Řečtí spisovatelé u nás nepatří mezi nejpřekládanější. Je to škoda, neboť řeckou literaturu nepředstavují pouze staré báje a pověsti. I mezi novořeckými knihami nalézáme autory, kteří jsou právem řazeni do kánonu světové literatury. Na pomyslném českém výsluní se určitě pohybuje myslitel, básník a prozaik Nikos Kazantzakis (1883–1957). Nejen proto, že se jedná o jednoho z nejhojněji překládaných novořeckých spisovatelů. Kazantzakise navíc s „českým výsluním“ pojí ještě jeden fakt, a to životopisný: na počátku 30. let minulého století autor několikrát pobýval v Božím Daru, nejvýše položeném městě v Česku. Naposledy se čeští čtenáři s jeho dílem setkali v roce 2011, kdy se v nakladatelství XYZ objevilo druhé vydání románu Poslední pokušení, podle něhož natočil režisér Martin Scorsese slavný film.

Jako malý chlapec navštěvoval Kazantzakis františkánskou školu a toužil být světcem. Po celý život se v něm silná víra v Boha svářela s obdivem k Darwinowým teoriím, filozofii Nietzscheho a Bergsona (který mu ve Francii vedl diplomovou práci). Důležitou kapitolu v Kazantzakisově životě představují jeho nikdy neskončené – a můžeme tvrdit, že neujasněné – sympatie a antipatie ke komunistickým myšlenkám (navštívil Sovětský svaz i Čínu). V Česku známe z díla řeckého spisovatele pouze romány. Ne snad, že by byla jeho románová tvorba jakkoli nehodnotná, ale sám autor ji označil za tvorbu „vedlejší“. Klíčovým textem je román Kristus znovu ukřižovaný, který byl do češtiny přeložen hned dvakrát (1958 a 1966). Ten představuje další spisovatelovu spojnici s českým prostředím: velkou čtyřaktovou operu Řecké pašije podle něj napsal hudební skladatel Bohuslav Martinů (dvousvazkový výbor korespondence Martinů s Kazantzakisem vydalo v roce 2003 nakladatelství Set Out).

Bratře!(?)

Kazantzakisův román Bratrovrazi byl poprvé vydán až po autorově smrti, v roce 1963. Jeho děj pojednává o řecké občanské válce, která probíhala v letech 1946–1949. Na jedné straně stojí řecká vláda, armáda, obyvatelé měst a vesnic, na straně druhé komunistická strana podporovaná komunisty z jiných zemí (s nimiž, jak již bylo řečeno, Kazantzakis sympatizoval), a tím pádem také rudí řečtí partyzáni. Uprostřed konfliktu stojí vesnický pravoslavný kněz, otec Jannaros, toužící po smíření obou stran. Jako zástupce Boha se nepřiklání ani k jednomu táboru, pomocí neustálých a dlouhých monologů se sebou samým a s Bohem se ale snaží obě strany pochopit. V průběhu děje nicméně začíná pochybovat o jakýchkoli možných příznivých výsledcích války, v níž proti sobě stojí bratr s bratrem, Řek s Řekem. Následkem bolesti bude jen další a další bolest. Za vypuknutí občanské války ale můžou všichni – jak rudí, tak bílí. To jejich vinou, jejich chováním, jejich falší a jejich nerozumem si Řecko prošlo (prochází) velkou katastrofou. Kazanzakis buduje náročný román, postavený na zdánlivě prostých základech.

Jannaros je postava do značné míry tajemná, o jeho historii se dovídáme jen z několika málo vět, celou dobu jsme zároveň konfrontováni s náznaky, že má syna, který by snad měl být vůdcem partyzánů, což otce v očích Kastelanů značně znehodnocuje. Teprve před koncem knihy se dovídáme, že syn skutečně existuje a že skutečně je vůdcem rudých. Tudíž proti sobě nestojí jen bratři, ale také otcové a synové – ať už autor „boje“ popisuje v krutých, naturalisticky laděných scénách, nebo intimnějších, subtilních vnitřních monolozích. Konflikt v průběhu celé knihy nabírá na intenzitě. Je stále těžší poznat hranici, na níž končí válka občanská a začíná „boj mezi lidmi“, byť se oba pojmy mohou jevit jako totožné.

Kameny v Kastelosu

Otec Jannaros je knězem ve fiktivní vesničce Kastelos kdesi v horách v Epiru, skutečné geografické a historické oblasti na severovýchodě země. Úvodní scéna románu toto místo velmi explicitně popisuje: „Na Kastelos nemilosrdně udeřilo slunce. Zaplavovalo střechy a hrálo si s šikmo dopadajícími paprsky. […] Všude samý kámen. A duše přebývající mezi těmito kameny byly rovněž drsné, tvrdé a nevlídné. Hora, domy, lidi, všechno ze stejného kamene.“ (s. 11) Onen výbušný vstupní odstavec evokuje zcela opačný dojem, než jaký se ve čtenáři může tvořit, zadá-li do Obrázků Google heslo „small Greek town“ nebo prolistuje-li si stránky katalogu cestovní kanceláře. Pozoruhodné je porovnat jej s počátkem poslední kapitoly, v níž jako by se vše zklidnilo a pouze „jitřenka ještě zápasila o své místo na nebi, ale pomaličku se ztrácela v nastávajícím denním světle, opuštěné skály zachytily její lehounký lítostivý úsměv“. (s. 227) Kazantzakis ve chvíli možného usmíření obou stran ponechává (možná předvídatelně) vesnici a s ní i celou krajinu klidnou, vzápětí však hlavního hrdinu nečekaně posílá do rukou tragické Smrti.

Otec Jannaros vidí, jakou měrou válka likviduje město a ničí jeho obyvatele, z nichž se stávají „kameny“, pouhé lidské sochy (ne však ty krásné antické, zdobící Akropoli), kamenné tváře, po kterých zřídkakdy ukápne slza nad řeckým údělem. Motiv kamene, prostupující celou knihou, je ještě víc umocněn právě zasazením děje do nehostinného balkánského pohoří (podobně vidí své okolí i Leonidas ve svých denících, o nichž bude teprve řeč). Válka lidi ubíjí, ničí jejich domovy nebo je nutí své domovy opustit. Postupně mnoho z nich ztrácí i víru v Boha, která jim jako jediná ještě zbývá. „Chytili se za ruce, jako by chtěli jeden druhého povzbudit, a bez jakéhokoli pokynu, sami od sebe začali mírnými, pomalými kroky tančit kolem hrobů, oči a hrdla plné pláče. Tančili tiše s pohledy upřenými na dřevěné kříže, z nichž slabikovali vyrytá posvěcená jména. Rozhlíželi se lačně po okolí, jako by chtěli vytrhnout, vzít s sebou všechny tyto mokré kříže a fotografie, kovové věnce a cypřiše, hlínu a kosti pod ní uložené. Vzít s sebou vše a odejít! Vyrvat své kořeny a odejít!“ (s. 19)

Drahá Mario

Kompozičním předělem románu, členěného na 20 nepojmenovaných kapitol, je kapitola sedmá. Ta představuje 24 fragmentů z nalezeného deníku Leonidase, jemného a inteligentního studenta, který zemřel rukou rudých. Deník má dvě roviny: milostnou, v níž se jedná o zápisky koncipované jako dopisy Leonidasově zaslíbené dívce Mario (i v této formě se zřejmě jedná o řecké dívčí jméno), psané během vojenské služby, a „filozofující“, plnou úvah o smyslu války – pro koho je válka dobrá a proč vůbec existuje.

Už pouze o této kapitole by se dala napsat obsáhlá studie či podrobnější rozbor, neboť je nesmírně pozoruhodná a promyšlená obsahově, kompozičně i stylisticky. Například všechny fragmenty jsou opatřené přesným datem – v rozmezí leden až duben – a jsou vesměs ponuré, teskné či melancholické, plné intertextuálních přesahů ke staré řecké literatuře a filozofii nebo vlastních Leonidasových veršů. Teprve poslední zápis, příhodně nadepsán prostě Pondělí Svatého týdne, je optimistický.

Odlišně je však také napsán fragment Apríl. Na vojenskou základnu přichází voják a všem radostně zvěstuje podepsání míru v Athénách. Celá vesnice je na nohou, tančí se a zpívá. Jistě není reálně možné, aby se v hlavním městě zničehonic politici domluvili, že teď a tady válka končí, ale při čtení tohoto fragmentu může čtenář úplně zapomenout, že je vlastně 1. duben, a prožívá po několika desítkách stran utrpení tuto radost se všemi Kastelany. Škoda, byl to pouhý apríl…

Zároveň se zde mnohé dovídáme o otci Jannarosovi – ovšem z jiného úhlu pohledu, než jak jeho životní osudy a historii líčí (či spíše nelíčí) vypravěč. Figuruje zde jako jedna z postav, o níž uvažuje sám Leonidas.

Po člověku více než po andělech

Jako ve spoustě jiných Kazantzakisových děl, i v Bratrovrazích je jedním z nosných pilířů příběhu téma náboženské, konkrétně Jannarosova víra. I zde je vztah hlavní postavy k Bohu velmi specifický. Ono specifikum tkví ve způsobu, jakým otec Jannaros Boha vnímá a jak chápe jeho úlohu, či lépe řečeno svou vlastní úlohu jako jeho ochránce. V románu se odrážejí Kazantzakisova slova tak, jak je psal například ve své korespondenci: že Bůh neochraňuje nás, ale my ochraňujeme Boha. Není všemohoucí, ale volá o pomoc a pro nás je ctí starat se o něj. Jsme salvatores Dei.¹ To je v románu velmi paradoxní, neboť otec Jannaros a s ním celé Řecko potřebují po letech a letech válčení onu niterní podporu, kterou jim víra může poskytnout. „Jsem ale člověk a cítím bolest, jsem Řek, musíš mě vyslechnout! Dovol mi křičet, vyjádřit svůj bol, aby se mi ulevilo, a potom? Jsi Bůh, zabij mě! Pane, stojím tu a pozoruji svět, který jsi stvořil: není spravedlivý.“ (s. 136). Ani v tíživé válečné situaci však Bůh svému služebníku neodpovídá. V rozhodující chvíli otec Jannaros bere Krista za ruku a skutečně se tak stává ochráncem Božím.

Kazantzakis se nebojí ostře kritizovat náboženské poměry. Pozoruhodně vkládá komunistickým partyzánům do úst myšlenku, že Lenin je novým a skutečným zachráncem lidstva. Mnichy popisuje jako plešaté tlusté svaté muže objíždějící vesnice na oslu a vymáhající na chudých obyvatelích peníze či naturálie. Do kontrastu staví Kazantzakis skvěle napsanou eroticky zabarvenou scénu z 15. kapitoly, v níž je velice živočišně, přesto skrytě vylíčen milostný akt Jannarosova syna s bývalou manželkou kapitána kasteloských bílých (vystupující v převlečení za jeptišku…).

„Děkuji ti, Bože můj,“ mručel [otec Jannaros], „děkuji ti za to, že jsi mi uložil plnit těžký a nebezpečný úkol, zápasit. Všechny miluji, mě nikdo nemá rád, já to ale vydržím! Nezacházej však moc daleko, Ježíši můj, jsem jen člověk, žádný mezek ani anděl, jen člověk, jak dlouho to mohu vydržet? Jednou mě to může zlomit. Říkám ti to, protože – odpusť mi, můj Bože – někdy na to zapomínáš a chceš po člověku více než po andělech.“ (s. 13)

Ho srazil ho

Bratrovrahům bohužel nelze nevyčíst časté nepřesnosti ze strany redakční péče. Vzácné nejsou četbu narušující dvojité mezery mezi slovy, opomíjení tečky na konci věty či začínání nové věty malým písmenem, chybné nebo chybějící uvozování přímé řeči anebo opakování výrazů. Na straně 41 tak čteme např. „Chytil jej za paži a jednou ranou ho srazil ho k zemi.“

Pozornost naopak zaslouží překlad Georgie Zervy Pilicidu, cit pro jemná slovíčka, naturalistické scény i impresionisticky zabarvené popisy přírody i pečlivé vysvětlování řeckých slov v poznámkách pod čarou. Překladatelka zároveň neopomenula graficky oddělit tu část románu, která je nedokončeným konceptem (s. 185). Nadstandardní je i sedmnáctistránkový doslov Nicole Votavové Sumelidisové, který čtenáři přiblíží nejen samotnou knihu a jejího autora, ale informuje také o občanské válce a dalších spisovatelích, kteří na ni reagovali. Vše navíc vhodně doplňují úryvky z Kazantzakisova „vyznání víry“: jeho mystické básně Askeze, v níž se předznamenává mnoho stěžejních témat, která později rozvíjel.

Ach, ten Kazantzakis!

Není s podivem, že literární kritikové Kazantzakisovu dílu mnohé vytýkali. K určitým aspektům jeho tvorby by čtenář skutečně mohl mít jisté výhrady, zejména zamyslí-li se nad tím, že Kazantzakis v době tvorby moderních řeckých spisovatelů užíval poměrně konvenčních metod psaní (např. motiv „romantického“ nalezení deníku), často předvídatelně pracoval s psychologií či typizací postav (nejen popis mnichů) a držel se „klasické“ románové struktury, do níž ničím příliš nezasahoval. Bratrovrazi to mohou ústy kritiků dosvědčit, ale podle mého názoru vše, co kritikové nazývají staromódními, nevybroušenými či snad jednoduchými metodami, je právě to, co z Kazantzakise činí nevšedního a originálního spisovatele. Jak jinak by se třeba jeho román Poslední pokušení přes všechnu svou „nevytříbenost“ mohl dostat na index libri prohibiti? Že by právě díky své jednoduchosti?

Byť Bratrovrazi nejsou Kazantzakisovým nejpozoruhodnějším dílem, je dobře, že jej nakladatelství Pavla Mervarta vydalo. Nejedná se „pouze“ o důležitý protiválečný román, nýbrž o text mnohovrstevnatý, plný obrazů, symbolů, metafor, a zdaleka není lehké všechny vyzdvihnout v rámci tohoto textu. Mnoho by se také dalo napsat o tématu svobody, které je neméně stěžejní a objevuje se už v podtitulu románu: „Chce prý být svobodný. Zastřelte ho!“ Rád bych ale ponechal čtenáři něco k objevování.

Pouze redakční chyby mě tudíž nutí ubrat těch deset procent z maximálního hodnocení. Nikos Kazantzakis nepřestává být velkým spisovatelem, který si nepochybně zaslouží být vydáván a být čten. V roce 2017 o něm režisér Jannis Smaragdis natočil životopisný film, který získal několik cen na Mezinárodním festivalu nezávislých filmů Worldfest v Houstonu.

Řekové si, možná s trochou nadsázky řečeno, již několik stovek let procházejí jednou dlouhou nekončící katastrofou. Doufám, že se jim znovu podaří zakořenit. Tak, jak si to přál otec Jannaros (a jak si to jistě přál i sám Nikos Kazantzakis).

 

1. MIDDLETON, Darren. Kazantzakis and Christian Doctrine. Journal of Modern Greek Studies. 1998, roč. 16, č. 1, s. 290. ^zpět