Češi mají nyní díky nakladatelství Protimluv, které nedávno vydalo román Devátý, možnost poznat maďarského spisovatele Ference Barnáse (nar. 1959). Autor, který přijel do Česka na Svět knihy 2018, zodpovídal otázky na půl cesty mezi Ostravou, Pardubicemi, Prahou a Indonésií.

iLiteratura: Ve Spojených státech vyšel Devátý v rámci edice Writings from an Unbound Europe (volně bychom mohli přeložit jako „Listiny z nespoutané Evropy“). Vycházejí zde díla především středoevropských či jihovýchodoevropských autorů. V jejím rámci jsou do angličtiny přeloženy knihy jako Tworki Poláka Marka Bieńczyka, z vašich rodáků Charon’s Ferry (maď. Kháron ladikján) Gyully Illyése, Češi jsou zastoupeni Bohumilem Hrabalem nebo Petrou Hůlovou. Jak podle vás vypovídá o „nespoutané Evropě“ Devátý?
Ferenc Barnás: Řadu Unbound Europe zahájilo nakladatelství Northwestern UP Writings roku 1991, bylo to poté, co se zhroutila berlínská zeď a země střední a východní Evropy se ocitly „zpět“ v Evropě. Americké nakladatelství založilo tuto řadu s plánem publikovat v angličtině autory ze zemí, které byly do této doby odtrženy od světa v důsledku jaltské konference a studené války. Díla a autoři, kteří se do této edice dostali, skládají velmi různorodý obrázek. Myslím, že redaktoři neusilovali o stylovou nebo ideovou jednotnost. Základním kritériem bylo především to, aby dílo umělce tvořícího v daném jazyce (češtině, polštině, srbštině, maďarštině atd.) vypovídalo něco důležitého o dané zemi a lidech v ní žijících. Dalším kritériem bylo samozřejmě to, jak kvalitně je ono „důležité“ v díle artikulováno. Zmínění autoři (Bieńczyk, Illyés, Hrabal, Hůlová) píšou každý velmi rozdílně. Kdybychom opravdu moc chtěli, nějaké společné rysy bychom nalezli. Zde jsou podle mě ale významnější rozdíly. Devátý se do sémantického prostředí „unbound“ ani moc nehodí. V jednom určitém smyslu sem ovšem samozřejmě patří: odehrává se v komunistické diktatuře v maďarské verzi, kde je kádárovským režimem ve všech ohledech potlačována jedinečnost. Potlačována natolik, že lidé už ani nejsou schopni rozlišit, co je to svoboda a co služebnost. V tomhle se Devátý může dobře zařadit mezi díla zmíněných autorů. I ostatní texty, o nichž tady mluvíme – v jiném a jinak – vypovídají o potlačení jedince.

iLiteratura: Krátká odbočka k Hrabalovi: slyšel jsem, že jeho dílo je v Maďarsku kompletně přeloženo. Velké oblibě se těší i v Polsku, ale např. většina mých českých spolužáků či kamarádů jej ráda nečte. Proč je podle vás oblíbený? Je v tom humor?
Ferenc Barnás: Naprosto. Maďarští čtenáři byli humoru vždycky přístupní. Pešťský humor je známý. V diktatuře byl humor jediným prostředkem, jímž si lidé mohli zachovat důstojnost (otázka samozřejmě je, zda právě toho lze humorem dosáhnout). Trochu mě udivuje, že by dnešní čeští čtenáři nečetli rádi Hrabala, je to přeci velký spisovatel. To, že po pádu komunismu již některé narážky (situace a souvislosti) neplatí, neubírá nic na platnosti hrabalovskému vidění světa a to je jeho básnická a spisovatelská kvalita.

iLiteratura: Vy sám rád čtete i další české autory?
Ferenc Barnás: České autory bohužel nečtu v dostatečné míře, měl bych je číst více. Velký vliv na mě měl zmíněný Hrabal, ten mě v určité době zcela pohltil. Švejka mám tady vedle svého pracovního stolu. Milana Kunderu jsem četl jako vysokoškolák. Za významného autora považuji Patrika Ouředníka, nejen pro jeho Europeana. Považuji za příkladné, jak přistupuje k literatuře. Zatím jsem nic nečetl od Arnošta Lustiga, již před lety jsem o něm ale slyšel v anglosaském prostředí. Z nějakého důvodu si teprve nyní uvědomuju, že jsem se v posledních letech zajímal především o české autory žijící v cizině. Lustiga, Ouředníka, Josefa Škvoreckého…

iLiteratura: Těžká sociální či ekonomická situace, chudoba – to nejsou záležitosti týkající se pouze 60. let v totalitním Maďarsku, jak je tomu v Devátém. Jsou přítomny v současnosti, možná v pozměněné podobě, ale přeci. Vnímají to odlišně čtenáři vašeho románu např. v Americe nebo Německu a u nás, ve střední Evropě?
Ferenc Barnás: Společnost se čím dál více rozpadá, otevírají se ony nůžky… bohatí budou bohatší a chudí chudší. V Maďarsku jsou oblasti, kde je dnes mnohem větší chudoba než v šedesátých letech minulého století. Chudoba vylíčená v téhle knížce je myslím čtena v každé zemi jinak. Čtenář je vždy konfrontován s vlastní zkušeností a s vlastní představivostí. Chudobu najdeme v Americe, v Německu i ve státech východní Evropy. Jsou ovšem „vyrovnanější“ chudoby. Velmi důležité je kulturní prostředí. Něco jiného znamená být chudý v Americe, něco jiného v Německu a zase něco jiného v Rumunsku nebo v Albánii. U příležitosti amerického vydání překladu Devátého vyšel článek v newyorském listě Guernica: americký autor v něm zdůrazňuje, že být chudý znamená ve třetím světě něco docela jiného než řekněme v Severní Americe. Zásadní otázka je, do jaké míry si chudý člověk v určitém daném státě může zachovat důstojnost, identitu, a do jaké míry je prostředím a životními podmínkami ohrožován. Chudoba je i v Americe, ta je ale úplně jiná než v Maďarsku. Chudoba je vždy relativní. V průběhu četby čtenáře samozřejmě především a zásadně zajímá, jak se hlavní hrdina a jeho prostředí přetaví do světa literatury. Příslušník americké vyšší střední třídy čte ten román docela jinak než třeba někdo, kdo žije v Harlemu, nemá práci a sám se potýká s každodenními starostmi o živobytí. A zase jinak čtou tu knihu ti, kteří se do chudoby propadají nyní v důsledku hospodářské krize z období kolem roku 2006. Středostavovská německá paní v domácnosti, která má dost času, nebo velmi sečtělý německý občan je myslím k tomuhle všemu mnohem vnímavější a reaguje citlivěji. Život v jistotě totiž umožňuje mnohé věci. Třeba i to, že jsme empatičtější k potížím těch, kteří žijí problematičtěji než my. Z vlastní zkušenosti vím, že takových německých čtenářů je spousta. V Maďarsku je to komplikovanější: pokud tady někdo žije v krajní bídě, nečte; a pokud čte, nebude takovouhle četbu vyhledávat, už jen proto, že nechce cítit, že se ho to týká.

iLiteratura: Chlapec žije v katolické rodině, důkazem je především přísně věřící matka. Když jsem se o knize bavil se členy své rodiny, uvědomil jsem si, že i oni za socialismu „potají“ vyráběli růžence. Pro mě to jsou už jen vzpomínky na krabičky s různými korálky a stříhací kleštičky, pro ně to byla realita. Představuje náboženství nějaké důležité téma v současné maďarské literatuře? A je podle vás „věřící matka“ (nejen) ve středoevropské literatuře symbolem, symbolickou postavou?
Ferenc Barnás: V Maďarsku vycházejí časopisy, v nichž publikují autoři hlásící se ke křesťanství i ti, kteří se k němu nehlásí. Myslím, že v současné maďarské literatuře není náboženství přítomno tak, jako je tomu třeba v Polsku. Samozřejmě, že nepřímo sem tam přítomno je (Bůh, základní křesťanské hodnoty), ba dokonce v poslední době bylo založeno několik nových časopisů, v nichž jsou tematizovány náboženské otázky. Ale maďarská literatura nedisponuje takovými díly jako třeba literatura francouzská nebo rakouská (André Malraux, Françosie Mauriac, Franz Werfel). Myslím, věřící matku u nás nelze považovat v žádném ohledu za symbol. „Manka“ je konkrétní postava, která žije v tomhle románu a která svou zbožností, mysticismem a tendencí k transcendentnímu myšlení samozřejmě přitahuje čtenářskou pozornost. V polské literatuře je náboženství velmi důležité, to vím. Poláci jsou náboženský národ, Maďaři tolik ne.

iLiteratura: Před dvěma lety vyšel v českém překladu román maďarské spisovatelky Tibor Noé Kiss Už máš spát (maď. Aludnod kellene). Příběh se odehrává v téměř opuštěné vesnici v pustě. Váš román se odehrává v Pomázu, což je půl hodiny cesty autem od Budapešti, v knize ale toto místo evokuje venkov, kam se stěhují obyvatelé města „za čerstvým vzduchem“… Jak to vypadá nyní? Jak se venkovské prostředí změnilo? Je spíše děsivé, nebo „romantické“, ideální pro onen pobyt na čerstvém vzduchu?
Ferenc Barnás: Pomalu 40 let již v Pomázu nežiju, ale někteří z mých příbuzných tam ještě žijí. Navštěvuji proto Pomáz pravidelně. Roku 1968 to byla vesnice (obec), dnes je to město. Kvůli „čistému vzduchu“ se do Pomázu stěhuje čím dál více lidí. Není na tom nic romantického ani znepokojivého, prostě to tak je. Jakkoliv je skutečně něco znepokojivého na tom, že kvůli množství aut už na určitých místech není tak dobrý vzduch, jako byl dříve, bývalá Hlavní ulice už téměř zcela ztratila původní charakter. Musím to upřesnit: ty malé domky tam ještě stojí, ale všechno to tam vypadá úplně jinak. Čas zastavit nelze. Zároveň to bylo vždycky národnostně pestré místo, žili tu Maďaři, Slováci, Srbové, Židé, Němci, Cikáni a Řekové, a na tom se ani dnes nic nezměnilo.

iLiteratura: Pokud by chlapec jako Devátý ve své době žil v Budapešti či jiném větším městě, v čem by jeho život byl jiný?
Ferenc Barnás: Myslím, že by byl jiný. Byl by úplně stejně sám, ale město by ho z určitého aspektu také ochránilo před vnější agresí nebo hloupostí, před krutostí vesnického prostředí. V románu je někde také odkaz na město, nějak takhle: „Lidé, kteří žijí ve vysokých domech, jsou jistě chytřejší.“ Chlapec ví, že on chytrý není, v představách si město spojuje s chytrostí, s inteligencí. A ve městě by asi ani nebyl tak vystavený útlaku jako v Pomázu. Samozřejmě, že pokud bych děj románu umístil do Budapešti, problémy by nastaly i tam.

iLiteratura: V rozhovoru s Janem M. Hellerem pro český časopis Plav v roce 2006 jste v souvislosti s tragickým pádem vašeho malého hrdiny a pražským jarem řekl, že to byla náhodná paralela, že: „Při psaní románu se občas dějí podivné věci, dochází k náhodným shodám a ty člověk vždycky považuje za nenadálý dar. […] Přiznávám ale, že teď, když o té otázce znovu uvažuji, se trochu lekám…“¹ Zažíváte to při psaní stále?
Ferenc Barnás: Psaní není jen povolání, není to jen řemeslo a spousta práce, ale také hra. Někdy je to hra rozverná, jindy vážná, v případě určitých textů až příliš vážná hra. Nevypočitatelnost je ovšem v každé z nich. Svého hrdinu můžu chtít dostat sem nebo tam, ale bude to marné, když on nebude chtít. V tu chvíli člověk přemýšlí, proč se mu nechce zrovna tam, kde ho chce mít autor. Jako autor si na tohle nedávám odpověď sám, ale někdo jiný, něco jiného. A vůbec, psaní přece jen modeluje život. A život je plný překvapení. Ano, i dnes se stává, že se k nějaké věci musím přiblížit ze zcela nečekaného směru.

iLiteratura: Jedním z nejčtenějších maďarských autorů je nobelista Imre Kertész, s jehož dílem vás pojí perspektiva dětského vypravěče v Devátém. Znamená tento krok jistotu, jak si zaručit zájem čtenářů?
Ferenc Barnás: Obávám se, že na takzvaný úspěch nikdy není žádná garance. Ale té otázce rozumím. Dětská perspektiva sama o sobě moc zajímavá není. Respektive samozřejmě, že je zajímavá, děti vidí spoustu věcí originálním způsobem, ale tady je řeč o něčem zcela jiném. Myslím, že hlavní otázka zní, jakou spisovatelskou perspektivou bude dětský způsob vidění vytvořen, jaké další rejstříky budou v průběhu vyprávění k dětskému hlasu zapojeny. Jde tu o uplatnění nejrůznějších kvalit a hodnot. Když slyšíme Gyuriho Kövese (hlavní postavu Kertészova románu Člověk bez osudu), neslyšíme pouze hlas čtrnáctiletého kluka. Je třeba vytvořit postavu, která je dítětem, ale která disponuje i stařeckou moudrostí a pronikavou hloubkou člověka „vidoucího“. A samozřejmě vlastním osudem – nebo vlastním postrádáním osudu. Lidé jsou na dětskou perspektivu samozřejmě zvědaví. Dítě je počátek, nepopsaný list, tabula rasa. A pak se znovu a znovu zjišťuje, že dítě vlastně není nepopsaný list, protože ho do života vypravují vnější síly na něm nezávislé, které už nesou nějakou informaci. Popsat tohle je pro spisovatele výzva. Myslím si to i dnes. A z tohohle úhlu pohledu je pochopitelné, že větší pozornost vzbuzuje kniha, jejímž vypravěčem je dítě, v mé knize je to například devítileté dítě.

iLiteratura: Nyní v dubnu jste navštívil obecenstvo v Ostravě (pravidelná akce nakladatelství Protimluv), Pardubicích (přednáška se studenty na univerzitě) a v Praze (Svět knihy). Jsou pro vás podobné „výlety“ za prací do zahraničí podnětné? Dostáváte zpětnou vazbu? Chystáte se ještě někam?
Ferenc Barnás: Když se vypravuji na tu či onu cestu, zachvátí mě pocit nejistoty, zda mám do letadla vůbec nasednout, k čemu se takových akcí účastnit. Raději bych seděl doma a pracoval na svém románu, říkám si. Pak mě napadne, že bych měl jednak podpořit knížku, která právě vychází, v tomto případě české vydání, jednak se na těchto cestách spoustu věcí dozvím. Takovou mám zkušenost. Nejdůležitější ohlasy přicházejí od čtenářů, kteří při čteních nebo po nich kladou otázky. V různých jazycích je text přijímán s různou citlivostí. Vždycky je pro mě zážitkem, když jsem konfrontován s formulací problémů v jiných a dalších jazycích. V Ostravě jsem byl v rozhlase a od účastníků literárního čtení mi byly položeny otázky, které jsou z mnoha ohledů k zamyšlení. Stejně důležité je (ne-li důležitější), že trávím delší čas s tím, kdo knížku napsal v daném jazyce. V případě češtiny je to tak, že román A kilencedik jsem napsal já, román Devátý ale napsala Marta Pató. Mám rád situace, kdy se trochu více přiblížíme ke komplikovanosti této skutečnosti. Po návratu z Čech budu krátce v Budapešti a potom letím do Indonésie, v současné době mám domov tam. Už tři roky bydlím v Jakartě.
 

1. BARNÁS, Ferenc. – Jan M. HELLER. O normálnosti abnormálnosti. Plav, roč. 2013, č. 8, s. 2–6. ^zpět