Kniha Imre Kertésze (roku 2002 odměněného Nobelovou cenou za literaturu) Člověk bez osudu vyšla v Maďarsku po různých peripetiích až roku 1975, česky letos; Academia již předtím vydala Kertészův román Kaddiš za nenarozené dítě. V díle Člověk bez osudu se autor vrací k tématu utrpení Židů za 2. světové války: zpracovává jeden z tisíců identických příběhů – deportaci sotva patnáctiletého chlapce židovského původu, jeho pobyt v Osvětimi, Zeitzu a Buchenwaldu a následný návrat do vlasti, zjištění, že otec v pracovním táboře nepřežil, macecha se záhy znovu provdala… Nejhorší však je, že ani rodinní známí, Židé, nejsou s to pochopit, co chlapec prožil.

Kniha se v originále jmenuje Bezosudovost, ale i český název, Člověk bez osudu, dává tušit, že hlavní téma, hlavní problém vypravěče, jenž je jistě modelovým příkladem tisíců těch, již měli to štěstí, že se dokázali z koncentračních táborů vrátit, je pokus zprostředkovat nesdělitelné. A jde nejen o hrůzné prožitky, neuvěřitelné skutečnosti, ale zejména o ten prapodivný stav mysli: přijímání reality, upnutí se – v nelidským podmínkách žití – na prazákladní radosti: kus chleba, postel se slamníkem, možnost promluvit si s někým, či dokonce pocítit spřízněnost. A absurdní hrůza návratu z těch strašných míst do rodného města, ulice, domu – kde se vše změnilo, nikdo není schopen nic pochopit, kde navíc neexistuje onen řád jako v lágru: přesně vymezené hranice bytí-nebytí, jen jakási vágní svoboda pro člověka s podlomeným zdravím a narušenou duší, jenž rychle chápe, že stejně těžké jako přežít v koncentračním táboře bude nést si celý život v sobě nepředatelnou zkušenost.

Kertész vypráví vlastní příběh, a proto je oceňován, že dokázal vytvořit jakýsi jeho otisk, jenž nemá žádný časový posun, žádný současný komentář. Knihu nečteme jako pouhý návrat ke starým událostem či dnešní pohled na historii.

S protagonistou prožíváme dění od posledního dne s otcem, který spořádaně odjíždí do pracovního tábora, přes zdánlivě absurdní situaci, kdy je hrdina cestou do práce (možná jen proto, že jel tramvají místo autobusem, bude si už navždy myslet) zadržen, spolu s mnoha dalšími posléze odvezen do Osvětimi, poté převelen do tábora v Zeitzu a následně do Buchenwaldu, kde se pomalu zotavuje z těžké nemoci a nakonec se tu dočká osvobození americkou armádou. Se skupinou krajanů pak putují do vlasti.

A právě pohled patnáctiletého chlapce na všechny ty události, utrpení, hrůzy, je mistrně zpracován. Vypravěč nesoudí, nehodnotí, nestěžuje si, nenaříká, bere skutečnost, jaká je, popisuje den za dnem a nesnaží se ospravedlňovat, vysvětlovat. Sděluje věcně to, co v závěru knihy shledá nesdělitelným. „Všichni se mě ptají jen na utrpení, na „hrůzy“: zatímco pro mě je snad právě tato zkušenost tou nejpodstatnější. Ano, o tom bych jim měl vyprávět, až se mě zeptají příště. O štěstí v koncentračním táboře.“ (str. 203). Celé jeho vyprávění spěje k diskusi se dvěma Židy, již přežili popsané období v Budapešti, a která ukáže tu ohromnou propast, jež navždy bude dělit člověka „z koncentračního tábora“ od ostatní populace.

Kerteszova kniha ukazuje, že k tématu židovství, holocaustu, se musíme vracet – a je jedním z prostředků, jenž to navýsost dokonale umožňuje – díky za ni. Česká verze tak závažné knihy je dílem Kateřiny Pošové, která, jak píše v dovětku ke knize, je člověkem vysoce povolaným už proto, že, jen o pár měsíců starší než autor, má zcela shodnou minulost a mnohé Kerteszovy prožitky může prohlásit za své. Škoda jen, že verze, zřejmě vydávaná narychlo (ačkoli překlad je staršího data) po udělení Nobelovy ceny autorovi, obsahuje četná pochybení zejména ve tvarech jakoby a jako by, v čárkách oddělujících vedlejší věty, ve značení přímé a nepřímé řeči. Nesporně je však Kertészův Člověk bez osudu knihou veledůležitou, nakladatelským počinem tohoto roku, dílem, které by mělo patřit k základní výbavě každého člověka i v dnešní době.