj Hasekura jen málo mimo své oddanosti pánovi a až slepé poslušnosti, v níž však připomíná Krista. „Kristus stal se poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži,“ zní slova z listu Filipským, často zpívaná jako velikonoční žalm. Endó čtenáři ukazuje, že samuraj byl vychován tak, aby v jakékoli situaci zachovával kamennou tvář, čímž Velasquovi připomíná sochy buddhů. Ačkoli Hasekura chová hluboké city ke své rodné půdě i příbuzným, nedokáže je pojmenovat, natož dávat najevo.

Celý román je tak vystavěn na protikladu dvou světů, jejichž východiska jsou tak rozdílná, že mezi nimi není možné porozumění. Zatímco samuraj pochází z temného, neúrodného mokřadu, Velasquo je původem z prosluněné, vzkvétající Sevilly. Postavy tvoří jakýsi jin a jang; aby mohl autor vůbec popsat stín, který symbolizuje samuraj, potřebuje k tomu světlo španělského misionáře. Volba mokřadu jako místa původu samuraje není náhodná, jelikož v románu Mlčení i v dalších dílech Endó označuje Japonsko výrazem „bažina“ – místo, ve kterém křesťanské učení nemůže vzkvétat, ale samo uhnije.

Neproniknutelná země
Endóovo Japonsko je temné, pro Evropany neproniknutelné. Právě tím však může přitahovat – hlavně ve Velasquovi vzbuzuje neutuchající touhu jak po podmanění této země, tak po pochopení jejího tajemství. Podobně jako se vzpírá zjednodušujícímu výkladu postava Velasuqa, nemůžeme uspokojivě zodpovědět ani to, zda je to on, nebo samuraj, zářivý Západ, či potemnělé Japonsko, kdo „vítězí“; Endó ani vítěze vyhlásit nechce.

Autora k tématu střetu kultur přivedla vlastní drsná zkušenost studia v Evropě v padesátých a šedesátých letech 20. století, během kterého vážně onemocněl. Ačkoliv vliv globalizace, stírající kdysi nepřekonatelné rozdíly, nelze popřít, v případě Japonska a Západu se propast možná zmenšila, ale rozhodně nezmizela a zůstává pro obě strany zdrojem frustrace i fascinace.

Kromě střetu kultur je Samuraj také příběh o osobním hledání Krista, který u Endóa nikdy není přítomen v okázalých katedrálách, ale v chýších těch nejubožejších. Tento Kristus nedokáže člověku pomoci s určením jeho životní cesty – v těchto chvílích se opakuje motiv Božího mlčení stejně jako v eponymním románu –, ale je s ním v každém jeho utrpení.

„Ti, kteří pláčou, hledají někoho, s kým se mohou vyplakat,“ říká samurajovi zbídačený Japonec žijící mezi mexickými indiány, který odešel z kláštera, protože nedokázal snést oficiální politiku katolické církve. „Ti, kteří truchlí, touží po někom, kdo si vyslechne jejich bědování. Bez ohledu na to, jak moc se změní svět, ti, kteří pláčou, a ti, kteří naříkají, budou vždy vyhledávat Jeho. To je smysl Jeho života.“ Na otázku, jaký je smysl života každého konkrétního člověka, si ovšem musí v Endóových románech odpovědět čtenář sám. A to je, vedle pronikavého vhledu do povah jednotlivců i celých národů, jeden z hlavních přínosů díla tohoto japonského spisovatele.