Hluboká deziluze přiměla čtyři komunistické odrodilce, bývalé členy strany, kritizovat to, čemu byli dříve oddaní. Jejich texty byly tak působivé, že přispěly „k reorientaci západní veřejnosti a politických reprezentací směrem k obraně demokratických a liberálních hodnot“. Sami za to však zaplatili, mimo jiné všichni uvažovali o sebevraždě a dva z nich ji spáchali. I tak by se dalo stručně shrnout jádro publikace Antikomunistické manifesty. Čtyři knihy, které formovaly studenou válku. Americký medievalista a profesor srovnávací literatury na Princetonské univerzitě John V. Fleming v ní představuje čtyři antikomunistické knihy a jejich autory. Jediné fikční dílo, román Tma o polednách (1940), sepsal Arthur Koestler, maďarský žurnalista, všestranný intelektuál hovořící německy a pocházející z německého kulturního prostředí. Ze tmy (1941) je opus Richarda Krebse alias Jana Valtina, německého námořníka, dělnického aktivisty a odborového agitátora. Zvolil jsem svobodu (1946) napsal Viktor Kravčenko, sovětský inženýr ukrajinského původu, a autorem Svědka (1952) byl americký žurnalista Whittaker Chambers.

Fleming líčí, jak tyto knihy vznikaly a jak bouřlivé bylo jejich přijetí. Četní intelektuálové tenkrát se Sovětským svazem a komunismem sympatizovali. Mnoha tehdejším levicovým návštěvníkům SSSR ze Západu se podle něj sluší říkat „poutníci“: poutník předem ví, co uvidí, touží po tom, a už když se na to dívá, plánuje, jak o tom bude nadšeně vyprávět doma.

Texty, jimiž se autor zabývá, ale tuto idylu nabourávaly: pravdivě demaskovaly násilnickou a imperialistickou povahu sovětského režimu. Staly se proto terčem ostrých polemik komunistických sympatizantů, kteří v některých případech napřed popírali, že by daný autor/přeběhlík vůbec fyzicky existoval, a když už to bylo dále neudržitelné, alespoň všemožně napadali jeho hodnověrnost. Pro Viktora Kravčenka, tehdy sovětského zaměstnance v USA, nebylo zběhnutí, jeho osudový životní krok, lehké: „Navždy přerušit celoživotní politické závazky a zvyky, opustit zranitelné příbuzné, manželku, děti, rodiče, vydat se do temnoty radikálně odlišné kultury, něco takového se nedělá snadno…“ Kravčenko byl navíc původně čistě provinční člověk a zarytý komunista od kolébky. Nikde nikdy nebyl, neměl žádné kontakty v cizině, uměl mluvit a číst jen ukrajinsky a rusky.

Kvůli jeho knize, líčící mimo jiné záměrně vyvolaný hladomor na Ukrajině a život v gulagu, jej francouzský komunistický časopis Les lettres françaises obvinil ze lži. To vedlo k soudnímu procesu, který Kravčenko vyhrál. Důležitou roli sehrálo svědectví bývalé komunistické novinářky Margarete Buber-Neumannové, která zažila na vlastní kůži věznění v koncentračních táborech nacistických a sovětských a tvrdila, že to druhé pro ni bylo horší. To přívrženci SSSR nesli zvláště těžce: „Toto svědectví bylo zdrcující, protože jakkoliv srovnávat nacistický a sovětský režim – byť je takový příměr očividný pro každého, kdo má oči – bylo pro komunisty nepřijatelné. Ale srovnávat to a rozhodnout v Hitlerův prospěch – to bylo neospravedlnitelné!“ Verdikt soudní poroty znamenal velký ideologický triumf zastánců svobody. Kravčenko podle Fleminga uštědřil plánům západních komunistických propagandistů zničující úder. Učinil tak z vlastní iniciativy, vynaložil na to velkou část vlastních prostředků a dal přitom najevo svou nezdolnou odvahu: „Vybojoval jedno z velkých vítězství studené války. Málokdy nějaký jednotlivec dosáhl tak ohromného a promyšleného cíle.“

Fleming osobní vlastnosti a soukromé životy svých čtyř hrdinů nijak neidealizuje, naopak. Arthura Koestlera sice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nejen on –⁠⁠⁠⁠ považuje za génia moderní doby, leč současně to byl „sériový násilník“ a „velký děvkař“. Richard Krebs (Jan Valtin) byl podle vlastního svědectví polovinu dospělého života profesionálním gangsterem a možná i vrahem. Jeho první americká manželka ho opustila, když podle vlastních slov nebyla schopná snášet jeho neustálé „hrubosti“. Stejně jako spousta bývalých občanů Sovětského svazu se ani Viktor Kravčenko podle autora nikdy úplně nedokázal zbavit „nepočestné podlézavosti a sebezáchovné sobeckosti, vlastností, jichž nabyl pod vlivem zkušeností se sovětskými byrokraty třicátých let“. Sice zřejmě nebyl špion, ale pod tlakem okolností vedl v Americe život špiona, a přetvařoval se dokonce i před vlastními dětmi. A Whittaker Chambers patřil k nejrozvratnějším a nejkontroverznějším Američanům 20. století: „Jistě, nebyla to tak docela jeho vina, nicméně nebyla mu dána schopnost naklonit si veřejnost, která by mohla odvracet divoké útoky a pomlouvačné kampaně vedené proti němu. V jeho povaze se nehezky kombinovala nepřesvědčivá kvakerská pokora s nevrlostí proroka, jehož si necení rodná vlast.“

Zůstávají po nich ale jejich texty, které jsou podle Fleminga stále cenné, i když se historický kontext změnil. Sovětský komunismus ve specifické historické podobě, jakou znal Koestler, pravděpodobně zmizel a snad se už nikdy nevrátí, ale morální síla Tmy o polednách, odrážející atmosféru vykonstruovaných komunistických procesů, není na pomíjivých historických souvislostech o nic víc závislá než třeba Melvillova Bílá velryba „na rychlém odbytu olejových lamp“. Ještě více pak autor chválí autobiografii Svědek, líčící život amerického komunisty od dětství přes členství v Komunistické straně Spojených států až po náboženskou konverzi. Tu Fleming umisťuje do úctyhodné kulturní tradice: „Není neodpustitelným přeháněním uvádět jeho dílo v sousedství s Vyznáními svatého Augustina či Dantovou Božskou komedií – knihami, které chytí čtenáře na háček autobiografického vyprávění dostačujícího už jen svým „příběhem“, leč posilovaného, rozšiřovaného a ilustrovaného tisíci bohatými a zdobnými detaily“. Autor vyzvedává, že Svědek je knihou o velkém a hlubokém náboženském dramatu, jehož klíčovými tématy jsou konverze, pokání a vzkříšení. Fakt, že tahle témata jsou tak zřídkakdy „odborně“ rozebírána, lze podle něj vysvětlit tím, že první čtenáři měli pod vlivem historických okolností tendenci hledat v ní především politiku a vše ostatní přehlížet. Čemuž přispělo i to, že Whittakera pochválil Richard Nixon, který o něm prý řekl, že „byl pravděpodobně největším spisovatelem tohoto století“. A jiný prezident, Ronald Reagan, při obřadu, kdy mu posmrtně udílel prezidentskou medaili svobody, prohlásil: „Dokud bude lidstvo mluvit o ctnosti a snít o svobodě, bude ho život a dílo Whittakera Chamberse povznášet a inspirovat.“ Těžko by mohla pověst jakéhokoliv spisovatele přečkat takový kritický výpad, dodává k tomu Fleming ironicky i smutně vzhledem k Chambersově špatné pověsti nejen u levicových, ale i u liberálních západních čtenářů.

Flemingova kniha je soustředěna na několik (podle autora) výjimečných děl; komplexněji téma víry intelektuálů v komunismus pokryly publikace odborníků-historiků jako Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (Prostor 2018) Tonyho Judta nebo Minulost jedné iluze. Esej o ideji komunismu ve 20. století (Argo, 2018) Françoise Fureta. Antikomunistické manifesty jsou psány z hlediska amerického odborníka na středověkou literaturu, který si v důchodu tak říkajíc „odskočil“ k novější literatuře, ovšem jeho specializace se nadále projevuje v tom, že při její interpretaci hojně využívá odkazy na klasiky, včetně antických. Vybírá antikomunistické knihy, které byly důležité na Západě, nicméně k nám se v překladu dostávaly s obrovským zpožděním (Koestler a Chambers), respektive česky oficiálně ani nevyšly (Kravčenko pouze slovensky). Podobnou roli však mohly sehrávat publikace jako Gidův Návrat ze Sovětského svazu nebo román Moskva – hranice od Jiřího Weila, které jsou dodnes čteny. Vycházely i některé další podobně kritické, i když dnes zapomenuté tituly, kupříkladu články novináře Vladimíra Krychtálka, který ve svém líčení bolševického Ruska asi příliš nepřeháněl, když psal o všudypřítomných frontách („Jak lidé uvidí někde frontu, hned se přidají a teprve potom se ptají, co se tam prodává“) a rozpadu rodinných struktur („Znám toho člověka,“ informoval ho prý jeden ruský známý o jiném Rusovi, „byl to třetí muž mé čtvrté ženy“). V jeho případě ale byla tato svědectví diskreditována kolaborací s nacisty, za niž byl po válce popravený.

Každopádně kdo chtěl, reálné zprávy o tom, jak funguje komunistický režim, si najít mohl, a to u nás i v Americe. Těm, kteří se nebáli statečně vyslovit pravdu, za to dodnes náleží úcta, i když nás to od upadnutí do komunistického područí neochránilo…