Li Po nebo též Li Paj či Li Tchaj-paj (Li Bai / Li Taibai, 701–762) představuje pro západního čtenáře, obeznámeného alespoň rámcově s klasickou literaturou „Říše středu“, prototyp čínského básníka. Jeho tvorbu v Evropě koncem 18. století poprvé představil jezuitský misionář Jean Joseph Marie Amiot ve své knize Portraits des Célèbres Chinois. Následoval v roce 1862 francouzský překlad markýze d’Hervey de Saint-Denys. V anglofonním prostředí jeho básně poprvé uvedl roku 1898 sinolog Herbert Allen Giles, v německy mluvícím prostředí o něco později v roce 1908 Wilhelm Grube a zejména poté ve čtyřicátých letech Erwin von Zach. Do češtiny jeho dílo od čtyřicátých let 20. století překládali Bohumil Mathesius ve spolupráci s Jaroslavem Průškem či František Hrubín, který přebásnil překlady Augustina Paláta.

Výbor z Li Poova díla nazvaný Měsíc nad průsmykem je společným dílem sinoložky Marty Ryšavé a básníka Josefa Hiršala, který se v roce prvního vydání této knihy stal signatářem Charty 77. Jeho jméno nemohlo být z pochopitelných důvodů v tiráži původního odeonského vydání uvedeno. O to smutnější je, že se neobjevilo ani v novém vydání ve Vyšehradu. Je třeba mít na paměti i to, že ČLR odsoudila srpnovou invazi v roce 1968 a od poloviny sedmdesátých let započala pod vedením Teng Siao-pinga reformovat a modernizovat své hospodářství, a v důsledku toho i celou společnost. Vztahy mezi tehdejším Československem a ČLR byly proto, na rozdíl od padesátých a počátku šedesátých let, na bodu mrazu. Vydání obsáhlé sbírky čínské poezie v takových podmínkách lze považovat za malý zázrak. Nakladatelství Vyšehrad zjevně pouze převzalo původní text, zachován zůstal i typický čtvercový formát knihy. Vznikla jen nová grafická úprava obálky a zmizely původní ilustrace – reprodukce čínských výtvarných děl. Takto obsáhlý výbor, který vznikl v normalizačních časech, by si zasloužil alespoň ediční poznámku nebo raději předmluvu či doslov, v nichž by byli dnešní čtenáři seznámeni s osudy překladatelů a jejich společného díla v kontextu doby.

Obraťme však svou pozornost k básníkovi, jenž svým životem a dílem neovlivnil pouze autory ve své domovině, ale proslavil se rovněž v Japonsku, kde je znám pod jménem Ri Haku, a zapůsobil dokonce i na tak odlišné osobnosti, jakými byli Mao Ce-tung (Mao Zedong), americký modernista Ezra Pound (sbírka Cathay z roku 1915 obsahuje mj. jeho překlady či spíše ohlasy čínských básní) nebo hudební skladatel Gustav Mahler (čtyři z Li Poových básní zhudebnil ve své symfonii-kantátě Píseň o zemi, 1907–1909).

Li Po, nazývaný „nebešťan“ a „básník nadpozemského talentu“, patří spolu s „bohem poezie“ Tu Fuem (Du Fu) mezi nejvýznamější básníky dynastie Tchang (Tang, 618–907), považované za zlatý věk čínské poezie. Li Po se pravděpodobně narodil v pevnosti Suyab, na západní výspě tehdejší Číny (dnešní Kyrgyzstán), a dětství prožil v S’-čchuanu (Sichuan). Pocházel z obchodnické rodiny a dostalo se mu všestranného vzdělání, byl rovněž považován za vynikajícího kaligrafa a zdatného šermíře. Kolem roku 725 se vydal na první z cest po Číně, během níž vyhledával taoistické mnichy a získal pověst excentrického génia.

Roku 742 byl povolán ke dvoru císaře Süan-cunga (Xuanzong) v hlavním městě Čchang-anu (Chang’an), kde se spřátelil s mnoha významnými osobnostmi. Jeho tamní úspěšné působení podle tradičního podání ukončil výstup, kdy (jako obvykle) zcela opilý básník donutil v císařově přítomnosti vrchního eunucha, aby mu zul zablácené boty. Císař na přání oblíbené konkubíny, jíž se dotkla jedna z jeho básní, Li Poa sice propustil, leč bohatě ho obdaroval a on se vydal na další pouť po Číně a věnoval se psaní poezie.

Během An Lu-šanova (An Lushan) povstání v roce 755 se ve službách jednoho z císařských princů zapletl do politických machinací a po porážce rebelů byl nejprve odsouzen k smrti. Trest mu byl na přímluvu přátel zmírněn na vyhnanství v jihozápadní Číně, kam však nikdy nedoputoval. I jeho smrt je opředena legendou – opilý básník prý spadl z loďky, když chtěl obejmout odraz měsíce na vodní hladině, a utonul.

Výbor z Li Poova díla je uveden dvěma úryvky z Análů dynastie Tchang, které představují nejstarší prameny informací o jeho životních osudech. Obsahuje přes dvě stě Liových básní a několik básní jeho současníků, především jeho přítele Tu Fua, které jsou Li Poovi dedikovány, popř. je v nich zmíněn. Najdeme tu slavné básně Svízelná cesta do Šu, Věnováno Meng Chao-žanovi, Píseň o zbělelých hlavách a jeho snad nejslavnější čtyřverší Myšlenky za tiché noci, kterou dokáže zarecitovat každý čínský školák (či pokročilejší student čínštiny) a která nemůže chybět v žádném výboru z jeho poezie.

Li Po, jak Marta Ryšavá konstatuje v doslovu, používal všechny básnické formy, které byly v jeho době běžné. Ve výboru jsou zastoupena jak krátká čtyřverší, tak dlouhé skladby, v nichž kombinuje verše s různým počtem slabik (od čtyřslabičného po jedenáctislabičný). Li Po však proslul zejména jako autor delších básní ve stylu jüe-fu (yuefu) a pětislabičných básní ve starém stylu ku-feng (gufeng), které údajně tvořil s nevšední originalitou a lehkostí.

Tematicky výbor představuje vše, co je pro Li Poovu poezii typické. Místa, která navštívil, přátele, s nimiž se setkal (příležitostné básně), různé dobové události i příběhy z dob minulých. V mnoha básních je patrný vliv taoismu, který byl Li Poovi celoživotně blízký. Přítomna je i nostalgie a stesk po domově či přátelích, básně jsou velmi subjektivní. Typické jsou pro něho pijácké písně, někteří badatelé dokonce tvrdí, že jich ze všech čínských autorů napsal nejvíce.

Místo závěru ocitujme další z Li Poových slavných básní nazvanou Za jarního dne procitám opilý, která vystihuje mnohé z toho, co bylo řečeno o díle „nesmrtelného zapuzeného dočasně z nebe do světa lidí“ (str. 446)…

Jak velký sen je být na tomto světě!
Proč se trápit žitím, jež nic neváží?
A tak opilý po celé týdny bývám
Zmámen lehám před sloupy zápraží
Procitám a vidím, jak tu před mou síní
Vyzpěvuje ptáče v květech májových
Ptám se „Co je za den?“ a toulavá žluva
„Čas jarního větru“ na to odpoví
Dojat jsem, že vzdech se téměř z prsou dere
K vínu usedám, zas nalévám si sám
Zazpívám hlasitě, čekám jasnou lunu
A když nápěv končí – dojetí totam