Na českém knižním trhu existuje již řada titulů, které se v různých kontextech zabývají intelektuály jako zvláštní skupinou lidí. Na jedné straně jmenujme Le Goffovy Intelektuály ve středověku, sledující vznik moderního evropského intelektuála na pozadí zrodu městského stavu, a dále knihu Intelektuálové v Evropě 19. století od Christopha Charleho, srovnávající postavení intelektuálů v jednotlivých evropských zemích. Proti nim stojí pamflet Paula Johnsona s lapidárním názvem Intelektuálové, jenž se zaměřuje na soukromé životy slavných myslitelů a poukazuje na obrovské rozpory mezi jejich teoriemi a vlastní životní praxí.

Kniha Pokoušení nesvobody od německo-britského sociologa, bývalého evropského komisaře a člena britské Horní sněmovny Ralfa Dahrendorfa není souhrnnou studií o intelektuálech jako celku, ale specializuje se jen na otázku, jak dokázali vzdorovat totalitářským ideologiím 20. století, které pro mnohé plnily funkci novodobých náboženství. Autor si vybírá několik osobností, které musí být v průběhu knihy, jak sám píše, „poměřeni zkouškami své doby“, a pokud ve zkouškách obstáli, za odměnu jim Dahrendorf přizná čestné označení „erasmovec“. To je takový člověk, který sdílí ctnosti svobody s Erasmem Rotterdamským, jenž se ve své době „nezapletl“ ze žádnou z bojujících stran a ani se nestáhl do soukromí, ale zůstal „veřejně činným intelektuálem“. Na základě tohoto ideálu pak Dahrendorf jako rozhodčí hodnotí jednotlivé adepty: nejvýše Raymonda Arona a Karla Poppera. Ovšem i italskému politickému filozofovi Norbertu Bobbiovi přiznává, že si jistě „zaslouží zaujmout na žebříčku ryzosti co nejvyšší místo“, stejně jako Theodor Adorno by „v erasmovského indexu získal řadu bodů“.

Dahrendorf si přitom nenechává ujít jedinou příležitost, kdy některý z intelektuálů „zaváhal“ a nezachoval se zcela podle autorových představ - jako Adorno, který projevil před svojí emigrací jistý sklon ke kompromisům s nacismem. Zlovolný recenzent by asi napsal, že je za takové chování autor nevybíravě peskuje: když se například někteří z intelektuálů podle Dahrendorfa příliš angažují v Kongresu svobodné kultury, důrazně jim připomíná, že „osobnosti musí mít odvahu a sílu hájit své názory samy“; když se naopak Jan Patočka v 60. letech podle autora angažuje v boji proti komunismu příliš málo, je za trest oznámkován jako „erasmovec s drobnými slabostmi“. Autor si přitom uvědomuje, že existují i jiné „sportovní discipliny“, ve kterých by jeho vybrané osobnosti neobstály: přiznává, že například odboj má svá vlastní měřítka, a poměřováno jimi by to „erasmovci daleko nedotáhli“. Kam to jednotliví soutěžící dotáhli v jeho erasmovském závodě se dozvídáme v závěrečné přehledné tabulce, představující jakousi výsledkovou listinu - autor přitom sám přiznává, že vytváření jeho erasmovské škály bylo jakousi hrou a že výsledky musíme brát s nadhledem a ironií.

Stejně jako Johnson, pojímá Dahrendorf intelektuály jako lidi žijící v reálném světě a s vlastními soukromými životy, a ani ty největší hrdiny nelíčí jako neživotná schémata: Sir Karl Popper byl podle něj vždy poněkud ustrašený, a zvláště v přítomnosti autorit se tento muž malého vzrůstu poněkud zmenšoval (čímž ovšem Dahrendorf nechce snižovat jeho intelektuální význam). Každopádně i díky Dahrendorfovi bude nyní možné vnímat to, jak se čeští inteletuálové zaplétali s komunismem či fašismem, v širším, evropském kontextu. Mnoho takových knih totiž v u nás zatím nevyšlo, a jako výjimku musíme v této souvislosti zmínit rozsáhlou a jedinečnou publikaci Minulost jedné iluze od Francoise Fureta, který se v ní detailně zabývá důvody, jež osobnosti jako G. Lukácse přivedly do komunistické strany, a velmi poutavě i líčí cesty, kterými mnohé z nich stranu zase opouštěly - toto dílo bylo ovšem zatím přeloženo jen do slovenštiny. Dahrendorfova kniha je poutavá a provokativní zároveň. Porovokativní asi ani nemůže nebýt, protože její autor je intelektuál píšící o jiných intelektuálech v situacích, ve kterých se sám neocitl, řešících dilemata, z nichž většinu on sám řešit nemusel. Ať by napsal cokoli, vždycky by bylo na místě se ptát, kde bere právo nato ostatní soudit - stejně jako se ovšem kdokoli může ptát, kde já beru právo nato, abych posuzoval jeho knihu.