Hluboká řeka je již čtvrtý text japonského autora Šúsakua Endóa (1923–1996) přeložený do češtiny. První byl v roce 1980 román Moře a jed (japonsky 1957), jehož tématem bylo provádění pokusů na amerických válečných zajatcích Japonci za druhé světové války, jako druhé vyšlo o sedm let později autorovo nejslavnější dílo Mlčení (japonsky 1966), které se zaměřuje na osudy evropského misionáře v Japonsku v 17. století.

Mlčení v roce 2016 zfilmoval Martin Scorcese a tato adaptace vedla k obnovení zájmu o Endóovo dílo v zahraničí i u nás, k novému vydání českého překladu Mlčení (2017) a následně k loňskému vydání dalšího historického románu Samuraj (japonsky 1980), rovněž reflektujícímu otázku šíření křesťanství v japonské minulosti, tentokrát z perspektivy japonského samuraje vyslaného na západ. K této tematice měl Endó blízko, protože sám vyznával katolickou víru, která byla v Japonsku vždy v menšině.

Hlubokou řeku, která se na rozdíl od románů Mlčení a Samuraj odehrává v autorově současnosti, vydal Endó v roce 1993 a jedná se o jedno z jeho posledních děl. Možná i proto představuje jakousi syntézu předchozí tvorby, ve které se setkáváme s mnoha již známými tématy a motivy: s velkým tématem náboženství a vztahu člověka k němu, s problémem konfrontace odlišných kultur (v tomto případě japonské a indické), s motivy odcizení a osamělosti.

Endó se dokonce vrací i ke konkrétním protagonistům svých předchozích děl; sám uvedl, že postava Ócua má předlohu v ženské postavě Micu z románu Dívka, kterou jsem opustil (1965) a postava Gastona je přímá výpůjčka z jeho Úžasného blázna (1959). Zatímco knihy Mlčení a Samuraj jsou napsány z pohledu jediné postavy, Hluboká řeka nabízí těchto pohledů několik, jelikož pojednává o čtveřici Japonců, která se vydává do Indie na organizovaný zájezd po buddhistických památkách. Nejsilnější zážitky jim ale nakonec přinese řeka Ganga – hluboká řeka z názvu –, ke které se přicházejí věřící hinduisté nejen rituálně očistit, ale také umírat, aby byli na jejím břehu spáleni a jejich popel vsypán do jejích vod. Každý z Japonců u Gangy prožívá „hledání smyslu života tváří v tvář utrpení“, jak uvádí anotace na obálce, a je konfrontován s vlastní minulostí.

Až na jedinou ženu ze čtveřice, mladou rozvedenou Micuko, která kdysi svedla na scestí budoucího kněze, jsou ostatní hlavní postavy poněkud zaměnitelné. Jsou jimi tři postarší muži, kteří se vzájemně nijak výrazně neodlišují. Do všech se zřejmě určitým způsobem promítá Endó sám, přičemž nejvýraznější je to v postavě Numaty, který stejně jako autor má za sebou dětství v Mandžusku, rozvod rodičů i zkušenost těžké plicní choroby.

Je otázka, zda tuto zaměnitelnost můžeme považovat za autorovo selhání. Spíše se jedná o záměr, který se snaží ukázat podobnost našich osudů a tím i malichernost rozdílů, které vedou ke sporům mezi lidmi. Všichni jsme unášeni hlubokou řekou života a nevíme, kam nás donese. Na dotazy po cíli cesty totiž řeka (podobně jako moře v Mlčení) vždy zarytě mlčí. Podobnou snahou o univerzálnost se vyznačuje i Endóova náboženská vize, kterou román představuje a již můžeme shrnout citátem Gándhího, s kterým se ztotožňuje postava Ócua: „Existují různá náboženství, ale všechna jsou jen různými cestami sbíhajícími se k témuž bodu. Pokud všechna dospějí do stejného cíle – co sejde na tom, že se k němu ubíráme různými cestami?“

Kniha nabízí jak tradiční křesťanské myšlenky o sebeobětavé lásce k bližnímu, tak pro Endóa typickou vizi Ježíše nikoliv jako vítězícího krále, ale jako chudáka, který „nemá vzhled ani důstojnost“ a v ostatních budí opovržení. V duchu Gándhího citátu zde však najdeme i myšlenky s římskokatolickým křesťanstvím spíše neslučitelné, jako je relativita dobra a zla, kdy skutek napohled morálně odsouzeníhodný, jako je kanibalismus, může posloužit vyššímu dobru, pokud k němu dojde s cílem zachránit někomu život.

Mlčení a Samuraj sice rovněž měly silný filozoficko-náboženský přesah, vždy se však opíraly také o silný lidský životní příběh. V románu Hluboká řeka je to ovšem právě tento přesah, který se dostává do hlavní úlohy a charaktery ani osudy jeho hlavních postav nejsou dostatečně rozvinuté na to, aby knize dodaly nosnou příběhovou rovinu. Hluboká řeka tak sice nabízí hodnotné myšlenkové poselství, avšak svou úvahovostí ztrácí bodavost Endóových starších děl.